Ukrytý ve tmě IV

„Bobbine!“ Zařvala jsem do ztichlého lesa. „Bobby!“
Stála jsem jenom na kraji na cestě. Nervózně jsem přešlapovala a začínalo mi bejt divný, proč to mizerný psisko nepřiběhne. Nikdy jsem do toho lesa nechodila, povídalo se, že tam někde mají udělanej stanovej tábor bezdomovci. Někdy jsem je dokonce vídala u popelnic, jak se v nich přehrabují a něco loví do svých igelitek.
„Bobby!“ Nasadila jsem ostřejší tón a málem si vyřvala hlasivky.
„Nehulákejte tu jako na lesy.“ Zpražila mě pohledem babka se svým ratlíkem. Bůhví proč jsme se musely vždycky potkávat. „Kdybyste ho měla na vodítku, nedělala byste si starosti.“ Snažila se překřičet svýho nepříčetnýho psa.
„Dejte mi pokoj,“ zavrčela jsem více méně pro sebe.
„Pche,“ trhla pobouřeně rameny a snažila se příšerku na špagátu odtrhnout od mojí osoby.
„Bobby!“ Zkusila jsem to ještě jednou a popošla pár kroků za stromy. Něco vedle v houští se pohnulo, zašramotilo. Lekla jsem se a uskočila. Z houští se nakonec vznesl pták. Jsem docela srab, když se to tak vezme. Kdeco mě hned vyleká, mám spoustu fobií, hlavně z malých vícenohých zviřátek.
Jenže vůbec nic. Po psovi jako by se slehla zem. Lehce jsem panikařila. Tohle mi nikdy neudělal. Ačkoliv jak šlo o žrádlo, často váhal s uposlechnutím rozkazů. Jenže tady o žrádlo nešlo. Můj milovanej dogin se nevracel ani po čtvrt hodině.
Zvedla jsem klacek ležící o kousek dál na zemi a podělaná strachy se obezřetně pouštěla po cestě do lesa, kde nebyla ani noha.
„Sakra Bobby, nedělej si ze mě psinu,“ promlouvala jsem k psovi a snažila se tím trochu vyburcovat a zbavit strachu. „Jestli přiběhneš, tak ti nenakopu tvůj línej zadek, ale pohladím tě a dokonce tě pustím k sobě do postele a dám ti ten hnusnej bílej salám, co Štěpán koupil v domnění, že mi bude chutnat. Je vážně odpornej, ale ty si na něj smlsneš, chlapáku. No tak, Bobbine!“
Něco za mnou zarachotilo v křoví. Když nad tím tak přemýšlím, může vůbec křoví rachotit? V tu chvíli bych snad přemýšlela nad kdejakou kravinou, jen abych nemyslela na mojí zbabělost.
Obezřetně jsem se otočila a modlila se, byť nejsem věřící, aby z toho křoviska vyběhl můj obrovskej hrůzu nahánějící černej dogin. Jenže za chvíli opět bylo ticho a les se opět ponořil do mrtvýho ticha. Naposled jsem si tak připadala k večeru na hřbitově o dušičkách, když jsem šla zapálit svíčku za mojí rodinu. V tuhle chvíli bych to rozhodně brala spíš, než tohle. V tomhle lese jsem nikdy předtím nebyla a měla jsem strach, že se ztratím. Šla jsem sice po cestě, ale tady se ty cesty nějak prolínaly.
Už se začínalo stmívat. V očích jsem měla slzy a hlavně beznaděj.
Vylovila jsem mobil z bundy a vytočila jedno z čísel. Vzal to hned.
„Štěpáne,“ zakuňkala jsem do telefonu a rozeřvala se na plný pecky.
„Elí?“ Zněl dost překvapeně, ale nejspíš hned vytušil vážnost situace. „Co se stalo? Elí uklidni se, přestaň brečet.“
„Bobby,“ mezi vzlyky jsem mu sdělovala každé slovo zvlášť. „Ztratil...se...mi...v...lese...už...ho...tu...přes...hodinu...hledám.“
„Jak ztratil?“ nechápal.
„No...my...“
„Ne radši mi nic nevysvětluj,“ zarazil mě. „To bysme spolu mluvili další hodinu. Víš co? Půjčím si od táty auto a do čtyřiceti minut jsem tam, jo?“
„Je už tma,“ namítla jsem trošku zklidněná.
„Půjdem hledat hned ráno. Ty jsi doma?“
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Stojím u lesa na pěší zóně a zkouším ho přivolat,“ znovu se mi vylily slzy, který mě hned zábly po tváři, jak profukoval studenej vítr.
„Okay,“ vydechl. „Už do lesa nechoď. Chvilku to ještě zkoušej, ale asi spíš běž domů, já jsem tam co nejrychlejc, jasný?“
„Dobře.“ Kvákla jsem a znovu zavolala Bobbyho jméno. To jsem zopakovala hned několikrát a pak jsem to pomalým krokem vzdala.
„Myslím, že jsem našel vašeho psa, slečno,“ zachraptěl někdo za mnou. polekaně jsem se otočila. Na okraji lesa stál jeden z bezdomovců. Tvář měl hrozně zarostlou a hadry roztrhaný. Díval se kamsi za mě, proto mi ten pohled nahnal husí kůži. Za sebou vláčel igelitku a děsně smrděl.
„Cože?“ Stála jsem přimražená na místě, neodvážila jsem se pohnout.
„No jo, leží kousek po cestě, hned na kraji. Ještě dýchal, když jsem šel kolem něj.“
„Určitě?“
„Takovej obrovskej černej hafan, šla z něj hrůza. Asi se někde zranil.“ Kejval hlavou. Po chvíli se sebral a prošel kolem mě. Pokrčila jsem nos. Páchla z něj moč a chlast a špína celkem. Tušila jsem, kam míří.
Nedůvěřivě jsem se zadívala do lesa. Černota mi naháněla hrůzu.
„Bobby!“ Zvolala jsem slabě. Ticho. Kdyby mi býval aspoň zakňučel.
Tak snad jen kousek, řekla jsem si a rychle jsem se vydala po cestě do lesa. Zpívala jsem si u toho nahlas, ale bylo mi jedno, jestli to někdo uslyší. Říkala jsem si, že tady jde o vteřiny. Prvních pár kroků bylo v pohodě, to jsem ještě viděla na pouliční světla, což mi dodávalo odvahu. Potom už jsem měla pěkně nahnáno. Svítila jsem si mobilem na okraj cesty, abych mýho dogina nepřehlédla.
„No tak kde jsi?“ Zavrčela jsem si více méně pro sebe.
Pak se mi najednou z nevysvětlitelného důvodu podlomila kolena. Ucítila jsem palčivou bolest hlavy a tupý náraz o zem. V hlavě jsem měla tmu, nevím jestli jsem ještě vnímala nebo už byla mimo.