Bez emocí (Part IV.)

Přede mnou vířily stovky a tisíce obrazců, jimž jsem nerozuměla. Ani jsem nevěděla, jestli jim rozumět vůbec chci. Kráčela jsem po schodech. Byly tak dlouhé. Nekonečně dlouhé. Ale přesto mi cosi říkalo, abych šla dál. Nevzdávala to.
A tak jsem šla. Postupovala nahoru, krůček po krůčku. Sice pomalu, ale bez přestání. Tušila jsem, že kdyby přestala, už bych se nerozešla dál.
Pak můj pohled padl na... velké filmové plátno?... Nechápala jsem. Tedy až do doby, kdy se na bílé ploše začal odvíjet podivný film. Proti své vůli jsem se zastavila. Jako zhypnotizovaná jsem to sledovala.

**„Tak. A teď mi to ukaž ty, Coro,“ promluvil na patnáctileté děvče s krátkými hnědými vlásky světlovlasý ramenatý muž. Kousek od ní poodstoupil. Téměř zároveň oba zaujali základní bojový postoj kung-fu. Rovnoměrný dech, levá ruka výše, než pravá. Nohy rozkročené, mírně pokrčené v kolenou.
Takhle stáli nehybně skoro minutu. Najednou dívka v prudké otočce vykopla proti muži levou nohu, při čemž se musela předklonit.
Muž blokoval.
Mírně se zapotácela, avšak ustála to. Předstírala útok levačkou, avšak vzápětí vystřelila k jeho bradě pravačku. Blokoval. Pravý hák. Blokoval. V jedné chvíli se musela předklonit, aby se vyhnula jeho vražedně svištící pěsti, jež protnula vzduch těsně nad její hlavou. Muž toho předklonu využil a nabral ji kolenem do brady.
Tlumeně to cvaklo.
Dívka se zakňouráním sjela k zemi, držíce se za bradu. V koutcích očí se jí zaleskly slzy.
„Nefňukej, Coro. Příště si udržuj odstup. Znova!...“ **

Bez dechu jsem sledovala ten výjev a v duchu obdivovala mrštnost a plavné pohyby mladé dívky. *Nebo bych spíše měla říci, sebe?* Jmenovala se totiž Cora. Jako já. A ten muž mi byl povědomý. Až bolestně povědomý...
Plátno zmizelo a všude zase nastala tma. Tiše jsem si povzdychla a udělala další krok kupředu. Avšak tam, kde měl být další schod, má noha došlápla do prázdna. V němém výkřiku jsem přepadla do hutného oceánu tmy všude kolem...

...až jsem nakonec prudce rozevřela oči a křečovitě zalapala po dechu. *Sen... byl to jen... sen...* Snažila jsem se uklidnit. Hlava mě bolela jako střep. Ovšem jinak jsem hned po procitnutí pocítila, že bolest už není tak nesnesitelná. Ničí ledová pěst mi nesvírala žaludek.
Nemotorně jsem se vytáhla do sedu a rozhlédla kolem sebe.
S ohromením jsem zpozorovala, že už nejsem v té odporné betonové kobce se zrcadlem místo čtvrté stěny. Tento pokoj se jí ani trochu nepodobal. Byl mnohem menší, stěny pastelově oranžové. Celkově působil mnohem příjemněji a navíc jsem ležela na posteli!... tak měkké, pohodlné... a co na tom, že to byl jediný nábytek zde. Jediné, co kazilo můj dojem, bylo okno se zavřenými okenicemi a to, že zde zase tlumeně zářila žárovka v malém lustru.
*Prosííím... já chci pryč...*

A pak už jsem jen mohla sledovat, jak někdo pomalu otevřel dveře...