Rose

„Vidíš něco?“
„Ne, vůbec nic. Neměly jsme sem chodit.. Ještě takhle v noci brr..“
„Neskuhrej, o to tady přece jde, ne? Ve dne by to nebylo ono..“ odbudu toho strašpytla a procházím temnou chodbou dál .. Jemně našlapuji na starou rozvrzanou podlahu domu, jako bych se bála, že někoho vyruším. Jakmile dojdu až na konec chodby, zaváhám, zda mám vůbec pokračovat. Něco mi říká, že dveře, bránící mi v cestě dál, nemám otvírat. Přes to nahmatám kliku a silou je otevřu. Hned, co překročím práh místnosti, si nemohu nevšimnout silného zápachu, ze kterého je mi mdlo. Jen co se trochu rozkoukám, spatřím v koutu místnosti starou, roztrhanou matračku a na ní cosi tmavého. Vykročím směrem k ní a seberu z ní černý předmět. Je to růžička, zvláštní, zdá se živá a nepovadlá i přes to, že je seřízlá..
„Rose? Pojďme už zpátky, hrozně to tu zapáchá, ani radši nechci vědět čím, ještě k tomu mi začíná zase ta příšerná bolest břicha..“
„Dobře, půjdeme..“ schovám růžičku pod bundu a společně s Whatsername se krademe zpátky cestou k východu. „Půjdeš sem se mnou i zítra?“
„Blázníš? Do tohohle baráku mě už nikdy v životě nikdo nedostane a to si pamatuj ..“
„Dobře, půjdu sama.“
„Ty ses fakt nadobro pomátla! Barák se rozpadá před očima ..auu .. a ty se sem chceš snad nastěhovat, jak tak na to koukám! A to nemluvim o těch individuích, co se tam můžou skrejvat.“
„Máš moc bujnou fantazii. Ten barák tu stojí už pěkných pár let, proč by zrovna mně měl padat na hlavu? A žádný individua sme tam přece neviděly, tak neplaš.“
„Joo to si potom říká každej: ..proč zrovna já?..“
Podívám se na ní s pobaveným úsměvem.
„Jen si zahrávej.“ řekne a přidá do kroku.
„What, ..“ ani se neohlédne a dál pokračuje cestou k domovu. „měj se.“

Přestože je půl dvanácté, vůbec se mi nechce spát. Chodím po pokoji sem a tam a za hlasité hudby skupiny Bullet for my Valentine přemýšlím nad růžičkou. Od té doby, co jsme opustily ten dům se mi zdá, že začala povadat. Co je na tom domě tak zvláštního? Něco mě k němu přitahuje, ale něco mi říká, že tam nemám chodit. Nevydržím, seberu ze země bundu, kterou jsem tam odhodila při příchodu, vypnu přehrávač a utíkám zpátky k domu. Černou růži, které už začaly padat lístky, jsem zastrčila zase do vnitřní kapsy a doma mě už nic nedrželo. Cestou nepotkám ani nohu, tím líp, u vchodu do domu se cítím tím víc jistější. Vstoupím, projdu potemnělou vstupní halou až k pokoji skrývajícího matračku, na které jsem předtím našla ležet růžičku. Ani mě nepřekvapí, že dveře jsou otevřené. Nakouknu dovnitř a úlekem zabouchnu dveře. Něco se tam pohnulo! Srdce mi buší jak splašené, že ani nedokážu vnímat zvuky přicházející z pokoje. Teprve po chvíli je rozpoznám. Jsou to kroky nejistě mířící ke dveřím. Najednou se zastaví. Strachem se nemohu ani hnout, když vtom se ozve drsný, chraplavý mužský hlas:
„Ty máš mou Rose? Prosím, vrať mi ji, nic ti neudělám. Jen mi ji vrať a můžeš zase odejít.“
Strachy ani nevím, co mám odpovědět. Kroky se blíží ke dveřím a já stále stojím na místě jako přikovaná.
„Prosím..“ zaduní do ticha. Seberu všechnu odvahu a otevřu zatuhlé dveře. Vstoupím a rozhlédnu se. Uprostřed tmou pokrytého pokoje stojí temná postava. Jako robot se k ní přibližuji a před sebou držím nataženou ruku, na níž mám položenou růžičku. Vezme ji do rukou opatrně, jakoby byla z porcelánu a prohlíží si jí. V té tmě toho moc nevidím, ale jeho smaragdově zelené oči nepřehlédnutelně svítí do noci.
„Děkuji. Už můžeš jít.“ řekne a odvrátí se stále koukajíc na černou květinu. Stále stojím na místě, jakoby nic neřekl.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ poprvé za celou tu dobu na něj promluvím.
„Otázky jsou jak voda, je jí všude dost, ale potřebujete jí k životu, že? Bez ní byste se neobešli.“ odpoví stále odvrácen. Za svou zvědavost se zastydím. Otočí se ke mě a já zahlédnu v jeho rukou růžičku, zdá se být zase úplně v pořádku.
„Sedni si.“ řekne po chvíli. Rozhozená tím, co mi řekl, poslušně dojdu až k matračce a nejistě si sednu. Už si neprohlíží Rose, ale mě.
„Jseš krásná, připomínáš mi Rose. Také byla krásná, až moc, a věděla to o sobě. Bohužel krása je zrádná. Doplatila na svou neopatrnost.“ řekne smutně. „Měl sem si jí víc hlídat. Také byla zvědavá, jako ty.“
Pohlédnu mu do očí. Čtu v nich smutek. „Neodcházej .. Prosím. Nechci tu být sám.“
„Zůstanu tu. Jen.. Ráno musím jít domů, vrátí se mi prarodiče.“
„O tom co musíš a co ne rozhoduj sama. Nikdo tě nesmí do ničeho nutit, to si pamatuj. Ale .. Kdo ví, co bude ráno.“ řekne a jde s Rose v rukou k oknu, vzhlížejíc k nebi. Z dálky ho velice skromně osvětluje lampa. Jeho tvář je pěkná, ale poněkud pobledlá. Vlasy polodlouhé, rovné, ale neupravené, jakoby rozdrbané. Na sobě má černé sako a pod ním košili stejné barvy. Obojí se zdá být už staré, špinavé. Všimne si, že si ho prohlížím a zabodne do mě své nádherné oči. Při jeho pohledu, který trvá věčnost, mi běhá mráz po zádech. Hodiny, visící na zdi, odbijí pátou ranní. Úlekem poskočím. Jen se usměje.
„Nechoď rovnou domů. Prvně jdi za tou tvojí kamarádkou, co tu s tebou byla předtím. Potřebuje tě.“
Nechápavě na něj pohlédnu.
„Běž, než bude pozdě.“
Přepadne mě náhlý strach. Nechám ho stát v místnosti, vyběhnu nejkratší cestou z domu a utíkám, dokud nedoběhnu až k domu, kde Whatsername bydlí. Otevřu vstupní vrátka a zuřivě zvoním na domovní zvonek. Žádná reakce. Oběhnu dům a vklouznu do domu tajnou, poměrně často používanou cestou, anglickým dvorkem. Ocitnu se tedy ve sklepě a v úplné tmě. Vypínač je na druhé straně místnosti, ale ten mě nezajímá, u What doma se už orientuji celkem snadno, takže projdu sklepem a po schodech se dostanu do přízemí jejich dvoupatrového baráku. Intuice, která mi radí, abych šla do jejího pokoje, mě nezradí. Jakmile otevřu dveře a rozsvítím světlo, spatřím mou nejlepší kamarádku svíjející se v bolestech, ležet na zemi vedle postele.
„What?! Co se děje? Co je s tebou?“ vyděsím se.
„Zavolej ..zavolej ..“ dojde mi, co chce říct, doběhnu pro telefon a zavolám záchranku. Netrvá dlouho a z ulice zaslechnu povědomý zvuk sirény. Stisknu What ruku.
„Bude to dobrý.“ ujistím ji, i když sama si nejsem ničím jistá a běžím otevřít..

Ležím na posteli, koukám do stropu a čekám. Ani pořádně nevím na co. Snad na telefon .. Nebo na příjezd babičky s dědou.. Ztrácím pojem o čase. Najednou bouchnou dveře a já z dálky zaslechnu dva povědomé hlasy. Donutím se vstát z postele a sejít schody dolů, do přízemí.
„Ahoj Rozárko, tak jakpak ses tady měla bez nás?“ vítá se se mnou babička, načež si všimne mé skleslosti. „Copak se stalo?“ zeptá se starostlivě.
„Ale, ..“ vyklopím jí detailně všechny zážitky dnešní noci, všechno si vyslechne, nepřerušuje mě. Když dopovím, zdá se být vystrašená.
„Slib mi, že do toho domu už nikdy nepůjdeš. Něco ti povím.. Je to asi dvacet let, co se tam nastěhoval mladý pár, oba byli krásní a zdáli se být šťastní. Ale v jejich soukromí se tady raději nikdo nepitval. Se sousedy vycházeli dobře, jen byli takoví.. Tajemní. Nikdo o nich skoro nic nevěděl, nikomu se nesvěřovali. Všude chodili spolu, prostě ideální zamilovaná dvojice. Měli krásnou, velkou zahradu a jak se jim dařilo, oba pracovali z domova, jen výjimečně někam odjeli každý zvlášť, rozhodli se, že si mohou dovolit služebnou a zahradníka. Shodou okolností našli pár, který byl ochoten práci zastat. Zbytek jejich příběhu pokrývá tajemno. Ale už nic nebylo jako dřív. Víme pouze, že jednoho dne byli oba, služebná i zahradník vyhozeni a v domě zůstal bydlet jen ten mladík. Jeho žena byla zavražděna a to přímo v domě, když byl zrovna výjimečně v práci. Doposud se nepřišlo na vraha, ale o motivu si lidi domýšlejí různé historky.. S mladíkem to šlo od té doby z kopce. Po čase prodal dům a odstěhoval se. Nikdo nevěděl kam. V novinách se tehdá objevil článek o tragické nehodě právě toho muže. Okolnosti už si nepamatuji.. Ale prosím tě, slib mi, že už tam nikdy nepůjdeš.“ naléhá.
„Slibuji ..Nevíš, jak se ta dívka jmenovala?“
„Ne, to už si opravdu nepamatuji.. Ale teď někdy by to mělo být dvacet let od její smrti.“ pohlédne do kalendáře. „No jo, právě dnes. To si pamatuji, protože přesně po třech letech a jednom dni jsi se narodila ty.“ zaskočí mě. „Víš co? Pojedeme se na tu tvou kamarádku do nemocnice podívat, zda už je jí lépe.“
„Mám jet s vámi?“ zeptá se děda.
„Ne, raději tu počkej, do hodiny se vrátíme.“ odpoví babička a vyrážíme do nemocnice. Po příjezdu se doptáme, kde přesně What leží a vydáme se hledat popsanou cestou pavilon, na kterém by měla údajně ležet. Tam potkáme pouze doktora, který nám sdělí, že je What už v pořádku, ale prý to měla tak tak. Prodělala operaci slepého střeva, které jí už málem prasklo, což by nepřežila. Navštívit jí ještě nemohu, takže jedeme domů. Cestou nad tím vším přemýšlím. Vždyť on jí vlastně zachránil život!