Šedý život Richarda Mayhewa

.

Začalo to vlastně jako recese. Richard Mayhew jednou před kolegy prohlásil, že už má toho jejich maloměsta pokrk a že má v úmyslu přestěhovat se do Londýna a začít tam znovu, s prací a vůbec celým svým životem. Chtěl jen, aby se spolu s ním zasnili, popustili uzdu fantazii a zapomněli na pravidelný stress koncem týdne a na šedivě nudné pracovní dny, které tomu hektickému tempu před víkendem předcházely. Vyšlo mu to, všichni se do snění zapojili – začali si všímat inzerátů s nabídkou volných míst, přinášeli do kanceláře katalogy realitních kanceláří, sepisovali seznamy PRO a PROTI, vytvářeli různé grafy a tabulky, do kterých nakonec kromě údajů o zaměstnání a možnostech bydlení, zaznamenávali i dívky a ženy, které vylovili z hromady inzerátů na seznámení... Tehdy Richard Mayhew ke svému velkému překvapení zjistil, že už si vybral a že z recese se stala realita...

* * *

Noc předtím, než odjel do Londýna, se Richard Mayhew příliš nebavil. Vlastně zpočátku ano: bavil se, když si četl pohlednice na rozloučenou od přátel, bavil se, když ho objímala řada ne zcela nepřitažlivých slečen, s nimiž se znal, bavil se, když poslouchal varování o zlech a nebezpečenstvích Londýna a bavil se, když mu kamarádi předávali velký bílý deštník s mapou londýnské podzemky, na který se složili. Bavil se, ještě když pil prvních pár půllitrů piva, ale pak s každým následujícím půllitrem si uvědomoval, že se baví míň a míň. A nyní seděl na chodníku před hospodou v malém skotském městečku, třásl se a zvažoval, zda by bylo lepší se vyzvracet, nebo se nevyzvracet. A nebavil se ani trochu.

* * *

Najednou se té změny začal bát. A když se bál, když se Richard Mayhew hodně bál, vždycky to první vzdal žaludek a tak vmžiku zvracel jako ještě nikdy předtím. A pak mu bylo mnohem lehčeji než kdy předtím, jako by s obsahem jeho žaludku odešel všechen strach, nejistota a celá jeho nepříliš vydařená minulost. Papírovým kapesníčkem si očistil potřísněné špičky bot, dalším si otřel ústa a posledním si důkladně otřel zpocené čelo a dočistil ruce. A protože mu to přišlo symbolické, nechal je zmuchlané spadnout do svých zvratků a důstojným krokem odešel na první ranní vlak do Londýna. A plný nenadálého optimismu si ani nevšiml svého stínu, který se za ním vznášel a najednou rostl, tmavl až postupně nabyl strašidelně gigantických rozměrů...

Uběhlo několik měsíců a život Richarda Mayhewa zářil navzdory těžké londýnské mlze, která se tak často snoubila s kouřem a všemi ostatními zplodinami velkoměsta, že nad městem skoro nepřetržitě visela neproniknutelná hustá opona smogu. Nad městem se vznášelo zlo, bylo cítit, bylo ho vidět, psalo a mluvilo se o něm ve zprávách. A hlavně se všude šeptalo o tom, že to zlo tu nebylo odjakživa, všichni si ještě pamatovali, že to bývalo i jinak. Jen Richard Mayhew byl ochotný se s kýmkoli až do krve přít o tom, že to vnímal hned od svého příjezdu. Snad si to podvědomě spojoval s tou obrovskou, nevysvětlitelnou (a zatím také nevysvětlenou) tragédií, ke které došlo právě v den jeho odjezdu do Londýna. Celé městečko zmizelo, jako by strávilo samo sebe, nezbylo ani stopy po místě, které tu po staletí rostlo, žilo a dýchalo spolu se svými obyvateli, nezbylo vůbec nic... jen husté neproniknutelné šedo. Richard Mayhew si tehdy jen pomyslel, jaké měl štěstí a protože to byl odjakživa spíš sobecký parchant, lehce to vytěsnil ze své mysli a dál si budoval ten skvělý, nový, zářivý život. Neměl žádné problémy, každou překážku lehce překonal a žena, o které už si ani nepamatoval, jak se s ní vlastně seznámil (a díky komu), ta žena byla ozdobou jeho domu, současnosti, a jak věřil, i budoucnosti. Nemiloval ji, jen ji ve svém životě nemohl a nechtěl postrádat.

Po dalších pár měsících byl strach v Londýně až hmatatelný, občas se stalo, že auto, které chtělo odbočit do některé z ulic nebo uliček, narazilo do zdi tvořené pružnou šedou hmotou... člověk sahající po klice vnořil ruku až po loket do toho šedého, kašovitého slizu... občas cestující nemohli nastoupit nebo vystoupit tam, kde chtěli, protože to NĚCO vyplnilo dveře autobusu... Londýňané začali propadat depresím, kdo mohl, stěhoval se na venkov. A Richard Mayhew jen kvetl a stoupal na pomyslném společenském žebříčku s lehkostí přímo úměrnou rychlosti houstnutí té šedé hmoty... Jeho žena byla den po dni bledší a křehčí... vytrácela se mu před očima, takže Richarda Mayhewa ani nepřekvapilo, že se mu před nimi jednoho dne rozplynula. Pocítil v tom okamžiku, jak do něj vstoupilo obrovské množství energie a všechno kolem něj se rozzářilo. A za zády mu vyrostla pevná šedá zeď...

Londýn už mu přestával stačit, přestával stačit jeho ambicím, Richard Mayhew zase pročítal inzeráty a prohlížel katalogy. Tentokrát ale úplně sám. Nadešel den, kdy měl vybráno a v kapse letenku do New Yorku. Když si v kavárně na Heathrow dal poslední kávu, nechtělo se mu zvracet ani trochu...

Po příletu na JFK ho na novinových stáncích uvítaly palcové titulky křičící do světa, že Londýn nečekaně a náhle zmizel z povrchu zemského... Richard Mayhew zářil a nebe nad New Yorkem se zničehonic nezvykle zatáhlo...

.