Bez emocí (Part III.)

*Říká se, že po dobrém spánku se hned zdá vše lepší. Není to pravda.*
Po probuzení mě vše bolelo dvakrát tolik. Všechny mé podlitiny se rozležely. Necítila jsem nic jiného, než tu otupující bolest. Jako by mě někdo přetáhl prknem po hlavě a párkrát si do mě ve spánku kopnul. I když vlastně ani to jsem úplně nevylučovala. Přeci jenom - tohle všechno jsem si přece nemohla udělat sama.
Zamžourala jsem kolem sebe.
*Zase to světlo.*
Zářivky u stropu svítily vytrvale dál. A to jen podporovalo můj špatný stav.
Neměla jsem ani sílu se narovnat ze svého pololehu. Tiše jsem zanaříkala, což jen podráždilo mé hrdlo.
*Aspoň je tu to ticho.*

Skříp.

Ten zvuk se mi zaryl hluboko do hlavy. Pevně jsem semknula rty a zatnula zuby. Jen to mi zabránilo hlasitě vyjeknout. Bylo to horší než fyzické mučení. Psychicky jsem byla naprosto na dně.
Ovšem donutilo mě to otevřít oči. Zjistit, kdo nebo co je původcem toho zvuku. A strnula jsem uprostřed pohybu.
Zůstala jsem jen konsternovaně hledět na vysokého mladého muže svalnaté postavy. Ostře řezané hezké tváři, pro kterou by každý model byl ochoten vraždit, dominovaly tmavé, skoro černé oči. Celá jsem se automaticky napjala.
*Nepřítel.* Bylo jediné, co mě při pohledu na něj napadnulo. *Je to ale ON?*
Příjemně se pousmál. „Klid, Coraline, klid. Nesu ti jídlo, pití a nějaké... léky, co ti pomůžou,“ pousmál se. Mluvil ke mně, jak k divokému zvířeti. K nebezpečnému zvířeti. Ještě chvíli tak postával u těžkých železných dveří, než vykročil více do místnosti.
Prudce jsem sebou škubnula a rychle se posunula více ke zdi. Při sebemenším pohybu se mi do očí draly slzy bolesti.
Na zem, kousek ode dveří položil plastikový tác s PET lahví asi vody a ještě něco, co vypadalo jako chleba. Celou tu dobu ze mně nespouštěl oči. Já z něho ovšem taky ne.
Pak si sáhnul do kapsy a vydal se pomalými línými, ale jistými kroky směrem ke mně.
Srdce se mi v tu chvíli rozbušilo tak prudce, že mi málem potlouklo zevnitř žebra, v uších mi burácela zběsile tepající krev. Dlaně najednou zvlhly. *Tohle je strach?* Pomyslela jsem si překvapeně, než mi došlo, že to strach nebyl. Do žil se mi vylila vlna adrenalinu. Mé tělo se jen připravovalo. *Není. Já se přece nikdy nebojím.*
Připadalo mi, jako by se muž pousmál.
Ani jsem nečekala, až nade mnou vstane a těžkopádně se vytáhnula do stoje. Pěkně jsem se u toho zadýchala a pořádně podráždila má čidla bolesti.
Z látkové kapsy vytáhnul injekční stříkačku s jakousi čirou tekutinou. Hlasitě jsem polknula. *Nelíbí se mi to. Ani trochu.* Celá jsem se navzdory bolesti napjala, připravena se bránit až do krve.
On ale nezpomalil. Ani náhodou. „Nebuď hloupá, Coro. Tohle ti pomůže. Vždyť jsi samá modřina a škrábanec. Musíš trpět.“ Pronesl chlácholivě.
„Hajzle!“ Vztekle jsem zavrčela. Až mě samotnou překvapil tón mého hlasu.
„Tak ono to mluví,“ ušklíbnul se. Asi pochopil, že na mě žádné sladké řečičky platit nebudou. „Tak když jsme začali tu milou konverzaci, tak ti doporučuji nic nezkoušet. Já vím, co umíš.“ Už byl skoro u mě.
„Kde to jsem! A Stůj!“ Zachraptěla jsem a namáčkla se, co nejvíce do rohu. Můj mozek automaticky začala zpracovávat narychlo nějakou taktiku. Strategii, která by mi pomohla se odsud dostat. *Nech ho přijít. Pak ho naber nohou do rozkroku. Dveře nechal otevřené. Zdrhni.* Odpověděl mi po chvíli.
S tímhle jsem souhlasila. Cítila jsem, jak se mi v nohou sbíhá až elektrizující síla. Mravenčilo to. Napětím jsem málem přestala dýchat.
„Vzdej to. Když budeš hodná holka, nic víc se ti už nestane. A necháme tě odejít.“ Tak tomuhle jsem ani za mák nevěřila. *Lhář.* „Jo, Coro? A znovu tě varuji. Nic nezkoušej.“
A v ten okamžik po mě hrábnul. Přesněji po mé ruce, aby mi mohl píchnout asi sedativa, či co v té injekci měl.
Z hrdla se mi vydral bojový ryk a já vystřelila pravou nohu směrem k jeho mužské pýše. Dala jsem do toho všechnu svou sílu, co jsem měla k dispozici.
A pak se stalo něco, co jsem prostě nedokázala pochopit. Pohybem rychlejším, než bych vůbec považovala za možné, pustil mou ruku a ještě v letu s ní zachytil kotník mé nohy, než se ho stačil dotknout.
Prudce s ním trhnul.
Neustála jsem to a s hlasitým zaduněním jsem dopadla na zem, na záda, při čemž jsem se praštila hlavou o zeď a vyrazila dech.
Zoufale jsem se snažila vtáhnout do plic dávku vzduchu, sípala, kašlala, před očima mi tančily hvězdičky a jeho obličej.
Rty se mu zkroutily do nepěkného šklebu. „Hezký pokus. Ale neměla by sis to promýšlet v myšlenkách. Víš přece, že je slyším.“ Zakroutil hlavou a sklonil se ke mně. Nyní už mu nic nebránilo, vrazit jehlu do mé loketní jamky a pustit mi do krve tu tekutinu. „Promiň, ale sama víš, že to mohlo jít po dobrém.“
A než jsem stačila sdělit světu, jaký to je nechutný zmetek, obklopila mě tma...