Bestie z temnoty

Bylo asi půl roku po maturitě, já jsem bydlela pořád ještě doma, a protože mě na žádnou vysokou nevzali, chystala jsem se jít pracovat do zoo.
Od ukončení střední školy jsem byla věčně v depresi, nemohla jsem spát a pořád jsem jenom vzpomínala. Byl to těžký čas, pro mě, i pro moje okolí.
Moje myšlenky ovládala jenom jedna bytost, jen na ní záleželo, jestli jsem byla smutná, veselá, zklamaná či natěšená.
Ale ta teď byla kdo ví kde. Jmenovala se Mia. Kvůli ní jsem se maturity bála víc, než smrti. Věděla jsem, co to bude znamenat. Rozloučení...
Maturitu jsme obě udělaly, známky nebyly tak dobré, jak by mohly, ale hlavní bylo, že jsme nemusely opakovat zkoušku v září. Prosila jsem ji asi milionkrát, ať mi píše, když jsme se loučily. Ale dost pochopitelně na to kašlala. V den, kdy se celý můj život zásadně změnil, to byly už čtyři měsíce, co jsem o ní neslyšela ani zmínku.
Pro moje srdce, naprosto zmučené neustále se bolestně připomínající láskou k ní, bylo prakticky pozdě na záchranu. Bože, jak já ji milovala. Byla pro mě prostě vším.
Toho dne jsem se vrátila domů z prvního pohovoru v budoucí práci. Udělala jsem si čaj, natáhla se do postele a začetla se do knížky o tom, jak se zbavit psychických problémů. Zazvonil mi mobil. Sáhla jsem pro něj a v tom okamžiku se mi srdce zastavilo. Volala mi. Vzala jsem to. Stála u našich vrat a čekala, až ji pustím dál. Tehdy jsem ještě nevěděla, že je to ta největší chyba, jakou jsem mohla udělat. Byla jako vyměněná. Chtěla, abych se s ní nastěhovala do nějakého bytu do podnájmu, že budeme spolu bydlet a vydělávat si na sebe...
Odmítla odejít na vysokou do Prahy, kam měla jít. Raději chtěla zůstat. Bylo to hodně divné, ale tehdy jsem tomu nepřipisovala žádnou důležitost, byla jsem prostě jenom šťastná. Po měsících jsem byla zase s osobou, která mi byla celým světem. To, že s ní budu bydlet, že spolu budeme každý den, byla pro mě zpráva tak úžasná, že jsem tomu ani nemohla uvěřit. Ona byla skvělá. Nejen, že sehnala byt, ona taky přesvědčila moje i své rodiče, že je to dobrý nápad...
Do pár dnů jsme se stěhovaly. Ani mě nenapadlo zeptat se jí, proč se vlastně ke mně vrátila, po těch měsících. Byla tu a tak rázem ty měsíce plné slz a bezesných nocí byly zapomenuty. Neptala jsem se, protože jsem myslela, že se jí taky stýskalo po minulém životě a chtěla to vrátit...
První týdny byly opravdu idylické. Chodily jsme se toulat po městě, nakupovat, do práce...
Mě se v zoo moc líbilo a Mia si našla práci v modelingové agentuře jako designérka šperků a doplňků. Ačkoliv na to neměla školu, měla úžasnou fantazii a v konkurzu daleko předběhla všechny absolventy designérských škol. Byla tam spokojená a lidi ji měli rádi, protože dokázala udělat vkusné a originální doplňky k čemukoliv. Někdy mi nějaké nosila.

V našem bytě jsem zanedlouho oslavila dvacáté narozeniny. Ten den byl v práci dost smutný, protože se ve výběhu zranil samec buvolce a než jsme se k němu dostali, napadl ho jiný samec a zabil ho... Přišla jsem domů s náladou na nic. Mia přišla domů dříve a přichystala mi něco jako oslavu. Byla jsem udivená. Hodně udivená. Nesnášela oslavy, nikdy žádnou nedělala... Jako dárek mi dala jedno své obzvlášť vyvedené dílo, náhrdelník vyrobený z čisté platiny, mělo to zřejmě pořádnou cenu, už jen materiál... Bylo na něm vyryto spousta ornamentů, ale hlavním motivem byl maličký dráček. Dokonalost, s jakou byl vyobrazen, mě nepřestávala okouzlovat. 
Byl to nakonec krásný večer.
Paradoxně od toho dne jsem začala mít podivné pocity a v noci i zvláštní noční můry. Zdálo se mi o temných chodbách, z nichž není úniku a o rudých očích. Ty oči byly děsivé. Budila jsem se vylekaná a zlitá potem. Mia se mě vždycky ptala, co se mi zdá. Ale neřekla jsem jí o tom. Nechtěla jsem, aby o mě měla starost.

O moc horší než ty sny bylo to, jak jsem se cítila v její blízkosti. Zneklidňovalo mě to, neboť jsem pociťovala úzkost, nervozitu... Co to mělo znamenat, přece jsem ji měla stále ráda...?
Ptala jsem se na to sama sebe pořád. Ona o ničem nevěděla, ale já cítila, že se něco mění. Šla jsem k psychiatrovi. Doporučil mi terapii. Měla jsem na ni jít za týden po tom, co jsem u něj byla. Dva dny před plánovanou návštěvou jsem usínala hodně špatně, bylo mi až na zvracení.
V noci jsem najednou ucítila strašlivou hrůzu. Otevřela jsem oči a rázem začala křičet. Viděla jsem jen velké, rudé, zářící oči, ty strašlivé oči, horší než v nočních můrách, byly přímo přede mnou, byly skutečné. Z ochromení jsem se vzpamatovala během sekundy. Prudce jsem od sebe to stvoření odstrčila. Lapala jsem po dechu. Rozsvítila jsem lampičku.

Mia ve své posteli neležela. Podívala jsem se na zem, kam jsem odstrčila to... To cosi. Kohosi. Seděla tam, třásla se, zatínala si nehty do dlaní, až krvácela a z očí jí teprve mizel démonický výraz a rudá barva.
„Mio... Mio, co to bylo?“ Zmohla jsem se konečně na slovo.
Teď se dívala vyděšeně. Byla mimo, zmatená, jako by ani nevěděla, co se dělo... Ale když jsem se k ní pokusil přiblížit, vykřikla, ať to nedělám. Nechápala jsem nic.
„Něco se se mnou děje...“ Rozbrečela se. „Musíš ode mě pryč... Já ti nechci ublížit... Bože, co se to se mnou děje...“ Vzlykala.

Nedocházelo mi, co mi to říká, ale to, že pláče jsem vnímala moc dobře. Navzdory jejím protestům jsem si sedla k ní a snažila se ji nějak utišit. A ošetřit její ruce. Všimla jsem si, že její nehty jsou silnější než dříve a jsou víc do špičky. Taky zuby měla ostřejší a výraznější špičáky. Byly to jen nepatrné změny, ale byly tu a já o nich nevěděla. Došlo mi, že jsem se v posledních týdnech tolik zabývala sama sebou, že jsem si vůbec nevšimla, že se něco děje s ní...
Když se uklidnila a mě přešel ten šok, začala jsem si uvědomovat, co se to vlastně odehrálo. Ona se nade mnou skláněla tak, že měla oči jen několik centimetrů on mých. Proč to dělala?

„Mio, musíš mi říct, co se s tebou děje.“ Zavrtěla hlavou.
„Já nechci... Já... Já nemůžu... Já n-nevím, co se to stalo...“
Musela jsem ji k tomu donutit, pohrozila jsem jí, že půjdeme k doktorovi, aby ji prohlédl, což nechtěla a tak mi svoje tajemství musela říct. Nedělala jsem to ráda, ale příliš mě vystrašila, než abych to mohla nechat být.
„Před několika měsíci jsme byli venku... S jinýma lidma z přípravky na vejšku... Musela jsem jít, všichni šli.... Někam do lesa... A pak byl křik... A-a všichni utekli, ztratila jsem orientaci, nic... Nic jsem neviděla... Byla tam úplná tma... Něco... Někdo... Já nevím...“
Musela přestat, aby se vydýchala. Ta vzpomínka ji zřejmě strašně děsila.
„Cítila jsem jenom bolest... A-a potom nic... Nevím, co to bylo, myslela jsem, že jsem mrtvá, ale probudila jsem se.... Měla jsem nějaké rány, ale ty se zahojily... Chtěla jsem... Chtěla jsem začít znova... Nikomu to neříct... A-ale dneska to... To ve mně, něco se stalo, něco se se mnou děje špatnýho... Já cítím krev a mám hlad, žízeň... A ty jsi spala, slyšela jsem, jak ti bije srdce... Každou noc... A dneska jsem slyšela, jak ti proudí krev v žilách... Já to nechtěla, přísahám, že jsem nechtěla...“

Rozbrečela se nanovo, už nemohla mluvit.
„Tys mě chtěla zabít...“ Nevěřícně jsem na ni koukala. Chytil ji amok.
„Ne, ne, ne, nechtěla, nechci ti ublížit, nechci nikomu ublížit...“
Křičela a nehty si poškrábala tvář do krve.
„No tak, uklidni se...“ Chytila jsem ji, aby si neublížila, a něco jí povídala, než se uklidnila. „Nevybavuješ si, co tě to napadlo, jak to vypadalo? Bylo to zvíře?“ Naléhala jsem.
„Nevím... Neviděla jsem... Mělo to červený oči...“

Ať už to bylo cokoliv... Ona se začínala měnit... Byla nakažená. Tu noc jsem už nešla spát. Ráno jsem šla do knihovny. Půjčila jsem si všechno o vlkodlacích. 
Mia mi řekla, že nesmím před ní spát. Když jsem byla vzhůru, můj hlas a moje oči jí prý nedovolí nic mi udělat. Nevěděla jsem, jak dlouho to takhle vydrží. Ale věděla jsem jistě, že ji neopustím. Nehty se jí měnily rychle, za pár dnů z nich byly drápy. Musela přestat chodit do práce.
První nekontrolovatelná touha po mé krvi jako by zrychlila nějaký proces uvnitř ní. Věděla jsem, že nevydržím nespat moc dlouho. Po čtyřech probdělých nocích jsem byla tak slabá, že jsem už sotva vstala z postele. Do práce jsem jít nemohla. Nutně jsem se potřebovala vyspat. Už jsem taky věděla, proč zařídila naše bydlení. Ona to tušila, jak to s ní bude. Ačkoliv se to snažila vší silou potlačit. A bála se o svoje nejbližší a o svého psa. Otřásla jsem se. Vlkodlaci nenávidí psy. Byla by schopna ho zabít.

 Chápala jsem, že se domů nemohla vrátit, na druhou stranu mě šokovalo, že můj život byla ochotna riskovat.
„Mio... Jestli se změníš ve vlkodlaka... Oni nenávidí psy. Proto jsi se nevrátila domů?“
Riskla jsem se zeptat. Přikývla.
„Cítila jsem, že... Že bych... Radši bych umřela, než...“
Chápala jsem ji. Milovala svého psa nade všechno.
„Nechci riskovat ani tvůj život. Jenom jsem věděla, že ty mě neodmítneš.“ Řekla potom tiše.
Přitom jsem si všimla, že se jí zuby už viditelně mění. Byly špičaté. Byly zvířecí. Postupovalo to rychle.

 Řekla, že se půjde projít do lesa, abych mohla spát. Ale i když jsem si byla jista, že je pryč, že opravdu odešla, bála jsem se usnout. Ne kvůli sobě a svému životu... Bála jsem se o ni.
Spánek mě však přemohl, nedalo se tomu ubránit. Probudila jsem se za několik hodin. Mia se ještě nevrátila. Ani za hodinu, dvě, tři...
Až v noci přišla zpátky. Vyděsila jsem se k smrti, když vešla do dveří. Oči jí totiž ještě rudě plály, ač se ta hrozná barva už ztrácela a drápy a pusu měla od krve.
„Mio!“ Vykřikla jsem. Trhla sebou, oči jí přešly do normální barvy. O sekundu později začala zvracet.

S hrůzou jsem pozorovala, jak na chodbu našeho bytu dopadá tmavá krvavá hmota a vnitřnosti.
„Co... Co to bylo? Cos to zabila?!“
Nemohla mluvit, protože jí z úst ještě tekla krev. Vyzvracela všechno. Celá se třásla a po tvářích se jí koulely slzy. Dívala se na svoje drápy.
„Byla to srnka...“ Špitla.
„Proč jsi ji...?“
„Musela jsem... Já nechtěla, nevěděla jsem, co dělám, musela jsem trhat, rvát z ní maso, nechtěla jsem ji zabít, nechtěla jsem... Prosím tě uteč, uteč ode mě, já ti nechci ublížit, nechci tě nikdy zabít, uteč, prosím... Prosím... Zabij mě.“
Vzala jsem ji za ruce, i když je měla pokryté krví.
„Nechoď ke mně, jsem bestie, jsem hnusná...“
Uhýbala očima do stran, ale ani se nehnula. Bála se, že mě její drápy zraní.
„Já tě neopustím.“ Řekla jsem a myslela jsem to vážně.
Rozplakala se.
„To nesmíš, nesmíš mě mít ráda, tohle už nejsem já, můžu ti hrozně ublížit...“

Ale já chtěla být s ní, ať to stojí cokoliv. Nebála jsem se svojí smrti. Milovala jsem ji.
I kdyby můj život vyměnila za pytlík bonbonů, milovala bych ji stejně. Bylo mi líto té srnky, která té noci byla na špatném místě.
Mia odešla do koupelny, umýt ze sebe její krev a já uklidila předsíň.
Z koupelny vyšla jen v kalhotkách. Byla viditelně rozrušená.
„Podívej se na mě.“ Vyzvala mě s panikou v hlase a otočila se zády. Měla jsem co dělat, abych nevykřikla. Na zádech jí začínaly vyrůstat dva blanité, podlouhlé výběžky. Nebylo pochyb, co to bude. Rostla jí křídla. A to znamenalo jediné.
„Nebyl to vlkodlak Mio... To co tě pokousalo nebyl vlkodlak...“
Ale co to potom bylo?! 

Ještě více, než věci známé alespoň z doslechu, děsí lidi něco, co neznají vůbec. Moje spolubydlcí se měnila v cosi strašlivého. Co to mohlo být, jsem netušila. Něco horšího, než vlkodlak...
Od doby co se začala měnit, bylo mi v její přítomnosti zle trvale. Zvykla jsem si na to. Nevadilo mi to. Měla jsem strach o ni, strach, v co se mění a jak rychle... Jak dlouho to ještě bude trvat?
Tělo jí začínala pokrývat hnědá srst. Urputně ji holila a strhávala, často i s cáry kůže. Přes bolest se snažila o jediné – zůstat člověkem. Zuby se jí proměnily na tesáky úplně, ale čelisti a tvář zůstávala stále lidská. Čím dál častěji se z procházek kvůli mému spánku vracela špinavá od krve. Vždy všechnu krev a vnitřnosti potom vyzvracela. Zatím ale zabíjela jenom divokou zvěř v lese. Ve dne jsme spolu chodily občas ven. Nejlépe někam, kde nebyli žádní lidé. Bála se jich čím dál víc. Ale ještě o hodně víc se bála sama sebe.

Když jsme seděly na louce a pozorovaly květiny kolem sebe, často se celá roztřásla a zakrývala si oči. Někdy plakala. Nechtěla se měnit. Pokusila se strhat si drápy a u tří se jí to dokonce podařilo. Našla jsem ji, když se chystala na čtvrtý, ruce se jí třásly tak, že jsem nechápala, jak to vůbec dokázala. Ale nedovolila jsem jí pokračovat. Už tak dost krvácela a z výrazu tváře, ač velmi odhodlaného, a stisknutých rtů jsem poznala, jak moc ji to musí bolet. Takhle to nešlo. Stejně s tím nemohla nic udělat, drápy jí narostly znovu během jediné noci...

Jednoho rána se z koupelny ozval hysterický křik. Když jsem za ní přišla, odvrátila tvář a křičela na mě, že mě nechce vidět, nebo spíš, že nechce, abych ji viděla. Když se mi podařilo otočit ji k sobě, nová změna mnou otřásla. Tesáky jí přes noc zčernaly a hodně narostly.
Byla příliš změněná na to, aby ji mohl někdo jiný vidět. Nebála jsem se jí, jak se mi snažila vsugerovat. Bylo mi jí strašně líto. Trápila se. Hledala jsem ve všech zákoutích knihovny a internetu cokoliv, co by vedlo k odhalení tvora, který ji pokousal, ale neúspěšně. Jednoho rána, po noci, kterou mi dala k spánku, jsem našla dveře, které jsem na noc zamkla, zničené silnými drápy. Pokoje byly poničené. Vyděšená jsem letěla do pracovny, kde jsem měla činčily, ale bylo příliš pozdě. Byla to moje vina, měla jsem je dát pryč. Zabila je. Roztrhala na kousky. Ani jedinou mi nenechala. V bytě nebyla. Vyletěla jsem ven a v panice ji volala. Schovávala se přede mnou.
„Je mi to líto...“ Už zase brečela.
Byla celá umazaná od krve a v drápech dosud svírala kus činčilí kůže. Udělalo se mi zle z toho pohledu. Křičela jsem na ni, jak mi to mohla udělat. Ten den se pokusila vzít si život. Nenáviděla jsem ji za to, co udělala, ale i tak byla moje citová pouta k ní silnější. Nedovolila jsem jí to, i když mě prosila, nemohla jsem ji vůbec uklidnit, byla celá bez sebe. Věděla, že mi ublížila a to udělat nechtěla. Přestávala se ovládat.
„Já se strašně bojím, nechci takhle žít! Měním se hrozně rychle, bojím se...“ 

Bylo čeho se bát. I když jsem ji i sobě namluvila, že za incident s činčilami můžu já, obě jsme věděly stejně dobře, že je zle. Tu noc, kdy moje mazlíčky zabila, měla jiný cíl. Cíl, spící za zamčenými dveřmi. Vrátila se, když jsem usnula, aby mě zakousla.

Bylo v ní už jen málo člověka. Někdy jako by mě už ani nepoznávala. Z hrdla jí občas vycházelo temné vrčení. Srsti se ale pořád snažila zbavovat. Na nohou už jí drápy dorostly dva centimetry, byly silné a zahnuté, ostré jako dýky... A křídla na jejích zádech již dorostla tolik, že nemohla nosit oblečení. Zatím byla jen složená, nedovedla je roztáhnout a vzlétnout. Pudy jakéhosi démona v ní den co den sílili. Jednou jsem ji našla, když jsem se vracela z práce, do níž jsem chodit musela, abychom měly co jíst, venku. Držela tam v šachu malého psa. Začala jsem na ni křičet, aby ho nechala na pokoji, ale jako by mě ani neslyšela.
Křídla na zádech se jí zuřivě třepala a hluboce vrčela.
Pes byl strachy schoulený, neodvažoval se ani pohnout a kňučel. Hodila jsem po ní kámen, ale snad to ani necítila. Byla v transu. Užívala si strach toho nebohého zvířete. Běžela jsem, abych ji strhla stranou, ale to už se vymrštila ke skoku. Do psího tělíčka se zaryly ostré drápy. Černé tesáky ho počaly trhat na kusy. Nikdy mi z uší nevymizí strašlivý křik toho pejska, ani zvuk trhání masa a hrdelní vrčení té stvůry, která se z Mii stala. Měla jsem strašný vztek a vrhla se na ni.
Mlátila jsem do ní, se zavřenýma očima. Po chvíli jsem zjistila, že mě drží od sebe. Držela mě tak, aby se mě její drápy nedotýkaly, ale potichu na mě vrčela.

Teprve když jsem ji oslovila jménem, zableskl se v očích poslední červený záchvěv a vrčení ustalo. V šoku se podívala na mrtvolu psa s křečovitě otevřenou tlamou, na svoje ruce, na mě. Nezvracela.
Krev a maso se jí stalo potravou. Pustila mě a vylekaně couvla.
„Zabila jsi psa... Mio, ty jsi zabila psa...“ Mrazivě jsem jí řekla. Nevěřícně.
„Štěkal... Na mě... Nemohla jsem... Jinak...“
Svůj čin však neobhájila ani před sebou. Dívala se na mrtvolku, na mě, na svoje drápy a jen tiše vzlykala. Jako vždy ale litovala příliš pozdě.
„Ten pes byl pro někoho důležitej. Stejně jako pro tebe vždycky byli vaši psi. Byl to možná něčí jedinej přítel. Někdo ho miloval. Tys ho zabila, vzala jsi někomu kus srdce...“

Já v ní dokázala probudit člověka. Tu křehkou duši, kterou byla, dokud byla jen člověkem...
 „Zabij mě.“ Hlesla jen.
Ale to jsem nemohla. Zavrtěla jsem hlavou. Věděla jsem, že by to možná bylo milosrdenství, ale to já nedokázala. Milovala jsem ji tolik, že bych pro ni udělala cokoliv. Krom jediného – jí jsem ublížit nemohla.
„Zabij mě!! Já už nechci, nechci tohle udělat někomu dalšímu! Podívej se na mě, je ze mě stvůra, zabíjím zvířata! Tohle nejsem já, prosím tě zabij mě!!!“ Křičela na mě.
Pak brečela a prosila, přemlouvala... Ona se zabít nedokázala.
Já jsem jí bohužel nemohla pomoct.

Vzala jsem ji za ruku a odvedla domů. Tam se umyla od krve. Ten den jsme si hodně povídaly.
O tom, co bylo dříve, než se stala ta změna. Povídaly jsme si o střední, o tom, co jsme která dělala ten čas potom, co jsme se neviděly... Vzpomínaly jsme na maturiťák… Vzpomínaly jsme na nižší třídy gymplu, co jsme vyváděly za blbosti... Na naše profesory, na něž jsme se hodně nanadávaly...
A mluvily jsme i o tom, co mělo být dál, o vysoký, na kterou Mia měla jít... O dětech, který jsem chtěla mít já... Mluvila jsem o tom, že ji nikdy neopustím, že s ní zůstanu navždy...
Že i když má srst, tesáky, drápy a křídla, i když trhá zvířata na kusy a v noci mě chce zabít, pořád je to moje jediná kamarádka...  Měla jsem ji ráda až nezdravě, právě proto, že jsem měla jen ji. Večer jsme zůstaly ležet na gauči spolu, ona spala a já se na ni dívala... Pořád ještě měla tu nevinnou a bezbrannou tvář, kterou jsem tak dobře znala... Věděla jsem, že to, co dělám, je strašně nebezpečné, ale lehla jsem si k ní a zavřela oči. Bylo mi jedno, že mě zabije. Byla jsem s tím smířená... 

Probudila jsem se ráno a Mia byla pryč. Našla jsem jednoduchý vzkaz.
Stálo na něm: „UŽ NIKDY TO NEDĚLEJ! MÁM TĚ RÁDA...M.“
Čekala jsem, až se vrátí. Když přišla, nemluvila se mnou, moc jsem ji naštvala tím, že jsem tak zariskovala svůj život.
„Málem jsem tě zabila. Už mi to nikdy nedělej. Já tě zabít nechci, rozumíš?“ Řekla mi potom mrazivě. Ještě ten den vyšel v novinách článek o masakru ve městě.
Zabila spoustu koček a psů a taky člověka. Mladýho kluka, kterej se vracel domů ze schůzky se svou dívkou. Jejich smrtí vykoupila můj život. Cítila jsem se hrozně, ona ale ještě mnohem hůř.
Pořád opakovala, že je zabila, že zničila tolik životů... Nebylo jí to jedno, protože ještě byla člověkem.

To něco v ní ale dostávalo navrch čím dál častěji. Křídla jí sílila tak, že už mohla trochu létat. Když jsem šla po dlouhé době zase do práce, našla jsem tam ráno mrtvou zebru.
Byl to hřebeček, říkali jsme mu Joke, protože si z nás hrozně rád dělal legraci. Často večer nechtěl domů, a proto mohl zůstávat ve výběhu. Ráno se pak chodil mazlit a legračně u toho hýbal horním pyskem. Už nikdy nepřijde. Jeho tělo bylo roztrhané, bylo všude po celém výběhu... Hlava zůstala celá. V očích měl výraz čirého děsu... Věděla jsem až moc dobře, kdo to udělal. B
yla to tragédie. O pár dní déle zoo utržila další ránu. Zamordovanou a na kusy rozervanou jsme našli mladou slonici Sábu.

Mia mi nedokázala vysvětlit, proč. Litovala toho, moc toho litovala, ale nedokázala se ovládat...
Zabila i další lidi. Šla jsem jednou domů, když se proti mně objevili dva chlapi, už měli zřejmě něco v sobě, chovali se dost agresivně...
Byli sprostí a pak jednoho napadlo, že by si se mnou mohli užít... Křičela jsem na ně, aby mi dali pokoj, ale oni ne. Jak se mě dotknul, snesl se z nebe stín a...

Oba je zabila. Zachránila mě. Tohle si nevyčítala. Říkala mi, že musela.
Ale měla jsem z toho divnej pocit. Jako bych já a moje bezpečnost nebyla ten důvod, proč vraždila... Ve městě začala pomalu vypukat panika. Mrtvol přibývalo.
Zabíjela nemilosrdně a bez rozdílu všechno živé, co mělo tu smůlu a zkřížilo jí cestu.
Naštěstí jí za oběť nepadl nikdo ani z mé, ani z její rodiny. To by si neodpustila. Nebo by to už nepoznala? Bylo by jí to už jedno??

Absolutně jsem nevěděla, co mám dělat. Teď už jsem věděla, že se z toho nikdy nedostane, že tohle nepřejde, že jsem ji snad měla i zabít, když mě o to prosila... Pořád jsem nevěděla, v co se to vůbec proměňuje... Byla jsem plná bezmoci a strachu. Nemohlo to dopadnout dobře. Blížil se den, kdy se mi mělo všechno objasnit. Cítila jsem to. Už v ní bylo jen hrozně málo člověka. I její tvář už byla změněná, rysy jí ztvrdly, uši se zašpičatěly... Srst, která jí narostla, už se nesnažila holit. Čím dál častěji jsem slýchala temné vrčení, deroucí se z hloubi jejího hrdla na povrch, jako proroctví lidem. Mohla zabít kohokoliv, rozhodovat o životě a smrti, o osudech všeho živého…

 
Dokázala se mnou ještě mluvit a reagovala na své jméno. To bylo zhruba všechno, co nás ještě spojovalo. Pokud mohu soudit, měla mě ráda. Ale je toho vůbec ten tvor, jímž se stala, schopen?
Na přelomu května a června nastal osudný den, ten druhý v jejím životě. Byla jsem to já, kdo to způsobil. Ale stejně by se to stalo.

Zaútočil na mě, když jsem šla sehnat něco k jídlu. Nebyl dobrý nápad jít lesem.
Bylo již šero a všude bylo ticho. Neměla jsem tušení, že vysoko nade mnou se vznáší strašlivá bestie, jako přízrak smrti. Pozoroval mě nejspíš dlouho. Všimla jsem si, že je něco špatně, když jsem nikde nespatřila ani broučka živého. Nikde nic. Jen ticho, ticho a smrt všude kolem.
A pak se snesl dolů, jako jestřáb. Spatřila jsem veliké drápy, které se měly zabořit do mého těla. Netvor se blížil. Nestačila jsem udělat nic...
Byl dva metry, pouhé a nicotné dva metry, ode mě, když ho srazila stranou.
Byl očividně překvapen. Vrčel a řval velmi hlubokým, zlým hlasem.
Ona vrčela a řvala stejně, jako on. Vznesli se do výšky a tam spolu bojovali. Měla jsem konečně možnost vidět to, co mě napadlo. Byla to stvůra horší, než jakou jsem kdy viděla v jakémkoliv hororu. Tělem podobný člověku, pokrytý řídkou srstí, zadní končetiny připomínali nějakou šelmu, byly opatřeny ostrými černými drápy, přední končetiny byli lidské, avšak místo nehtů měl drápy stejné, jako na zadních. Hlava byla děsivá, opatřená špičatýma ušima, čelisti protáhlé dopředu, plné černých tesáků, které nebyly překryté pysky, po stranách nozdry, z nichž šla nyní pěna a ty oči...
Oči rudé jako krev, tryskající z tepen zabitých tvorů. Záda měl opatřená velkými kožnatými křídly.
Mii proměna byla již u konce. Vypadala stejně, jako samec, co mě napadl.
Jakmile jsem ho uviděla, povstalo mi v mysli jedno jméno. Chupacabra, démon smrti, nejděsivější z děsivých tvorů, nemilosrdný zabiják...

Dva Chupacabras se bili nad mojí hlavou a jejich zuřivé vrčení se rozléhalo tím hrozivě tichým lesem. Nakonec jí samec ustoupil. Zahnala ho a potom se snesla ke mně. Bohužel jsem věděla, že nyní mě již nebránila z důvodu citů. Napadla samce proto, že si dovolil zaútočit na něco, co patřilo jí. Já byla její majetek. Její kořist.
„Mio...“ Promluvila jsem na ni. Přiblížila se ke mně tak, že jsem cítila dech vanoucí ze zpěněných nozder. Vrčela. Znělo to jako: „Už nikdy se tady neukazuj.“
Bylo to vlastně to poslední, co jsem od ní slyšela. Potom mě popadla do drápů a vznesla se. Letěly jsme dlouho, až když se před námi objevilo moře, něco se změnilo.
Snesla se trochu níž a pevněji mě stiskla. Drápy, které se mi doteď úzkostně vyhýbaly, se mi zaryly do ramen. A potom mě pustila. Padala jsem prudce dolů a náraz ztlumila až hladina moře. Jakmile se mi podařilo doplavat na skalnatý ostrůvek opodál, vzhlédla jsem. Její siluetu jsem viděla nad obzorem.
A za ní... Dva... Tři... Čtyři... Bylo jich minimálně patnáct, patnáct jedinců...
Většina samců, asi jedna cizí samice.
Chupacabras.
Byli všude. Byli tu všude celou dobu.
Až se dokončí moje přeměna, k níž mě Mia odsoudila, připojím se potom k nim. Budeme zase my dvě, jako dříve. Nyní nastává nová éra, éra v níž lidé vyhynou...