Ohnivý anděl IV - první setkání

.

///nebyl to sen... ale byla to skutečnost???////

„Proč jsi přišla?“ zeptal se hlas
„Hledám“ slyším sama sebe
„A co?“
„Odpovědi na otázky“
„A co chceš vědět?“
„Všechno“
„Nejsi zrovna skromná“
„Já vím“
„A kde všude jsi se ptala?“
„Všude, kam jsem přišla“
„A zeptala ses někdy sama sebe?“
„Ne, to mě nenapadlo.“
„Tak vidíš, honíš se po světě, a nevidíš, co máš v sobě.“
„Ale já nic neumím, jak bych mohla znát?“
„To jsi celá ty!“
Ovanul mě horký vítr a z prázdnoty se vynořilo světlo…
Posadil se naproti mně a zkoumavě hleděl do tváře…
„Kdo jsi?“ Ptala jsem se já…
„Jsem tvůj Démon, Průvodce, Anděl strážný… vše co potřebuješ“
„A proč se Tě nebojím?“
„Není důvod se bát, jsem přece Ty.
Jestli chceš opravdu znát, musíš poznat sama sebe, se vším všudy i když se ti to nemusí líbit. Chceš to?“
Cítila jsem, že kývu hlavou, přitom moje tělo leželo ztuhlé na zemi, neschopné se hnout.
Bylo to jako ve snu, přitom vše tak skutečné… vnímala jsem jak „rostu“, jak moje „tělo“ zabírá prostor celé místnosti a dál… rozpínalo se až k bolesti… až jsem se rozplynula… jen oči zůstaly upřené do očí zvláštního společníka… a vstoupili jsme do mé duše…rozběhl se film, proti proudu času… prošli jsme i ta nejtajnější zákoutí, dál a dál do minulosti, viděla jsem všechny hrůzy, krásy, nenávisti, lásky, pouště, oázy, hory a údolí… smála se a brečela, klečela na kolenou a prosila o milost, ubližovala a nechala si ubližovat, nenáviděla se a milovala…nevím,jak dlouho to trvalo… mně to přišlo jako okamžik, ale prý to byly tři dny… najednou se uvnitř mě něco „roztrhlo“ a zalil mě pocit takové úlevy, kterou jsem už nikdy později nepocítila… všechno se rozplynulo v nekonečnu…chtěla jsem takhle zůstat. Jen jsem prostě byla. Najednou se vrátil můj Průvodce a s ním krásná žena… Průvodce mlčel, ale ta žena se na mě začala usmívat…. „Chceš takhle zůstat už napořád? Bez starostí toho bláznění tam venku? Dej mi ruku, a já tě povedu, je to snadné…“ blížila se ke mně a já cítila, že chci odejít s ní…
Ale něco se ve mně vzepřelo… jako by mi projel tělem elektrický proud… Pochopila jsem, že i když je tenhle stav nádherný, chci se vrátit, musím se vrátit do koloběhu ze kterého jsem přišla… Ale pořád jsem stála na místě, nemohla jsem tam ani zpátky… Podívala jsem se zoufale na svého Průvodce. „Nadechni se! Nadechni se!“ Tohle mi opakoval bez přestání…. Najednou jsem si uvědomila příšernou bolest v plicích, celém těle.. a ten hlas….už to nebyl hlas ve mně, ale někdo mi šeptal do ucha v řeči, kterou jsem neznala, ale přesto jsem rozuměla. Nadechla jsem se co jsem mohla… všechno zmizelo….
Byla jsem zpět na podlaze v těle, které bolelo do poslední buňky, a někdo mě popleskával po tváři… Když jsem pomalu otevřela oči, skláněla se nade mnou vrásčitá tvář stařeny, s očima jako dva uhlíky, a lámanou ruštinou se ptala.. "Charašo"? A já, naprosto dezorientovaná, jen kývla hlavou a byla ráda, že jsem se probudila...

Kolem tváře mi zase proletěl horký vítr... "Teď už znáš...!

.