Když dojde čas

"Ukažte mi to ještě jednou," požádal David.
Pan Manický přikývl a hrábnul rukou do vzduchu, jako by chtěl chytnout mouchu. Po chvíli dlaň otevřel a na jeho ohrublé dlani trůnil malý, šedý flíček.
"Zkus si to," vybídl Davida.
David si představil imaginární mouchu, po které chňapl. Na dlani ho cosi šimralo. Když pěst rozevřel, málem si nevšiml stejného fleku, jako byl na Manického ruce.
"A k čemu to je?" zeptal se infantilně chlapec.
"Inu..." Pan Manický našpulil rty. "Pro zábavu. Ano, děláme to pro zábavu."
David netušil, že je tato zábava přijde pěkně draho.

*

Na tuto svou příhodu sedmého roku života David Sedláček nezapomněl nikdy. Možná, že mu místy splývala s notorickými údaji, jako je čas jít vyzvednout děti ze školky nebo vyprat, ale v jeho paměti zůstal stále ukryt.
Pan Josef Manický, který se s Davidem poprvé a naposledy setkal ve svých šedesáti letech, už v životě moc dlouho nepokračoval, konkrétně osm let. V obálce se svou poslední vůlí zanechal také malý zapečetěný vzkaz, který se měl otevřít po jeho smrti jenom v případě, že se nedožije dne, kdy dojde Prach, což znamená jedenáctý říjen 2009.

*

Toho rána, kdy došel Prach, se David probudil do vlahé říjnové neděle. Slunce svítilo skrz záclony a otevřeným oknem foukal čerstvý vítr.
Přes fakt, že jeho žena dělala nedělní směny, mu bylo divné, že vedle něho neleží, když jí práce začíná až v deset. Bylo teprve sedm hodin a několik málo minut, ale neslyšel své děti, jak si pouští pohádky.
Asi je vzala na procházku, napadlo ho. V klidu si uvařil kávu a snědl corissant s jahodovou náplní. Jedl dlouho, takže se až v osm hodin šest minut začal sprchovat. V deset hodin přesně začal být neklidný. Měly by se vrátit každou minutou, ale stále nikde.
Rozhodl se, že jim zavolá.
Vzal mobil do rukou a když palcem hledal kontak LUCKA, zjistil, že se neovladatelně třese.
Dal vytáčet, ale jakmile se objevilo zelené sluchátko, z reproduktoru se ozvalo VOLANÝ ÚČASTNÍK HOVOR NEPŘÍJMÁ, ZKUSTE TO PROSÍM ZA CHVÍLI.
Usedl na židli pln zoufalství. Má vybitý mobil, říkal si v nitru, má vybitý mobil.
Náhle z jeho jeho telefonu vyjely zvukové vlny melodie Warriors of the world. Chtivě po něm sáhl, ale když se podíval na displej, našel neznámé číslo. Přijmul hovor.
"Sedláček, prosím," utišil se David a začal mluvit s informálním nezaujetím.
"Manický, dobrý den. Prosímvás," Manický mladší si odkašlal. "Můj otec ve své pozůstalosti zanechal něco o tom, že jedenáctého února mám zkontaktovat mnoho lidí. Vás najít, to byla detektivka jak od Chandlera..."
"Pan Josef Manický?" zeptal se David
"Ne, ne, já se jmenuju Tomáš, taťka byl Josef."
Myšlenka na demý tok se opět vytlačila na povrch paměti dvaatřicetiletého Davida Sedláčka.
"No, takže," pokračoval Manický "táta chtěl, abych jim zavolal, že to prej budou jediní lidi na světě, že prej dojde prach času..."
"Prosím??"
"No von, táta byl celej život nějakej divnej. Vždycky mě potíral takovým šedým prachem. Nevím teda, kde ho bral, ale výdycky před tím tak pofidérně hrábl do vzduchu."
David ještě nepochopil, jen kroužil kolem.
"No, prej, že budu mít pod kůží Prach času nebo co. Já nevim. Ale byla to závěť, ta se musí plnit jako pátý přikázání."
A David zjistil, že svým hrabáním ve vzduchu, které bylo podle starého Manického jen tak pro zábavu, páté přikázání porušil.
V té chvíly Prach, usazený v jeho těle došel a chudák David Sedláček, povoláním redaktor časopisu pro ženy, manžel a otec dvou dětí, upadl do Řeky Zapomenutých. Zjistil, že je plná prachu, jaký bral do rukou při on osudné zábavě.
Pak jej prach pohltil úplně.