A nebo taky ne...

Na tváři se jí objevilo cosi, co nejspíš suplovalo úsměv na planetě Vyčerpání. Ale i přesto, tahle zpotvořenina stále byla úsměv. A to celkem spokojený úsměv.
Ztěžka dosedla na stařičkou sedačku šmolkově modré barvy, která pod vahou jejího těla tiše zavrzala. Hodila nohy přes skoro vyvalené opěradlo a nejméně po sto desáté si přečetla tu SMS zprávu, co jí přišla už včera večer.
Jak byla šťastná! Až to nešlo ani vyjádřit slovy.
Došlo to dokonce tak daleko, že když se rozhlédla po tom stařičkém bytě, plném starého popraskaného nábytku, co byl nemoderní už za dob našich babiček, už jí nepřipadal tak stísněný a deprimující, ale prostě jako... domov.
O chvíli později už bylo slyšet jen tiché cvakání, jak nehty, zabroušené do špiček ostrých, až to hezké nebylo, klouzaly po zčásti odřené klávesnici mobilu, která svědčila o míře závislosti majitelky mobilu na pravidelném esemeskováním. Samozřejmě s NÍM.
ON byl jako vlasaté slunce jejího jinak poměrně nezáživného života. Nejspíš to bude znít otřepaně, ale každý den se jí zdál lepší a lepší. A to díky NĚMU.
Za ty měsíce se jí to už stalo rutinou. A to velmi příjemnou rutinou. Napsat, odeslat, počkat na odpověď. A tak stále dokola a dokola… bylo až s podivem, že si měli stále o čem psát. V duchu ale cítila, že ji to nikdy nepřestane bavit. Mohla jen doufat, že JEHO taky ne.
Přesně podle očekávání se mobil po chvíli rozvibroval a na displeji se rozblikal nápis : NOVÁ SMS.
Ze rtů jí uniklo spokojené brouknutí a s podobným nadšením malého dítěte nedočkavě dala příkaz „číst zprávu.“
Bylo to pro ni skoro jako droga. A ona večer co večer prahla po další dávce, v podobě esemesek od koho jiného, než od NĚHO, když už s ním nemohla trávit aspoň malou část svého času na živo. Možná to bylo až k smíchu. Stala se něčím jako feťák. A moc dobře si to uvědomovala. Ovšem pokaždé nad tím jen mávla rukou. Však co. Každej přece má něco no ne?
A najednou to zaslechla.
Takové tiché *cvak*.
Jako když lupne v zámku, když v něm otočíte klíčem. Nevěnovala tomu ovšem příliš pozornosti. Byt byl takhle navečer plný nejrůznějších zvuků od kapání vody z povoleného kohoutku až po občasné zavrzání topení. A ani sousedi nebyli zrovna tišší lidé.
Proto jen krátce očima těkla směrem k chodbičce a pak se zase hned vrátila pohledem k obsahu esemesky od své lásce na opačném konci republiky. Sice trochu perverzní lásce, ovšem ona nebyla o nic lepší.
Ten zvuk byl jeden z mnoha.
A nebo taky ne...

Spokojeně našpulila tenké rtíky vykrojené do smyslné křivky a rozhodně dala: „odeslat.“ Protáhla se a zívla při tom jako kočka. Mrkla na nástěnné hodiny. Za deset osm. Už byl její čas si na chvíli zdřímnout a nabrat tak potřebnou energii, kterou jí nemohl dát ani šálek silného Velveta.
Ve chvíli, kdy se zvedala, zahlédla cosi koutkem oka nalevo od ní.
Automaticky co nejrychleji natočila hlavu trhavým pohybem směrem k tomu místu.
Zalapala po dechu v němém úžasu.
Stál tam... ON.

Ovšem... něco se jí na něm nezdálo. Tmavé oči zasazené v ostře řezaném pobledlém obličeji se zlovolně leskly, jak se od nich odráželo světlo z pouliční lampy, co proniklo do místnosti velkým oknem. Husté vlnité vlasy vytvářely kolem jeho hlavy podivnou auru divokosti. Temnou auru. Ovšem přeci jenom... ta podoba... musel to být ON...
Najednou se na ni pousmál.
Znovu zalapala po dechu. „Ale... jak...“ bylo jediné, co ze sebe dokázala vymáčknout. Byla ráda za těch pár slov, možnost, že by dala dohromady dokonce větu se zdála v daleku.
Pohnul se a plavným pohybem zamířil k ní. Stále se usmíval. Celkem mile. Přitažlivě. Ona to ale přesto nechápala. Možná proto HO jen ztuhle pozorovala, stále sedíc na sedačce.
„Jsi překvapená?“ konečně promluvil. Srdce se jí prudce rozbušilo. Ten hlas! Tolikrát na něj vzpomínala, i když právě vzpomínky na JEHO hlas tak rychle vybledávaly.
„To...eh... ano,“ hlesla. Zase v sobě nedokázala najít více slov. Sakra. Co byla? Primitiv?! Nadávala si v duchu za svou výřečnost.
Zastavil se naproti ní. Srdce jí už bušilo tak prudce, až měla pocit, že každou chvíli si musí prodrat cestu ven. Jako by se ten bláznivý orgán už docela zcvoknul. Slyší to? Jak jí jen z jeho nečekané společnosti srdce bije tak rychle, že má celkem slušný náběh na infarkt? Kladla si v duchu otázky, zatímco se nervózně hryzala do spodního rtu, který byl plný malých tenkých jizviček, které vypovídaly o tom, že to je jejím zlozvykem již hodně dlouho.
ON se ovšem stále usmíval. Kdoví proč ji to začalo uklidňovat. Ten zvláštní pocit, pocit, že něco není v pořádku, ji pozvolna opouštěl. A místo něho se objevoval jiný. Zcela jiný. A mnohem příjemnější. Vzrušivější.
A ještě více se prohloubil ve chvíli, kdy se k ní zcela nečekaně naklonil a bez jakéhokoliv zaváhání přitiskl své vlažné rty na ty její.
To ovšem neznamenalo, že by ho začala líbat taky. Tedy aspoň ne tak vášnivě, jako on ji. Jednou rukou mu bez ostychu zajela za krk, aby si ho mohla přitáhnout blíže k sobě, pro ještě hlubší a mnohem mnohem delší políbení. Cítila, jak jí sem tam lehce skousl spodní ret.
Tak tohle bylo to, po čem tak dlouho toužila. O čem si nechávala zdát.
Po chvíli ji objal kolem pasu a pomalu, tak pomalu, až myslela, že se z toho zblázní, si k ní přisedl na sedačku. Ta se s příbytkem nové váhy lehce zhoupla a zavrzala. Jen v tu chvíli se jejich rty krátce rozpojily. Poté ovšem dál pokračovali v tom, co začali.
Místnost naplnilo zvláštní ticho, které jen občasně přerušily tiché vzdechy a ještě tišší steny.
Jazykem propátrávala jeho ústa, zatímco si ji položil zády na sedačku. A co na tom, že ji do zad tlačil polštář. V tuto chvíli, když na sobě cítila jeho tělo, jí to stejně bylo absolutně jedno. Zvlášť když jeho nedočkavá ruka začala sondovat terén o něco níže, než byl krk.
A potom se to stalo. Opět se začal vracet ten sakra divný pocit. Že něco je proklatě, ale proklatě špatně. Jako by jí něco ucházelo. Malinkatý detail, ale přeci něco. A ačkoliv v tu chvíli se od něj toužila odtáhnout a pohlédnout mu do očí, její roztoužené tělo prahlo po něčem zcela jiném.
Tedy aspoň do chvíle, než na svém krku ucítila chladný kov čepele ostrého nože. Ztuhla uprostřed pohybu, na zádech jí vyrazil studený pot. Chtěla vyjeknout, ale hlasivky jí selhaly. Zmohla se jen na nevěřícný vzdech.
Stále byl tak důvěrně nakloněný nad jejím obličejem, přesto ovšem v ruce pevně svíral rukojeť krátké dýky, jejíž čepel se jí nemilosrdně zarývala do hebké, až bolestně napjaté, kůže na jemném krku. Netrvalo dlouho, a do dekoltu se jí rozlila tenoučká stružka krve.
Zalapala po dechu a sebrala veškerou svou odvahu, aby odtrhla pohled od své krve a podívala se mu do očí.
To, co v nich zahlédla ji neskutečně vyděsilo. Tak moc, že cítila, jak jí z plic uniká veškerý kyslík.
Viděla jen chlad, nelítostné odhodlání a zvláštní... prázdnotu.
Tohle nebyl sen. Tohle byla noční můra.
„Sbohem, lásko,“ zašeptal a než stačila cokoliv říct, jakkoliv zareagovat na přítomnost blížící se smrti, udělal rukou rychlý pohyb.
Následovala ostrá bodavá bolest, podivný pocit vlhka, jak bílé triko lačně natahovalo proudící krev z rány a...

... s výjekem prudce otevřela oči. Prsty křečovitě zatínala do kraje postele, až svými nehty zanechávala na dřevě droboulinké rýhy.
Nebyla schopná jakéhokoliv pohybu. Nemohla tomu uvěřit. Podřízl ji! Okamžitě si sáhla na krk. Když kůže byla na dotek celistvá, úlevně si oddechnula. Tak přeci jenom...
... byl to hnusný sen. Nic víc.
ON by jí přeci nikdy neublížil. Na to ji moc miloval. Nebo...
Žádné nebo! Prostě to bylo tak. Přestaň pochybovat! O NĚM! Přikázala si v duchu.
Poté sjela pohledem vedle sebe, snad jako by se ujišťovala. Ležel tam, až po hlavu zakrytý přikrývkou. Spokojeně, nic netušíc spal. Tak, jak to mělo být.
Vážně by se neměla chovat tak paranoidně. ON by ji nezabil. Ovšem.. její sny se občas plnily...
Okamžitě zahnala pochmurné myšlenky. Teď ji nezabije. Tedy v případě, že by ten sen byl jako ty ostatní. Proč by to taky dělal... ne?
„Neudělal,“ zašeptala tiše a přitulila se k jeho hřejivému nahému tělu. Když ji po chvíli se zamručením políbil do vlasů a objal kolem ramen, zavřela oči, aby se mohla poddat říši Snů.

A tak žili šťastně až navěky...




... a nebo taky (spíše) ne.