Kočička

Kočka. Sedí na zídce a upírá na mě velké zelené oči.
„Ahoj Merty...“ Zdravím ji přátelsky. Kočka se však celá naježí. Prská a syčí.
Probouzím se. Posadím se na posteli.
Nade mnou stojí sestřička.
„Zvýšíme vám dávky léků.“ Oznamuje mi.
Nevěří mi. Nikdo mi to nevěří. Merty mě zase ve snu varovala. Vyšší dávky toho svinstva mě pravděpodobně otupí natolik, že nebudu vnímat okolí. Doufají, že jim potom řeknu, že Merty neexistuje a nikdy neexistovala a oni mě budou moct pustit. Mají tu příliš obsazených míst a není kam dávat další blázny. Nebo lidi, kterým nikdo nevěří, jako jsem já.

Jsem zvláštní. A jiná. Ale nejsem blázen, tím jsem si naprosto jistá. Nepatřím sem, za zdi psychiatrické léčebny. Strčili mě sem, aby mě umlčeli. Lidé jsou tak hloupí.
Nechtějí připustit, že se někdo může vymykat normálu. Že může vidět věci, které jiní nevidí.
Byla tu ještě jedna holka jako já. Ta viděla energie, auru a takové věci. Ale pak to popřela. Chtěla ven. Pro mě by to bylo jako popřít sama sebe. To neudělám. Proto tady zůstanu navždy, schovaná před světem, mezi blázny. 

Ale abyste můj příběh pochopili, musím začít od začátku. Není důležité, jak se jmenuju, odkud pocházím a kolik je mi let, ani to, jak vypadám a kde jsem se vzala ve starém domku v jedné vesnici. Prostě jsem tam začala bydlet. Jakákoliv dřívější minulost je pro tento příběh nepodstatná. Navíc mě ty prášky tady oblbují.
Nepamatuju si vše, ale příběh, který mi tolik změnil život, ten v hlavě stále mám.

Už když jsem se přistěhovala, seděla ta kočka na zídce. Nehybná jako socha. A ty její oči, krásné, jako dva nefrity, tak zelené byly...
Mohla jsem být kdekoliv. Ona mě pořád sledovala. Jako by ke mně chtěla promlouvat. Byla to krásná kočka, velká a mohutná, s dlouhou stříbrnou srstí a velkýma očima. Ze začátku mi naháněla strach. Pořád se na mně tak koukala, jako kdyby něco věděla. Něco, co mi snad chtěla říct...
Neodvážila jsem se dotknout se jí, přestože jinak se mazlím s každou toulavou kočkou. Tahle byla jiná. Navíc byla tak krásná, že nemohla nikomu nepatřit. Ptala jsem se všech sousedů. Ale ti nikdy stříbrnou kočku neměli a ani ve vesnici neviděli. Ale její kožíšek byl tak bohatý a přitom nezacuchaný, musel se o ni někdo starat... Časem jsem si na tajemnou kočku zvykla.
Občas mi v hlavě zaznělo jemné mňouknutí. Většinou jsem potom na něco přišla, něco bylo jinak, něco se stalo... Po čase jsem pochopila, že mi signály dává právě tahle kočka. Tahle a žádná jiná, se mnou dokázala navázat spojení.
Když jsem si na ni zvykla, zbýval jen krůček k tomu, abych ji začala mít ráda. Ledy se prolomily toho dne, kdy Merty poprvé strčila hlavu mezi dveře mého domu a já ji pozvala dál. Vešla, s jemnou elegancí sobě vlastní. Fascinovaly mě její způsoby.

Ta kočka se nikdy nevnucovala, o nic se neprosila. Ona prostě jen byla. Od toho dne vcházela do domu kdykoliv se jí zachtělo. Zvykla si sedat poblíž mě a upírat na mě oči. Ať jsem dělala cokoliv, vždycky na mě koukala. V těch očích byla mnohem větší moudrost, než jakou by které zvíře mohlo mít. Merty byla bezpochyby kočka zvláštní. Tehdy jsem ještě netušila, že také nadpozemská. To, že je krásná a čarovná, jako by do našeho světa ani nepatřila, to jsem mohla vidět...
Že není všechno úplně normální jsem pochopila, když přijela na návštěvu moje kamarádka. Merty seděla právě na zídce a vyhřívala se na sluníčku. Její stříbřitá srst doslova zářila. Oči měla zavřené, zdálo se, že spí, ale občas je otevřela, jedním okem na mě mrkla, a odpočívala dál.
Kamarádka už o ní slyšela, řekla jsem jí, ať se na ní podívá, že tam na zídce odpočívá. Ona se tam podívala a řekla mi, že tam žádná kočka není. Byla tam, ležela na stejném místě jako předtím...
„Je tam, podívej se, tady leží, přímo před náma...“
Ale ona se na mě dívala, jako na blázna, magora kterej ztratil poslední zbytky rozumu.
„Jsi tady moc sama, ale nemůžeš si vymýšlet, že tu někdo je...“
 Řekla mi potom. Vyhrkly mi slzy. Jednak proto, že si myslela, že lžu a vymýšlím si, a pak proto, že nedokáže vidět tak krásnou kočku. Merty seskočila ze zídky a ladně přiběhla ke mně. Podívala jsem se jí do očí.
„Nebuď hloupá. Copak sis myslela, že mě vidí každý? Jsi jediná, kdo to dokáže... Tak jí to nevysvětluj... My přece víme...“ Slyšela jsem v hlavě naprosto jasně.

Bylo to poprvé, a také naposledy, co na mě promluvila lidskou řečí. Pro mě to bylo hrozné, najednou mít věc, kterou jsem nikomu nemohla vysvětlit, najednou mi někteří přátelé nevěřili a i ti, co mi věřit nepřestali, ji nemohli vidět... Měla pravdu. Asi opravdu dokážu vidět víc, než ostatní.
Když kamarádka odjela, rozčarována z návštěvy, celé hodiny jsem kočku pozorovala. Seděly jsme naproti sobě a koukaly si do očí. Po pár dlouhých hodinách vstala, elegantně se protáhla a udělala pár ladných kroků ke mně. Poprvé jsem ucítila hebkost jejího kožíšku.
Kdybych to nezažila, možná bych taky nevěřila. Merty zvedla tlapku a pohladila mě po tváři. Potom odešla a nechala mě s mými úvahami samotnou. Přemýšlela jsem dlouho. Jak je možné, že ji vidím? Proč zrovna já jsem ta vyvolená?
Nikdy mi na to odpověď nedala.

Pravda je, že jsem vždycky viděla trochu víc, než jiní lidé. Dokázala jsem u spousty lidí, které ostatní jen tak odsoudili, vidět jejich opravdovou tvář. Někteří mě za to nenáviděli, někteří možná obdivovali... Většině to bylo jedno. Ale těm lidem, které jsem se, na rozdíl od ostatních, snažila poznat a až potom soudit, těm to jedno nebylo. Teď jsem tedy viděla zvíře, které nikdo jiný vidět nemohl. Ptala jsem se sama sebe, jestli Merty opravdu existuje, nebo jestli je jen mou představou, která je tak silná, že ji dokonce vidím. Ten dotyk její tlapky mě ale ujistil, že je skutečná. Žila, dýchala stejný vzduch, jako my, a přitom byla lidem neviditelná. Mě si vybrala a já věděla, že mě tahle kočka bude provázet životem do chvíle, než se sama rozhodne odejít. Věděla jsem, že ji nikdy odhánět nebudu. Byla jsem její přítomností vždy poctěna. Myslím, že i ona to věděla.
Kdykoliv přišla do mého domu a usadila se mi poblíž, bylo mi líp. Prošla hranicí mojí samoty tak snadno, jako by k tomu byla stvořena. Třeba byla, co kdo ví...

Když mi bylo zle, sedla si vedle mě a jemně předla. Pomáhala mi už tím, že tu prostě byla. Většina lidí mě odsoudila jako blázna. Merty mě viděla jako bytost sobě rovnou a s jasnou myslí.
Jednoho dne mi přinesla něco, co jsem mohla považovat za důkaz její existence. Na prahu jsem našla tři koťata. Merty, hrdá máma, seděla nad nimi. Dívala se na mě s neskrývanou radostí.
„Hele, mám děti, a jaké jsou krásné...“
Říkala svýma očima. Alespoň já to v nich tak četla. A zároveň jako by mně prosila, ať její děti dobře vychovám a najdu jim pánečky, až bude jejich čas. Na rozdíl od Merty koťátka viděli všichni.
A stejně mi nikdo nevěřil, že ona je jejich matka. Prý je porodila toulavá kočka.
A že je nekrmím a ony prospívají? Prý je jistě chodí krmit. Akorát jsem ji ještě neviděla. Ach jo.

 Merty si udělala pelech vedla mojí postele. Od prcků se nehnula do té doby, dokud ji potřebovali. Byly to dvě kočičky a kocourek. Zatím jsem jim říkala Černá, Stříbrná a Mourovatej.
Stříbrná byla mámě velmi podobná. Jen ty její oči neměla. Kotě mělo oči barvy mědi. Černá měla oči žluté, kocourek modré. Oči jako Merty mít nemohli. Nemá je žádná kočka.

Když byl čas koťata prodat, řekla mi to ona sama. Zmizela. Byla pryč jen týden, ale chyběla mi hrozně moc. Bylo to, jako bych najednou byla neúplná. Prckům máma nechyběla a tak jsem poznala, že je čas poslat je do nových domovů. Merty se vrátila, když už dva její potomci byli zadaní. U stříbrné kočičky jsem se rozhodla, že zůstane doma. Ne ani tak proto, že jsem chtěla, aby mi něco zbylo, kdybych ztratila Merty, ale hlavně proto, že se jí stal úraz a trochu kulhala.
Byla jsem zvědavá, jak odchod dětí zvládne mamka kočka. První odešel kocourek. Změnil jméno na Alfonse a byl pryč. Merty nic. Pro černou kočičku, nyní Rezzi, si přišli o tři dny déle.
Když odešla i ona, šla Merty do pelechu, ulehla ke zbývajícímu kotěti, a ležela tam celou noc.
Tím pro ni skončila kapitola mateřství. Nevím, zda někdy potom ještě koťata vyvedla, či někdy předtím, než jsme se poznaly. Ale něco mi říká, že ne. Že ten vrh tří miminek u mě, byl její první i poslední. Další už nikdy ani nezjistím. Protože v době, kdy dvě její děti odcházely a u nás doma řádila, i když trochu hendikepovaná, poslední kočička, kterou jsem pojmenovala Mina, se už nade mnou stahovala mračna. Věděla to. Ale já to nepochopila z žádných jejích náznaků.

Nikdy jsem nepřišla na to, kdo o mě podal zprávy na psychiatrii. Že jsem prý psychopat a nebezpečná. A tak pro mě jednoho krásného dne přijeli. Není to fráze, ten den byl nádherný... Slunce svítilo vysoko nad obzorem, tráva byla svěží a nádherně se zelenala... Mina skotačila s balónkem a Merty... Ta se chovala zvláštně a já nepoznala, že se něco zlého chystá. Ten den se na mě dívala nějak jinak.
A chtěla mi být ještě blíž, než bývala vždycky.
Kdybych bývala věděla, že ji už neuvidím, víc bych si jí všímala.

Přijela sanita. Nechápala jsem nic. Nádobí zůstalo neumyté, Mina se ze strachu někam schovala a Merty seděla na zídce a úpěnlivě mňoukala. Nebála se, co bude s nimi, bála se, co bude se mnou. A loučila se. Tehdy jsem ji viděla naposledy. Psychiatr byl toho názoru, že patřím do léčebny.
Tak jsem tu. Už dlouho. Po příjezdu jsem se ptala na kočky každý den, dokud mi neřekli, jak to s nimi dopadlo. Tedy, dle nich s ní, protože Mertynku mi nikdy neuvěřili. Dům byl prodán a kotě Minku si vzala do péče moje nejlepší kamarádka. Tak alespoň o ni bude postaráno. Ale co já a Merty?
Nikdy ji už neuvidím. Sem za mnou nemůže, není duch, aby procházela zdmi...
Kousíček mě chybí a už navždy bude chybět. To všechno proto, že vidím víc než jiní. Tohle je můj příběh, můj, a té nádherné kočky, která se mi rozhodla být přítelkyní.

A byla lepší, než mnoho mých lidských přátel...