Noční návštěvník - část Třetí

Probudila jsem se do dalšího nesnesitelného mrazivého dne. Po divném živém snu nebo co to vlastně bylo, ani památka. Vykoukla jsem z okna na jehož zmrzlých skleněných tabulkách se do všech stran líně roztahovaly bílé cákance mrazu. Někde tvořily dokonale kouzelné obrazce, které dokáže stvořit jen sama příroda, jinde to byly jen beztvaré šmouhy. Všude bylo bílo. ‚Zpropadený sníh,‘ vydralo se mi z úst přes zaťaté zuby při pohledu na neporušenou bělostnou pokrývku, která se rozprostírala po celé silnici. Oblékla jsem se (ani jsem nedávala pozor co si beru na sebe nebo jestli se ty kousky oblečení k sobě hodí, tahle starost mě opustila už hodně dávno) a s povzdechem vyrazila do dalšího zbytečného pracovního dne.

Díkybohu se den nevlekl tak moc, jako jsem čekala, přesto, když jsem odemykala domovní dveře, padal na město soumrak. Zamířila jsem rovnou do sprchy a pak do hřejivé náruče své postele. ‚Skvělý život,‘ pomyslela jsem si trpce, když jsem uléhala. ‚Vstát, jít do práce, přijít domů, jít spát a zase nanovo.‘ Jako vždy mě ty zpropadené výmysly mé vlastní hlavy rozbrečely. ‚Kdy už se objevíš?‘ zašeptala jsem přes slzy a vyslala ta slova do prostoru, jako bych si myslela, že někdo zachytí jejich význam. Povzdechla jsem si.

‚Jsem tu,‘ ozvalo se odněkud z rohu pokoje.
Prudce jsem se posadila, až jsem se bouchla do hlavy o stěnu. ‚Sakra,‘ zanaříkala jsem a třela si bolestivě naražené místo na temeni.
‚Dávej pozor,‘ vynadal mi ten někdo a škodolibě se zasmál.
Vytřeštěně jsem zírala na tmavý stín, který se opíral o skříň v pravém, vzdálenějším rohu místnosti. ‚Kdo jsi? Co tu děláš?‘ Palčivá bolest mě přesvědčovala o tom, že to není sen.
‚To bys měla nejlíp vědět ty!‘ znovu se zasmál, svým zvláštním a příjemným zvonivým smíchem.
Zuřivě jsem přemýšlela co tím pořád myslí. Já že to vím nejlépe? Vždyť proboha ani nevím co dělá v tuhle hodinu u mě v ložnici…
‚To bys ale měla vědět, co dělám v tvý ložnici,‘ pozměnil jemně svoji předešlou odpověď.
‚Čteš mi myšlenky?‘ zeptala jsem se šokovaně.
‚Tak trochu.‘ Evidentně se mou reakcí dobře bavil.
‚Jak ses dostal dovnitř?‘ změnila jsem téma. Potají jsem se štípla do ruky. Nic. Opravdu jsem vzhůru.
Znovu se zasmál. ‚Trochu ti teda napovím. To ty jsi mě zavolala, voláš mě přeci každý večer, nebo ne? Znám tě naprosto dokonale.‘
‚Kdo jsi?‘ vydechla jsem a měla jsem co dělat, abych nevyskočila z postele a nerozběhla se jediným únikovým východem skrz dveře ven z místnosti.
‚Mě se nemusíš bát. Neublížím ti,‘ ujišťoval mě, ale já si jeho slovy tak úplně jistá nebyla.
‚Byl jsem tu s tebou už několik nocí, nikdy sis mě nevšimla.‘ Jako bych v jeho hlase zaslechla lítost.
‚Takže ten včerejšek, to nebyl sen?‘ uvažovala jsem nahlas.
‚Ne.‘
‚Ty ses mě dotýkal…,‘ obvinila jsem ho.
Chvíli bylo ticho. Jakoby přemýšlel co říct. Kdo to vlastně je? Přízrak, duch, upír? Otřásla jsem se při pomyšlení na poslední jmenované ‚stvoření‘.
‚Upíři neexistují, ani duchové,‘ přerušil mé myšlenky. ‚Vy lidé máte moc velkou představivost. Hlavně vy ženy,‘ poopravil se a doslova se dusil smíchem.
Cítila jsem, že se ve mně, kromě strachu, probouzejí i jiné pocity. Tím prvním byl vztek a druhým nezkrotná a všudypřítomná zvědavost.
‚Jsem tu kvůli tobě,‘ zopakoval mi. ‚A jsem tu i proto, abych se tě dotýkal, když si to budeš přát.‘
‚Já si to včera přála?‘ znovu mě šokoval.
‚Ne, ale nemohl jsem si pomoct!‘ dusil v sobě smích. ‚Bylo to nepříjemné?‘ byl zvědavý.
‚Nebylo,‘ odpověděla jsem téměř okamžitě a hned si v duchu vynadala za svou horlivost.
Na podlahu dopadlo měsíční světlo, jak vítr rozfoukal těžké tmavé mraky, které ho překrývaly. Dopadlo přesně do míst kde stál. Opět jsem zalapala po dechu. Stín zmizel, najednou tam nikdo nebyl. Důkladně jsem očima prohledala celou místnost, ale stín byl pryč.

Pokračování příště…