Stvoření šíleného

Ani šlechtic ani řemeslník, nakonec ani spodina, ni otrok... Být "nic", nejnádhernější životní zkušenost, jakou může obyčejně neobyčejný člověk zažít. Nejen člověk. Putovat tím bezbřehým vesmírem až sem, do nitra své hlavy, kde vy sami stvoříte si vlastní ráj i peklo, ano, je to velmi nebezpečné, však kdo nemá rád adrenalin? Kdo nemá rád strach? Určitě všichni. Musí, jinak to nejde. Vím to.
Povídám tady o sobě a možná ani nechápu, proč tak činím. Sedím ve své staré skrýši, zatím nepodlehla spadajícím, drásavým pískům trapného času, stále pod tím nízkým, téměř dvoutisíciletým, mostem a tiše si pro sebe šeptám slova, která chtějí zklidnit mou roztrhanou mysl.
Mé jméno... Hmm... Nikdy jsem neměl jméno, nebo si jej od doby, kdy mi začali jménem říkat, nepamatuji. Nepamatuji si ani, že bych si kdy dával byť i nějaké přízvisko... ...
Tehdy, za svého života... Nebylo noci, kdy se mé téměř vyzáblé tělo netřáslo zimou, i přes teplé letní noční vánky, i přes to páchnoucí a tak ukřičené "zázemí" v nevěstinci, kde mne brávaly - děvky jim nazývali? - ty škaredé ženy. Nebylo dne, kdy jsem nenutil svou hlavu žebrat jako bych byl ten největší ubožák, nebylo dne, kdy jsem nekradl peníze, jídlo, vodu. Malé otrháně, dítě s havraním rozcuchem na malé hlavě a azurovýma očima, jeden by si řekl, jak jsem mohl tehdy přežít? A vůbec, jak jsem mohl přežít? Bývaly doby, kdy jsem byl závislý na ostatních. Doby, při kterých jsem již nemohl vydržet neskutečný mráz a přidal se k ostatním, mne podobným, nebo vyplakal oceány slz, aby mne kdos vykoupal, nabídnul mi kus chlébu, trochu vody a přijal mne na pár dnů do svých "služeb", abych uklízel, sloužil a... hrál jednu z těch škaredých paní. Nechápal jsem, proč...

Utíkal jsem od těch bestií, od těch, kteří se nazývali "lidmi". Byť jsem byl ještě dítě, uvědomoval jsem si těžkost toho, co jsem prožíval. Hořkost mne, doslova, den co den pálila v krku, stékala způsobně až do žaludku, kde se spokojeně usadila. Ten hnus, jež se kroutil ulicemi městečka, kde já jsem se prostě a jednoduše objevil, nepamatujíc si ani ty roky, kdy jsem vyrůstal, byl silnější, než snad cokoliv jiného. Lidé byli zlí, zlí zůstanou a tak to prostě je. Každý má svůj "styl", kterým přežívá. I já měl takový. Možná...
Učil jsem se. Bylo nezbytné začít přemýšlet, věděl jsem, že nemohu býti celý život jen žebrající troskou, na které se každý jen ukájí, kvůli mého dětského, dívčího vzezření. Jednoduše jsem začal vykrádat domy, krámky a stával se ze mne někdo, kdo za jednu noc dokázal zbavit ty primitivní tvory jejich obchodního živobytí. Vykrádal jsem, ničil, plnil jsem řeku vším možným odpadem. Mstil jsem se. Ano? Je to k nepochopení, mstít se za něco, co je absurdní? Však já měl to nutkání, mstít se. Ne, byla to touha. Kdysi do mne kopali, mučili mé tělo, plivali mi doslova do obličeje, ukájeli se na mne, však těmito dny jim to vše já nahradil. Odměňoval jsem se jim za to vše, co oni způsobili mi, co způsobili všem mne podobným. A možná jsem ani svůj záměr plně nechápal, sic mi to bylo jedno...
Za těch pár nocí jsem dokázal snad neskutečné. Tiše rabovat, podřezávat, dusit, škrtit, drásat, trhat, ano mému mozku se má msta vymkla z kontroly. Zabíjel jsem, jednoho po druhém, od nejvyšších hlav městečka, přes noční stráže, po chudinu - myslet na to vše dneska, nepochopím, jak se mi to vše podařilo -. A to vše pouze svým vlastním tělem a mozkem. Ženy, děti, staré, postižené... Muži jsou hlavní třída, nejvyšší priorita a také mají nejvíce krve. Ti drazí, samozřejmě.

Usmíval jsem se a dodnes se usmívám. Celé město přede mnou klečelo, tiše jako myška, jen skučící vítr proháněl se plachými ulicemi. Snad i ty domy se mne bály, když viděly tu zkázu krve a vyteklých vnitřností. Nebylo jediného dýchajícího tvora, mimo zvířata a mne, jež by se v tom městě objevoval... ...
"Působivé..." - ozvalo se odnikud.
"Ano... Velmi..." Seděl jsem zrovna na studeném mramoru kašny stojící uprostřed náměstíčka, hlava mi klimbala v nechtěný spánek. Bylo snad už po setmění? Nevím. Zaslechnul jsem ty dva hlasy, které se ke mne nesly odnikud. Vyskočil jsem na nohy, čekal jsem vše, však že bych zapomněl zbavit někoho života? Hloupost! Počítal jsem je, všichni zemřeli! Nebylo tváře, kterou bych si nepamatoval, obchodníci byli tu dobu také pryč a neměli, proč by město navštěvovali. Prvně za těch několik let na mne padl strach. Nepopsatelný, úzkostlivý strach. Možná mou mysl zalily halucinace, nevím. Otočil jsem se zpět ke kašně, kde v tu chvíli již stály dvě postavy. Žena a muž, to jediné jsem postřehnul na první pohled. Nechápal jsem, kde se tam vzali, nechápal jsem, jak tiše se tam přesunuli a odkud. Štíhlí a krásní... Ženiny dlouhé vlasy tiše zpívaly na té krásné hlavě, mužův úsměv byl tak uklidňující. Pomalu se ke mne blížili a já... couval. Do bludu měli tito dva daleko, to je jediné, co jsem věděl jistě.
"Šššš... Synu." - další tichá slova, když jsem v momentu nato klečel bezmocně na zemi, zakloněn, neschopen cokoliv podniknout, snad ani pohnout se. Na okamžik na mne pohlédly dvoje temně nachové a dvoje zlatavě rudé oči a poté... Ani křičet jsem nedokázal, byť se do mého krku zabořily dva páry zubů ostrých snad mocněji, než kterákoliv jiná čepel. Musely to být zuby. Nedokázal jsem se nijak cítit, ale poznal jsem, že má životní energie se za kratičkou chvíli rozplyne v prach. Propadal jsem se, dvě paže mne držely pod zády až se mé tělo nakonec přeci jen svezlo ku chladné zemi a svět se mi před očima rozplýval. Tak rychle a fádně se rozplýval. Popadnout dech, alespoň bych se smrti usmál do tváře, ale ani to mi nebylo dopřáno, nějak jsem nemohl prohlédnout skrze tu hustou mlhu, halící ty dvě tmavé osoby nade mnou... ...

Raději už nevzpomínám na ten ponižující stav, kdy mé tělo opustily všechny tělní tekutiny i netekutiny a já se probouzel do nové existence. Oba dva nechali svou krev z prstů těch chladných dlaní skapávat do mých úst, nevím, proč si vybrali právě mne, trosku, která vyvraždila celé město, za jednu noc. A možná právě proto. Ne, nechci na to myslet...
Dnes tady opět dřepím, pološílený, o několik tisíc let později, možná zpytujíc to svědomí, které snad ani nemám, přemýšlím o dobách nedávných, kdy se ve světě stalo to, co se stalo. Ne, nechci být jeho součástí, byť je to vše tak přirozené. Bohužel, jsem loutka, jeden z miliardy článků zapadajících do neurčité, mlčenlivé skládanky té Tiché existence a zároveň jsem pánem světa. A já stále se usmívám...