Mudlovský svět není pro kouzelníky

Barevné listí padalo do mokré a lehce zkřehlé země. Podzim nastal velice brzy, teplota vzduchu se blížila nule a od úst šly obláčky páry. Lidé žijící na pobřeží Irska se zahřívali vlastně vyrobenou whiskey a po večerech společně hráli karty. Mudlové. Jejich životy ublíhaly den co den v poklidu, sem tam se stala nějaká ta nehoda, kdy se na dálnicích srazila auta, sem tam někdo zemřel, jinak žili v klidu a míru. Jeden "mudla" však nepatřil do tohoto světa. Věděl to, ale nikdo mu nevěřil. Chladný vítr profukoval pod jeho plášť, promnul si ruce ve snaze je alespoň trochu zahřát. Vycházka končila, líně se zadíval na velké kamenné hodiny, odbíjely dvanáctou hodinu. Starodávné sanatorium se tyčilo do výšky, o jeho věž se otíraly kupovité mraky. Zanedlouho se spustil podzinmní déšť, všichni už byli uvnitř a jedli oběd. Kapky silného deště se otíraly o okenní parapety a vytvářely tak zvonkohru, do které se muž zaposlouchal. Slýchával toto ve svém světě. Vždy si s rodinou hrál a kouzly ovlivňoval zvuk dopadené kapky. To bylo dřív, teď je sám, ve světě mudlů a všichni ho mají za blázna. Brzy jím asi i bude.

Koncentrovaně hleděl do prázdna, čekal, až se dostaví jeho psychiatr, po chvíli uslyšel klapnutí dvěří, jejich hodina mohla začít.

"Tak, začneme tím, že se tě zeptám, zda si stále myslíš, že jsi kouzelník?"

"Ano," tuto strohou odpověď dával každý den, doktorka se ptala stále stejně. Teď mělo přijít vysvětlování, že se mu vše jen zdá, a že žádný kouzelník není.

"Dobrá, řekněme, že ti věřím." Postava naproti doktorce zpozorněla, dnes se ptala jinak, bylo by možné, že uvěřila? Ale ne, to nebylo možné. Byla to jen další z jejích nefungujících strategií. Věděl to.

"Nesnažte se, doktorko. Ani tato strategie vám nepomůže. " Mluvil pomalu, tiše a plynule. Až to skoro vypadalo, že slova pečlivě vybírá, jakoby se bál, že řekne něco jiného, než by chtěl. Jeho dřívější povaha se vytratila i s jeho rodinou, už se nedokázal usmívat. Nedokázal žít s pocitem, že jeho rodina je mrtvá, a on se směje. Doktorka se však nevzdávala svých nadějí a další hodinu do něj hustila jakési řeči, které on sám nevnímal. Zadíval se kamsi za ní a dělal, že ho to nesmírně baví. V těchto chvílích vypadal jak blázen víc, než opravdoví a právoplatní obyvatelé sanatoria. Hodina skončila, doktora si sbalila své pomůcky a se svěšenou hlavou odešla z místnosti. Mužův pohled se po chvíli stočil ke dveřím, vstal a odešel také. Toulal se chladnými chodbami, na nic nemyslel, jen šel tam, kam ho nohy táhly. Vyšel ven, obešel celou budovu a zastavil se až u hřbitova, který byl za sanatoriem vybudován. Stál tu již dlouho, hroby hlásaly úmrtí již ze sedmnáctého století. Samá mudlovská jména. Usadil se na mokrou lavičku a pozoroval hroby, každou minutou se stmívalo. Na podzim tma padala brzy, muže to ale nezajímalo, na něco totiž čekal. Konečně padla úplná tma, pár hrobů se letmo otřáslo, po chvíli se z nich vynořili duchové, konečně.

"Ale, ale, jsi tu znovu, kouzelníku?" promluvila nadpozemským hlasem jedna mladá žena, její průhledné tělo se vznášelo asi dvacet centimetrů nad zemí a lehce plulo ze strany na stranu. Byla pohledná, měla dlouhé vlnité vlasy, velké oči a roztomilý nos. Muž nevěděl, jakou barvu má očí a vlasů, ale jedno věděl, tato mrtvá slečna byla jeho jedinou přítelkyní. Jediná mu věřila, jediná mu pomáhala. Ostatní duchové se rozprostili kolem hřbitova a živého si nevšímali.

"Ano, Jaquelin," odpověděl. Mlhavá postava k němu přilétla a svýma průhlednýma očima se zadívala do těch jeho, smutných a prázdných očí.

"Koukám, že se stále trápíš. Měl by sis rozmyslet, kdo jsi a podle toho jednat. Nepatříš sem, oba to víme, tak se nenech ovládat." Domlouvala mu, Jaquelin tu zemřela před několika sty lety, přes ten čas poznala hodně smrtelníků, většina se jí bála, on ne. A proto věřila, že je jiný, že sem nepatří.

"Ztratil jsem sám sebe. Jde to, Jaquelin?" Její výraz ve tváři zvážněl, když lehce přikývla.

"Teď mě poslouchej, dřív jsem na tom byla podobně, ztratila jsem se sama v sobě a za nedlouho jsem zemřela, nesmí se to opakovat. Pomůžu ti utéct!"

"Jak?" chtěl vědět, upřímně nedoufal, že se odsud někdy dostane.

"Počkej tu!" Muž sledoval, jak mlhavá postava letí ke všem mrtvým a probouzí je, poté jim něco řekla a všichni se rozletěli do sanatoria. Za nedlouho začla vřava, blázni i doktoři utíkali před mrtvými, to byla jejich šance.

"Tak pojď!" Vlétla mu do těla a ovládala ho myslí, tušila totiž, že by nebyl schopný sám myslet. Proplétali se mezi hroby a hledali hlavní bránu, v naprosté tmě jim to trvalo trochu déle. Nakonec ji ale našli a společně se přes ni dostali.

Doktoři mohli naposledy spatřit, jak mladému muži v odrazu lamp září rezavé vlasy. Načež ho zahalila rouška tmy.

Otevřel oči, byl v Děravém Kotli, jak se tam ale dostal?

"Ahoj, kouzelníku." Jaquelin se vznášela hned vedle jeho postele. Venku byla tma.

"Co se stalo?" zeptal se zmateně.

"Schovala jsem se uvnitř tvého těla a dovedla tě až sem, přes den jsem byla ve svém hrobu, na noc jsem se za tebou přišla podívat."

Mluvila klidně, usmívala se, muž jí úsměv opětoval.

"Děkuju."

"Není zač, ale ještě není konec. Musíme ti obstarat hůlku, bez ní budeš ztracený."

"Co? Jak, ale..."

Na chvíli se v její tváři objevila panika, zřejmě něco prozradila.

"Víš, já... nejsem tak úplně mudla. Jsem čarodějka... Chtěla jsem ti to říct! Ale nemohla jsem."

Jeho úsměv povadl společně s jejímy slovy. Nemohl uvěřit, že mu to celou tu dobu zatajovala, nemohl.

"Vypadni." To slovo se Jaquelin zarylo do mrtvého srdce jako stříbřitý nůž, kterým se zabila.

"Ale..."

"Vypadni!" Duch se zalekl a s téměř neslyšitelným PUF se rozplynul ve vzduchu.

"Bude mi bez ní líp, nepotřebuju její zatracenou pomoc! Teď už to zvládnu sám."

Ale opak byl pravdou a to, že kouzelník opravdu potřebuje hůlku, aby byl znovu kouzelníkem, byla pravda nad pravdy.

Hůlka si vybírá kouzelníka.

Hůlka byla pro kouzelníka duší, když ji neměl, blouznil. Spousty nalezených kouzelníků bez hůlky skončilo v blázinci.

"Ahoj, Rone."

"Ahoj, Jaquelin."

"Vítej mezi námi mrtvými." Mlhavá postava Ronadla Weasleyho pomalu zaplula do svého hrobu, který se nacházel na pozemcích sanatoria.

Další oběť podlehla.

Mudlovský svět zkrátka není pro kouzelníky.