První a poslední dívka

První a poslední dívka

Abych Vás uvedl do děje této povídky, musel bych se přemáhat, abych už v úvodu neprozradil děj. Vymyslel jsem ji během toku svých myšlenek včera večer a dávám ji do konkrétní podoby. Ano, budete si říkat, dal se na obyčejnou triviální literaturu, ale já budu rád občas experimentovat. Po dlouhé době se Vám tedy dostává do očí povídka, kterou bych chtěl upozornit na dost omšelé, ale přesto zajímavé téma: záhady. Tak pojďme do toho.
Otevřely se dveře v deváté B jedné pražské základní školy a vstoupila třídní učitelka. „No. To se podívejme. Vodička s Votrubou zase kecají, Plojharová má zase černé oblečení a Fílová s Korandovou jsou už po dvacáté v růžovém. Přátelé, přátelé, kam tahle třída spěje… No, abychom nezaháleli, otevřete si učebnici na straně devadesát pět a začneme…“
Možná si budete říkat: nudná škola, nudný den, nudná hodina, ale v té druhé položce tomu bude právě naopak. Během této hodiny češtiny, kdy se učitelka přes hranaté a přísně vypadající brýle ostře koukala po třídě, kdo zase štěbetá a kdo pracuje a zrovna si myslela, komu by dala pětku za nulovou práci v hodině, se Pavel, náš hrdina, cítil jako na oprátce - když byl vyvolán k tabuli kvůli jeho domlouvání na propisce. Rozklepaly se mu ruce a stěží udělal rozbor větných členů v souvětí, ačkoliv to uměl vždycky za jedna. Dostal za tři a šel si zase zpátky sednout.
Celý další čas ve škole byl Pavel trochu mimo svoje tělo. Duší bloumal někde ve včerejší noci, kdy nemohl spát a měl ještě znatelné kruhy pod očima. Jeho máma pracovala v nemocnici jako doktorka a jeho otec někde na úřadě. Pavlovi bylo patnáct let a užíval si mladého života, dokud to šlo. Občas šel s kamarády ven, ve škole měl spoustu kroužků a vedlejších zájmů a i v obyčejném životě měl hodně koníčků jako například psaní, čtení, práce na počítači, mobilní telefon a tak dále. Samozřejmě, že každý, kdo chce být „in“ a chce jít s dobou, takovéhle věci vyhledává a není tomu jen u mladých lidí. Pavel měl spokojený život, ale někdy se dokázal uzavřít ve svém pokoji před světem, který ho občas hodně děsil. Například ve škole se mu stále ještě posmívají, že nemá žádnou dívku a že jí nikdy neměl, občas si pitomí kluci hází s jeho taškou, nebo mu nadávají a spílají nejrůznějšími způsoby. A když Pavel slibuje, že to neřekne ani třídní učitelce, zase se k němu obrátí čelem a opět si s ním užívají života a přátelství.
Ten den byl pro Pavla úmorný. Byl velice unavený už od rána a nemohl překonat pocit, že musí celý den prospat, aby sebral vůbec nějaké síly na další dny. A to bylo teprve pondělí. Co naplat, musí vydržet. Poslední hodina byla informatika a Pavel si mohl trochu odpočinout od namáhavého myšlení. Když přišel Pavel domů, hodil v pokoji tašku do kouta, sedl si na postel a přemýšlel. Pročpak nemá žádné děvče? Nemusela by to zrovna být třídní modelka, jen aby mohl mít někoho rád a s někým sdílet svoje zájmy, ale také city a především lásku. Ze zamyšlení ho vytrhl až otec, jdoucí do Pavlova pokoje s otázkou, jak se měl ve škole, co se známkami a jestli snědl opět svačinu. Otráveně odpověděl, že ve škole to bylo celkem normální, se známkami nic a svačinu že snědl dokonce o první přestávce. Pavel samozřejmě lhal, protože nechtěl mít nějaké další potíže, které by mu jeho rozjímání naprosto přetrhaly. Když konečně otec odešel, Pavel se opět mohl ponořit do svých myšlenek. Chápe, že pokud kluk s holkou „kamarádí“ – chodí s ní za školu, kouří cigarety a tak podobně, jde to už tak nějak s dobou a člověk se s tím musí smířit; vidí to na každém rohu, ale proč zrovna on nemůže mít ten krásný pocit v srdci, který ho nutí dělat věci takřka nemožné? Kluci, kteří využívají holky jen k urážkám, takzvané srandě a cigaretám, tento pocit nikdy nepoznají. A pokud ano, tak ho jen hrají, protože Pavel se dosléchal o různých případech, kdy nějaký kluk své děvče požádal o kontaktní čísla, pak se s ní sešel v parku, něžně ji políbil a druhý den jí s ostatními kluky pomlouval a potom se jí opět šel omluvit. To je opravdu směšné chování a pokud tohle někdo dělá, Pavel s ním nechtěl nic mít.
Hoch byl přes odpoledne chvílemi venku a chvílemi ve svém pokoji a stále nabýval dojmu, že se něco musí stát, že takhle nudný den nelze přežít bez nějakého překvapení – hrozného i milého. Konečně nadešel večer, kdy už se schyluje ke konci našeho pracovního dne. Pavel se navečeřel pouze s otcem, neboť matka dnes měla noční a šla ještě předtím k jedné své kamarádce na čaj a trochu podrbat. Najedl se míchaných vajíček se slaninou, zapil je minerální vodou a šel opět do svého pokoje. Zapnul si mobilní telefon a dal se do úkolu z matematiky. Zrovna počítal odmocniny, když vtom telefon čtyřikrát za sebou zapípal – SMS zpráva. Bude to asi zase nějaký otravný kamarád, který chce pomoci s tou matematikou. Opět se do ní ponořil a na zprávu téměř zapomněl. Vzpomněl si na ní až za tři čtvrtě hodiny, kdy se už konečně naškrabaný úkol s odmocninami skvěl v Pavlově sešitu. Došel si pro telefon a otevřel zprávu. Četl v ní něco jako toto: „Ahojky. Nevím, jestli mě budeš znát, ale já tě už dlouhou dobu miluju a tys mě pořád přezíral. Proč? S přáním krásných sladkých snů odcházím :-*.“ Copak to tu máme, pomyslel si s lehkým úsměvem na rtech Pavel, když dočetl tu zprávu. Jaký neznámý by si na něj asi tak mohl vzpomenout? Zajímavé, myslel si. Brzy na zprávu opět zapomněl, šel se umýt a v posteli si ještě četl rozečtenou knížku. Usnul v čase 23:00.
Druhý den tak trochu připomínal den první. Pavel opět ve škole nedával pozor a když se ho učitel na dějepis ptal, kdy začala druhá světová válka a kdo ji připravoval, odpověděl, že „SMSka včera večer“. Za hlasitého smíchu třídy mu učitel dal za pět a Pavel si položil hlavu do rukou na lavici a skoro chtěl spát, když ho spolusedící Erik vytrhl z mámivého opojení. Nevěděl, co se s ním děje a už myslel na vyhledání lékařské pomoci, když v tu ránu zazvonilo. Byl konec sedmé odpolední vyučovací hodiny a byly za pět minut tři. Konečně může domů pořádně se vyspat.
Když přišel domů, jeho maminka byla už doma a společně s otcem se ptali, jak bylo Pavlovi. Pavel řekl, že dobře, ale že už druhý den se mu chce po celý den pořád hrozně spát. Rodiče nic neřekli a jen se po sobě starostlivě podívali. Když přišel Pavel do svého pokoje, vyndal si z tašky učebnice a sešity a chtěl si kontrolovat, zda má na zítra opět nějaké domácí úkoly. No samozřejmě, učitel na angličtinu opět otravuje s osmdesáti slovíčky ve čtvrté lekci, které zadal už od minulého týdne. A zrovna Pavel se je musí všechny najednou naučit jen dnes. Učil se je až do šesti večer a pak byl zavolán k večeři. Byla opět vajíčka, protože otec zapomněl koupit maso na řízky. Poté se Pavel opět zavřel do pokoje, otevřel si trochu okno a vyhlédl ven. Světla se již začala rozsvěcovat a jemný sníh poletoval nad střechami svítících moderních rodinných domků a vilek. Pavel zavřel okno, popošel k posteli a na chvíli se natáhl. Když tak přemýšlel o včerejším sběhu událostí, zavrčel mu s pomocí vibrace mobilní telefon. Pavel si ho vzal k sobě a vleže zvedl hovor.
„Haló, tady je Pavel.“ Nic se nedělo, v telefonu jen tiché dýchání.
„Haló?“
„Haló, tady je Pavel, děláte si ze mě srandu?“
Opět nic. Pavel položil telefon a usnul. Za hodinu ho probudil otec, jdoucí dát mu dobrou noc a teď již odcházející, a říkající něco v tom smyslu, že Pavel měl půlnoc teprve před chvílí a pak zavřel konečně dveře. Pavel se už už chtěl opět ponořit do snění, když náhle opět zvuk v podobě čtyř zapípání. Na mobilním telefonu se skvělo: „Proč jsi mi to nezvedl? Zkouším se tě dovolat už dvě hodiny a ty pořád nic. Nechal sis včera o mě zdát? :-*.“
Tak tohle už Pavlovi začínalo být doopravdy podivné. Někdo mu píše, neví ani zdali je to muž či žena, kluk či dívka, a on tu neznámou osobu nikdy neviděl. Ano, třeba viděla ona jeho, ale když Pavel po škole neroztrubuje své číslo mobilního telefonu, a skoro nikdo ho ze třídy stejné i nižší nevlastní, jak je potom tohle možné? Pavel zrudl a začínal horečně přemýšlet sem tam. Došel si dolů uvařit kávu a trochu se vzpružil. Ale pouze na chvíli. Když konečně usnul, probudilo ho zapípání. Opět to byla SMS zpráva. „Nemůžu spát, stejně jako před rokem, kdy jsem tě viděla poprvé a naposled. Můžeš mi prosím odpovědět?“ Po tomhle už Pavel zabrat ve spánku do rána nemohl a když už myslel, že vyskočí z okna, rozhodl se odpovědět. Jeho třesoucí se ruka pevně uchopila telefon, ruka se začala dotýkat klávesnice a začal tvořit odpověď: „Neznám tě. Nevím jestli jsem se zbláznil, ale tvoje SMSky mi připadají tak krásný a přesto mě hrozně deptají. Můžeš mi prosím říct, kdo jsi? Pavel.“
Odpověď mu dorazila přibližně za deset minut a zněla takto: „Viděla jsem tě před tím rokem, jak jsem ti napsala a asi jsem zamilovaná. Do tebe. Do sítě O2 mám SMS zadarmo, a jestli si chceš se mnou psát celou noc, budu moc ráda :-*.“
Pavel byl na pomyslných vahách. Buď odpoví ano a nebo to už dojde říct rodičům, že ho otravuje nějaký úchyl, hrající si na jeho vrstevnici. Ale neodolal a SMS zprávy se začaly proudem řinout až do čtyř hodin ranních. Pak Pavel usnul úplně vyčerpán společně s mobilním telefonem v ruce. Rodiče ho šli za necelé tři hodiny poté vzbudit. Bylo jim divné, proč Pavel volnou rukou svírá mobil a podívali se na jeho obsah. Viděli poslední SMS od neznámého: „Krásně spi :-*.“ Rychlým lomcováním Pavla vzbudili a už na něho spustili. Pavel zpočátku absolutně nechápal, oč běží a potom si konečně vzpomněl. Otráveně vstal a neřekl rodičům ani slovo. Nasnídal se sám a vyrazil do školy.
Dlouhého půl roku se nic nedělo a tajuplné SMS zprávy ustaly, jako když utne. Až jednoho dne se zase večer neznámý ozval, že prý co se děje a že by o Pavla nerad přišel. Pavel už neodpověděl. To, co mu předvedli jeho rodiče, ho tak poučilo, že odpovídal na SMS zprávy jenom těm, které znal a které měl v mobilním telefonu uložené pod přezdívkou, ozývající se u nich v ročníku anebo u svých blízkých kamarádů z okolí.
Jednoho dne šel Pavel naposledy do deváté třídy. Byl konec června a slunce pražilo, že by z Pavla vytekla duše. Vláčel se, zpocen, ze školy se závěrečným vysvědčením a myšlenkou na jeho budoucí střední školu. V očích měl trochu smutek, když pomyslel na své kamarády, které v jeho budoucí škole vůbec neuvidí ani na chvíli. Na rozlučkový večírek nešel, protože alkohol považoval za metlu organismu a tak raději strávil celý den u počítače se serverem ICQ.
Toho dne byl večer nabitý „dobrodružnými“ zvláštními ionty ve vzduchu. Pavel si šel sednout na zahradu a pozoroval nebe, jak se smráká, poslouchaje z MP3 jeho oblíbenou hudbu. Napadlo ho, že se nic nemůže stát, když se trochu projde venku. Náhle uslyšel šramot za plotem; volali ho kamarádi, že jdou na rozlučkovou party a jestli by se s nimi kousek, když se nezúčastní, aspoň po ulici trochu prošel, než dojdou k parku u řeky. Pavel souhlasil. Šel s nimi asi čtvrt hodiny, když tu náhle mu kdosi zezadu zaklepal prstem na pravé rameno.
„Ahoj!“ řekl ten hlas. Byl dívčí, jemný jako když víla promlouvá večerním soumrakem ke svým kamarádkám, tančícím v lese u studánky.
„Jo, ahoj,“ odpověděl Pavel, aniž by se otočil. Ale nedalo mu to a přece jen se uráčil krk o několik stupňů pootočit. Viděl dívku, překrásnou jako ty víly, s dlouhými přirozeně blonďatými vlasy, velkými náušnicemi a v bílém oblečení jako družička na svatbě.
„Eh, ehm…kdo jsi?“ překvapeně a celkem i zbožně se ptal Pavel té dívky.
„Jsem Simona. Odsud z města. Nevím, jestli mě znáš, ale já tebe ano,“ a jemně mu nastavila ruku. Co bylo zvláštní, kamarádi, jdoucí před ním, na Pavla úplně zapomněli ve vzrušeném debatování o rozlučkové párty u řeky.
„Víš, já tě vůbec neznám, ale když bys chtěla se mnou kamarádit, budu…budu moc rád,“ vysoukal ze sebe Pavel jako z chlupaté deky.
„Víš, něco bych ti měla říct,“ řekla Simona.
„Co?“
„To já jsem ti před půl rokem psala ty SMS.“
Pavel nevzrušeně poslouchal, co se z ní vysouká dále.
„To…trápení jsem ti nechtěla dělat, ale viděla jsem tě před tvojí školou asi před rokem a strašně se mi líbíš ještě pořád i teď,“ říkala dále.
Pak se spolu dali do něžného rozhovoru, který snad trval až do deseti večerních hodin. Nakonec, když se rozcházeli, v očích Simoniných zračily se jasné plamínky nějaké zlé věci.
„Pavle?“
„Ano, co chceš?“
„Víš, měla bych ti, aspoň na konec, říct, že už se nikdy neuvidíme. A taky to nejdůležitější, na co jsme spolu nenarazili: teď je mi patnáct a před dvěma lety jsem omylem vletěla pod auto.“