Ukrytý ve tmě III

Uběhl sotva týden od toho úděsnýho dopisu, který jako by mě nepřestával pronásledovat. Některé pasáže mi ten idiot připomínal v textovkách a dokonce si zjistil i můj email, který byl v jednom kuse zahlcený zprávami, který jsem ani nečetla.
Psychicky jsem na tom začínala být trochu bídně. Přestala jsem chodit na přednášky a radši zůstávala zalezlá doma v posteli se svým psem a hrníčkem čaje. Spolubydlícím jsem namluvila, že jsem nemocná, a tak se mi radši klidili z dohledu, aby mojí vymyšlenou nemoc nechytili.
„Tak mi to prostě vysvětli,“ dopajdala jsem ve čtvrtek ke dveřím a nakoukla do jídelny. Štěpán Soně vysvětloval matiku.
„Já už nevím, jak ti to říct, abys to pochopila!“ Složil si bezradně hlavu do rukou položených na stole.
„Jednoduše,“ odsekla Soňa a přitáhla si skrčený nohy blíž k tělu.
„Jednodušejc to už prostě nejde,“ zamumlal Štěpán, aniž by zvedl hlavu.
„Ty jsi mi ale matematik,“ vzdala to Soňa a začala ze stolu sbírat nejrůznější popsaný listy papíru a nějaký skripta. Jen obrovskou bichli nechala ležet u Štěpánovi hlavy, mohla jsem tušit, že je to jeho opečovávaný lexikon matematiky.
„Je něco k jídlu?“ Ozvala jsem se. Ti dva se ke mě otočili. Nejspíš jsem musela vypadat fakt hrozně.
„Ne,“ zavrtěla hlavou Soňa. Sáhla jsem po madlu lednice a s otráveným trhnutím jí otevřela. Její obsah mě ani nepřekvapil. Jednoduše řečeno, nebylo do čeho kousnout.
„Neměl někdo z vás jít náhodou nakoupit?“ Spustila jsem.
„No asi jo,“ zamyslel se Štěpán.
„Jasně že asi jo,“ zamračeně jsem mu v duchu vlepila pořádnýho facana. „Ty!“
„Úplně mi to vypadlo z hlavy,“ provinile sklopil oči. „Zítra něco přitáhnu, jo? Hlavně žádný vyšilování.“
„Super,“ zavrčela jsem a strhla z lednice leták z pizzerky. Zalezla jsem si k sobě a doslova shodila dogina z mojí postele, kde se mezitím stačil pohodlně natáhnout. Zamručel a lehl si pod ní. Zachumlala jsem se do peřin a sáhla po telefonu. Jednoduše a rychle jsem si objednala gnocchi s nějakým blevajzem a zadoufala, že to bude dobrý.
Nebylo. Jenže hlad byl vážně velkej, tak nebylo zbytí.
Zbytek jsem dala vylízat Bobbinovi, kterej se vůbec neupejpal a vylízal to, jako by to byla ta nejlepší bašta pod sluncem.
„Ty taky sežereš kdejakej hnus,“ poznamenala jsem, když jsem mu sebrala do blejskava vylízanou misku.

„Dneska se nějakej týpek ve škole ptal, jestli tě náhodou neznám,“ Ohlašoval mi v pátek Štěpán, když přirazil s nákupem a chystal se zalézt k sobě a balit.
„Nepovídej,“ zamručela jsem a věnovala se sklízení potravin do lednice.
„Povídám,“ zahuhlal od sebe.
„Znáš ho?“ V tu chvíli jsem si myslela, že by to mohl bejt nějakej jeho známej.
„Ne, prej chodí o dvě čísla vějš,“ ozvala se mi odpověď. „Říkal něco v tom smyslu, že vy už se vlastně znáte a že ses neukázala ve škole a on neví, jestli jsi v pohodě.“
„A řekl ti aspoň jméno?“
„Počkej, myslím že jo,“ po chvilce jeho rozcuchaná hlava vykoukla ze dveří. „Marek.“
„Žádnýho Marka neznám,“ zavrtěla jsem hlavou.
„No zkrátka jsem mu jen řekl, že jsi nemocná.“ Pokrčil rameny.
„Proč ty se musíš hned s každým vykecávat?“ vyčetla jsem mu.
„Já se nevykecával,“ bránil se hned. „Nelíbil se mi hned od začátku. Působil dost divně, prostě jsem ho odbil a zmizel mu z dohledu.“
„Jak divně,“ Zanechala jsem svý činnosti a nevšímala si Bobbyho, kterej seděl u stolu a čekal, až ho nechám osamotě s plným stolem jídla.
„No divně, takovej trochu psychoušskej ksicht. Nevím, něco jako mívaj sérioví vrazi v televizi,“ znalostně pokejval hlavou, jako by byl jeden z agentů FBI.
„Jak vypadal?“ Už jsem mírně ztratila kontrolu nad svým výrazem.
„Vysokej, hubenej, delší světlý vlasy. Měl příšerný hnědý kalhoty, košili a přes to oblečenou pletenou vestu.“
„Aha,“ oddychla jsem si.
„No jo trochu byl nervózní,“ dodal a zase zmizel ve svým pokoji.
„Zapomeň psisko!“ všimla jsem si slintajícího psa. Provinile sklonil hlavu.
Měla jsem před sebou další víkend, kterej jsem měla v úmyslu strávit sama v bytě. Tedy když nepočítám svýho psa, kterej se mnou opět přestal mluvit.