Padlá

Plížím se tmou, brodím se krví, zabředám do mazlavé kaše hříchu... a přesto má čistá duše kráčí dál. Nezastavuji se, nerozhlížím. Nedbám zoufalých výkřiků, proseb, žalmů a bědování trpících vinných i nevinných.
Svět kolem mě se mění v šedou šmouhu, realita splývá s minulostí a mísí se s budoucností. Emoce mizí, světlo slábne, temnota se mění v podivné šero.
A já jdu. Dál a dál, cestami známými i neznámými. S každým dalším krokem se má duše stává lehčí a lehčí, až téměř necítím svou váhu. V hlavě mám dokonale prázdno, v rukou svírám meč, bosé nohy se boří do blata, smilstva světa.
Cítím na sobě pohledy desítek, stovek, tisíců lidí. Cítím pohledy, vnímám doteky, slyším slova, ale nikoho nevidím. Jejich přítomnost je téměř hmatatelná, přesto tu jsem sama. Sama samotinká. Jen já a cesta.
Cesta osudu? Bytí? Nevyhnutelnosti? Ne... Cesta Zapomnění. Bez něho bych nemohla žít. Ani předtím, ani teď, ani v časech nadcházejících.
Zpomaluji, i když mé duchovní já se vznáší na křídlech Andělů. Kroky se stávají nejistější, cesta se podivně klikatí a jejich slova jsou čím dál víc hlasitější. Klopýtám, probouzím se z té přízračné apatie, když mě chytají za nohy, ruce a snaží se stáhnout z cesty, svést od mého cíle.
Já se ale nenechávám. Bojuji s nimi, nevzdávám se. Nedovoluji, aby má mysl podlehla jejich slibům. Mlčky se prodírám dál neviditelným davem, mhouřím oči, neboť cesta se ztrácí v nedohledu a právě tam mizí úplně.
Srdce mi buší, vlasy vlají ve větru, tělo se prohýbá pod ranami, jež prší odevšud jako krupobití a hlasy se mění v křik. Na chvíli přivírám oči, tvář křivím bolestí, proklínám za to trýznění. Ale nezastavím! Nic mě neodradí, nic mě nedonutí, nic mě nedokáže zastavit.
Teprve teď se mi ukáží. Stíny, zástupy duší, zástupy těch, kteří mě odsuzují a touží po pomstě. Odplatě za nadutost a aroganci, které nás učil samotný Stvořitel. Snažím se spatřit tváře, výrazy v nich, ty bělma bez panenek mě děsí. A ještě více mě děsí poznání těch tváří. Slévají se totiž v jedinou. Jedinou, kterou si pamatuji, jedinou, která bodá a ubližuje, jen ji vidím.
Jeho tvář.
Cítím cosi studeného, modrého. To slzy skrápějí mou tvář, oživují pocity sochy, loutky ovládané svým loutkářem, kterému patří celé divadlo jménem Svět. Oživují pocity, probouzí bolest, tlačí mě z cesty pryč a lákavé Zapomnění se mění v to nejhlubší peklo.
Pouštím meč, ruce se mi třesou, žaludek svírá křeč. Již nekráčím, neklopýtám, ale zastavuji. Z hrůzou sleduji žlab na čepeli, jak jej opouští poslední rudé krůpěje. Mrazí mě v zádech, to pomyšlení, že bílou zdobí rudá mě naplňuje nejistotou, žalem, steskem.
Ta krev... Slz je čím dál více, stejně jako vzpomínek, myšlenek, pocitů. Nitky poutající mě k Pánovi, k autorovi této hry, Stvořiteli se trhají, jedna po druhé. A má duše padá z obláčků volným pádem. Dolů a dolů, těžkne, černá skvrna v jejím středu se rozšiřuje, jak čistota se mění v špínu, uvědomění.
Vzlykám, skučím, polykám žaly a prosby. A stíny mizí. Zůstává jen jeden. Temný a přesto tak skutečný. Tvář viditelná, snědé ruce čouhající z hřbitovního rubáše.
S odporem hledím na meč, se znechucením na své dokonalé ruce od krve.
Vybavují se mi dotyky, tak něžné a tak nečisté a zakázané v mém Světě. Vybavuje se mi taky meč, čepel svištící vzduchem a nořící se do srdce. Do jeho srdce. Před očima vidím úsměv Loutkáře, tahající ho za nitky, vedoucího mou ruku držící meč.
Duše dopadá na zem, obtěžkaná hříchy, které mi již nebudou promíjeny ve jménu Božím.
Ušklíbnu se. Tak to tedy je. Trest za uvědomění si. Trest pro Anděla, který zapochyboval o svých činech, kvůli havěti jménem člověk.
Scházím z cesty a poslední stín mizí, usmívá se. A já už také. Teď, teď už jsem totiž volná.