Sen vs. skutečnost

Byla tma. Šla jsem z vlakové zastávky domů, jako jsem šla i mnohokrát předtím. Jen ta tma se mi zdála mnohem temnější, hustší, jakoby zlověstnější. Z vlaku jsem vystoupila jako poslední, takže kus přede mnou šly dvě postavy. Protože šly pomaleji než já, brzy jsem je dohnala. Ačkoliv se tohle všechno stalo v místě, kde bylo nejméně světla, poznala jsem , že to byly dvě dívky. Jedna z nich se na mě otočila a v tu chvíli jsem cítila, jak mi tuhne krev v žilách. Byla to určitě ta příšerně nesympatická slečna z Grimáčů. Přesně tím vyzývavým pohledem, kterým lákala kluky k sobě do postele, se na mě podívala a zeptala se, jestli nechci doprovodit, že je nebezpečné, chodit takhle sama. Pak si chvíli nepamatuju a najednou mě držela zezadu kolem celého těla a já se nemohla pohnout. Věděla jsem, že mi chce udělat něco, co se mi rozhodně líbit nebude! Snažila jsem se vymanit z jejího sevření, ale nešlo to. Zdálo se, že má praxi. Mluvila přidušeným hlasem a do ucha mi šeptala samé oplzlé řeči. Snažila jsem se ji neposlouchat. Běhal mi mráz po zádech, jediné, co jsem si přála, bylo být někde pryč, kdekoliv jinde! Probudila se ve mně nová síla. Házela jsem sebou a snažila jsem se ji setřást. Narážela jsem do plotu u zámku, abych jí aspoň způsobila bolest, když už nic jiného. Nic nezabíralo. V tu chvíli jsem viděla, že se od sousední vesnice blíží člověk s psíčkem. Křičela jsem jak vyšinutá. Když byl přímo před námi, poznala jsem, že to byl Víťa ze základky, můj bývalý spolužák. Prosila jsem mnohem naléhavěji, ať mi pomůže. Po chvíli přeci jenom něco udělal a ty dvě babizny zmizely. Byla jsem na smrt vyděšená! Přesvědčila jsem ho, aby šel se mnou až k domu. Někde v půlce cesty jsem sebou divoce trhla a naprosto vyděšená, s úlevou jsem zjistila, že jsem ve své posteli. Nechtěla jsem znova usínat, protože jsem děsivé výjevy svého snu měla stále před očima.

o den později

Byla tma. Šla jsem ze sousední vesnice domů. V půlce kopce jsem míjela pod obraz opilého muže. S vědomím, že je na blízku Marky, jsem byla klidná. „Ahoj!“, zavolala jsem, když mě míjela na kole a šinula si to domů. „Ahoj a šťastnou cestu!“, stihla křiknout, než se stratila ve tmě. Od teď jsem byla sama. Než jsem došla k přejezdu, jehož blikající světla ve mně vyvolávají pocit ohromné nejistoty, prohlížela jsem si Měsíc. Zdálo se mi, že je mnohem větší, než jindy, a neobvykle zamlžený. Něco se hnulo v křoví a já jsem se příšerně vyděsila. Najednou jsem byla mnohem víc ostražitá. Když jsem přecházela přejezd, vzpomněla jsem si na svůj nedávný sen, jako by to byla skutečnost. Rychle jsem se podívala na místo, kde „došlo“ k té příšerné události a krve by se ve mně nedořezal. Celý chodník byl poměrně dobře osvětlen, jen jedna lampa nesvítila. Jen na malé části chodníku byla tma větší než okolo. Větší a neprostupnější. Tep se mi zrychlil, stejně jako můj krok. Tuhle cestu jsem chtěla mít co nejdříve za sebou. Když jsem vešla do stínu, skoro jsem nedýchala. Snad abych brzy rozpoznala kroky nebo jakýkoliv náznak hrozícího nebezpečí. Uff, už zase relativní světlo. Podívala jsem se doprava a mezi holými větvičkami živého plotu jsem viděla přesně to samé pletivo, o které jsem chtěla ve svém snu způsobit své sokyni co největší újmu. Blížila jsem se k zámku a napětí pomalu upadalo. Zvedla jsem hlavu a to, co jsem spatřila, by se dalo přirovnat k ráně palicí do zátylku. Naproti mně šly dvě postavy!! První, čeho jsem si všimla bylo, že obě mají sukně, takže to byly dvě dívky! Vesele si povídaly a když se přiblížily, hovor ustal a napětí rostlo závratnou rychlostí. Ani nezvedly hlavu a mlčky kolem mě prošly. Po chvíli se zase rozpovídaly a jejich hlasy pomalu mizely v dáli. Byla jsem na omdlení! Myslím, že jsem chvíli něco nesouvisle mumlala, pak jsem začla velebit všechny svaté a pravidelným krokem jsem došla až domů. Ostražitost jsem ale odhodila až v bezpečí postele. V bezpečí?!