Bez emocí (Part I)

Klap. Vrzz. Vrzz. Klap.
Otevřela jsem oči.
Světlo! Moc světla!
Oči jsem zase zavřela. Z úst se mi vydralo tichounké zaskučení. Hlava mě třeštila nepředstavitelný způsobem.
Vrzz. Vrzz. Klap.
Ten zvuk byl odporný! Ne odporný. Hnusný. Absolutně příšerný.
Klap. Vrzz.
Stop! Ne! Ať přestane!
Chtěla jsem křičet. Z úst mi ovšem nevyšel žádný zvuk, vyjma jakéhosi pazvuku. Parodie na můj jindy čistý alt.
Vrzz. Břink. Vrrz.
Trhnula jsem sebou.
Rukama jsem zašátrala kolem sebe. Ležela jsem na zemi. Asi. Všechno mě bolelo. Záda pálila. Levá tvář mě doslova hořela. Jako bych měla v břiše klubko hadů. Hadů, zmítajících se v smrtící agónii.
Klap. Vrrz. Klap.
Pootevřela jsem oči. Zase to mučivé světlo! Tentokrát jsem ale byla přepravená. Vykřikla jsem je maličko.
Všude bylo to světlo. Ale nic víc.
Vrrz. Klap.
*Kde to jsem? Proč tu jsem? A... kdo vlastně jsem?*

„Jsi v místnosti, odkud není úniku. Jsi tu, protože jsi taková, jaká jsi. A jmenuješ se Coraline. Spokojena?“

Klap. Břink. Vrz. Klap.
Ten hlas mě polekal. Byl hluboký. Tak temný. Mužský.
*Jak věděl, na co odpovědět? Kdo je to?*
Nechápala jsem.
Počkat. Stop. Zpět.
*Coraline?*
*Řekl, že se jmenuji Coraline. Já jsem Coraline. Coraline je já.*
*Proč?*
Klap. Vrrz.
Neodvažovala jsem se pohnout. Ovšem ne z těch důvodů, že bych se bála. Ne to ne. Strach? Nevěděla jsem, co to je.
Ale za to jsem věděla, co je to bolest. Zničující, mučivá, zraňující. Prostě bolest s velký B. Ta mi nedovolovala se pohnout.
Možná jsem měla něco zlomeného.
Vrrz. Vrrz. Vrrz. Klap.
*Podělaný zvuk! Ať přestane! A kde je ten muž? Nevidím ho!*
Do hajz-
Klap.
-lu!

„Příliš mnoho otázek a odpovědí, které si nezasloužíš, Coro.“

Chvíle ticha.
Vrrz. Břink. Břink.
*Jak to ví? Jak ví, co si myslím?*
Položila jsem tvář na chladný beton. Nenateklou stranou. Oči jsem zavřela.
To světlo mi ubližovalo. Ty zvuky mě doháněly k šílenství. Bolest nepolevovala. A strach nepřicházel. Ani jiné další emoce. Byla tu je bolest, já, ty zvuky a ten hlas. Hlas, co nyní mlčel.
Břink. Klap. Vrzz.
*Proč se nebojím?*
Klap. Břink. Klap.

„Konečně dobrá otázka, Coro. Proč se nebojíš?“

Tentokrát jsem sebou neškubnula. Něco uvnitř mé osoby se na to připravilo. Na ten hlas. I nadále jsem zarytě mlčela.
Vrzz.
*On slyší mý myšlenky. Určitě! Musí!*
Pak nastale chvíle ticha i v myšlenkách.
Poslepu jsem se začala soukat do sedu. Šlo to ztuha. Nejdřív ruce. Opřít se o ně. Au. Zase bolest. A pak jen stačilo zvednout své rozlámané ztuhlé tělo. Do nosu mi vnikl kovový zápach. Tak povědomý.
*Krev!*
Vrzz. Klap. Vrzz.

„Ach ano. Přišla jsi na to. Výborně, Coro. Ale nezapomeň na tu důležitou otázku. Proč se nebojíš, Coraline?“

Břink. Břink.
Chytnula jsem se za hlavu. Měla jsem pocit, že mi snad pukne.
*Moc zvuků! Ticho! prosím!*
Přitáhnula jsem si nohy k tělu. Bylo mi mizerně. Neskutečně mizerně. Ale jen fyzicky. Jinak nic. Byla jsem prázdná. Šílela jsem jen proto, že jsem chtěla ticho. A nechtěla bolest. A slyšet ten hlas.
Vrzz. Klap. Vrzz. Vrzz.
*Já nevím, proč se nebojím! Nevím! Nevím! Nevím! A je mi to jedno! Chci ticho!*

„Zkus přemýšlet. A bude ticho. Tak ještě jednou. Proč nic necítíš? Proč se nebojíš, Coraline? Odpověz, Coro. Chci to vědět. Chci vědět, co jsi zač.“

Opřela jsem se čelem o kolena. Jednou rukou jsem si zajela do vlasů. Sykla jsem bolestí. Na prstech mi ulpělo cosi vlhkého.
Krev.
Kousla jsem do spodního rtu. Oči pevně stiskla k sobě. V ústech jsem měla Saharu. Hrdlo se mi svíralo.
A strach nikde.
*Táhni k čertu, ty parchante. Slyšíš mě? Slyšíš? Já nevím!*

„Coro? Takhle by to ale nešlo.“