Lazar

Sebastian nebyl žádný svatoušek. Jeho vychovatel mu už od dětství vysvětloval, že má dar od Boha, a aby si ho udržel, musí v Boha věřit a šířit Jeho slovo. Ale Sebastianovi to bylo jedno. Byl rád, když mohl někomu pomoct, ale ve svého vychovatele už nevěřil. V Boha to ano. No, jistě…není zrovna běžné, aby něčí ruce při doteku uzdravovaly. Je to zázrak. Prý se může uzdravit jen ten, kdo věří. A uzdravovat zrovna tak. Sebastian to považoval za žvásty. Podvědomě cítil, že v Boha věřit nemusí, a přesto bude umět uzdravovat jen svýma rukama. Stačilo, že Bůh věřil v něj. Celý den trávil v kostele, dotýkal se lidí a bral jim jejich bolest. A celou noc trávil v baru. Opět se dotýkal lidí, tentokrát jen žen. A zrovna tak bral bolest. Ale ne jejich, ale svojí.

Otec David z něj býval zoufalý. Copak se sluší, aby vyslanec Boží celou noc proháněl ženské sukně, podnapilý, s cigaretou v ruce? Otec David byl Sebastianův vychovatel. Otec David byl kněz. Každé ráno otevřel kostel, strčil pokladničku blíž ke dveřím a šel vzbudit Sebastiana, aby vyléčil ty, kteří to budou potřebovat. Každý den byl kostel plný nemocných a starých lidí. Všichni chtěli vidět zázračné dítě. A všichni beze zbytku ztuhli hrůzou, když uviděli Sebastiana. Víte, táhlo mu na dvacet. Pořád byl zázračný, ale už dávno nebyl dítě. Měl tmavé polodlouhé vlasy, hluboké ocelové oči, neoholenou tvář a ostře řezané rysy. Neměl tělo pokorného božího služebníka jako otec David. Každé ráno chodil běhat a posiloval. Vypadal spíše jako atlet, než jako léčitel. A jen málokdy se usmíval, což dodávalo jeho pohledné tváři přísný výraz. Ale, víte, on Sebastian nebyl vždycky takový, jakého jsem vám popsala. To z něj udělal až čas.

Stalo se to, když bylo Sebastianovi pět let. Jeho otec se zabil při autonehodě. Byl to mechanik. Opravil auto. Krásné auto. A neodolal a chtěl ho vyzkoušet. Nebyl tak dobrý mechanik, jak si sám o sobě myslel. To auto neopravil. A během deseti vteřin byl mrtvý. Sebastianova matka to těžko nesla. Hodně těžko. Já to vím. Znala jsem ji. Nikdy nebyla jako před tou nehodou. Zůstala na světě sama s pětiletým chlapcem a začala pít. Sebastian nebyl obyčejné dítě. Nehrál si na hřištích, nikdy se nepřátelil se svými vrstevníky. Ani předtím, ani potom. Jakmile se naučil chodit, utíkal do kostela. Trávil tam celé hodiny. A právě tam se seznámil s otcem Davidem. Ten tam tehdy začínal, pokud si dobře vzpomínám. Byl mladý, dychtivý a plný lásky k Bohu i církvi. A s pětiletým chlapcem, který ve svém věku citoval žalmy a epištoly, se brzy spřátelil. Už tehdy říkal, že Sebastian je zázračné dítě. Že si ho Bůh vyvolil za svého posla. Všichni se mu smáli. Ale potom se objevil ten žebrák. Byl to člověk bez domova. Jediné, co mu zbylo, byla víra v Boha. Přišel tehdy do toho kostela, aby požádal o almužnu. Věděl, že nemá moc času. Byl těžce nemocný. Měl rakovinu na plicích. Vzpomínku na divoké mládí. A tenkrát to Sebastian udělal poprvé. Přitiskl své ruce na jeho hruď a vyléčil ho. Ti, kteří byli u toho, tvrdili, že z nebe sestoupilo zlaté světlo a skrze chlapcovy ruce proudilo do žebráka. A Sebastian při tom vyprávěl o tom, jak Pán oživil Lazara skrze jeho víru. A tak vyslanec Boží začal využívat svého daru, aby zachránil všechny lidi dobré vůle. Otec David požádal okresního šerifa, aby mu chlapce svěřil do péče. Jeho matku tou dobou už zajímalo jen, kde vzít další heroin. Manžel jí chyběl. A nesla to opravdu těžko. A tak se Sebastian ocitl doma v kostele u otce Davida.
Bylo mu patnáct, když si uvědomil, že jeho vychovatel mu celou dobu lhal. Neléčil za vlídné slovo a úsměv. Lidé, které k němu jeho vychovatel pouštěl, si zaplatili. Tolik peněz, že by to nasytilo stovky hladovějících na stovky let. Ale otec David neměl nazbyt. Všechno utratil za auta. Sebastian neměl auta nikdy moc rád. To kvůli tomu, co se stalo jeho otci. Každopádně chlapec se rozhodl, že odejde. Že už nezůstane v zkorumpovaném kostele ani minutu. Sbalil si všechny své věci a dal se na odchod. Otec David mu to nedovolil. Řekl mu, že za to zaplatí jeho matka, jestli odejde. A jakkoli byl Sebastian silný, nikdy proti nikomu svoji sílu nepoužil. Ani tehdy. Tehdy sklopil hlavu a poslušně se vrátil do svého pokoje.

Sebastian pomalým krokem došel až k prvním lavicím a beze slova zůstal stát. V kostele se zvedla vlna radosti. Několik dní ho nikdo z nich neviděl. Báli se, že už se neobjeví. Mladý léčitel se jako obvykle tvářil chladně a nepřístupně, ale v očích se mu chvílemi zaleskla radost, že může někomu pomoct. To dělal rád. Přikládal ruce na rány ostatních a viděl v jejich tvářích úlevu a vděčnost. Pohlédl zpět k oltáři. Otec David ho chladně sledoval, a když na něj mladík pohlédl, výhružně přikývl.

Dvacetiletý muž seděl rozvalený na pohovce, v ruce sklenku tequilly, v koutku úst nedokouřenou cigaretu a sledoval striptérku, která se na baru vlnila kolem tyče. Usrkl ze skleničky a vtáhl kouř.
„Sebe?“ vedle něj dopadla rozesmátá dívka, o rok nebo o dva starší než on.
„Jo?“ zeptal se bez většího zájmu.
„Podnikneme něco?“
„Nemám náladu.“
„Sebe…“ zakňourala.
„Minnie, jdi otravovat někoho jiného, ano?“ požádal ji chladně.
„Nechováš se jako posel boží. Bůh není takový cynik,“ mračila se dívka.
„Bůh je obrovský cynik. Kdo myslíš, že povolil vraždění neviňátek za Heroda Velikého? Kdo povolil dětskou křížovou výpravu? Bůh nechal vyvraždit tisíce dětí. Tisíce lidí. Myslíš, že kdyby nebyl cynik, že by to bylo možné? To jen církev si vymyslela, že Bůh je milosrdný. Není.“
„Co se s tebou děje, Sebe? Takový jsi nikdy nebýval,“ Amanda se zamračila.
„Lidé se mění,“ odsekl. Vstala a beze slova odešla. A on tam zůstal sedět sám, s pohledem upřeným na polonahou ženu před sebou.

Sebastian pomalým krokem došel až k prvním lavicím a beze slova zůstal stát. V kostele se zvedla vlna radosti. Mladý léčitel se jako obvykle tvářil chladně a nepřístupně, ale v očích se mu chvílemi zaleskla radost, že může někomu pomoct. To dělal rád. Přikládal ruce na rány ostatních a viděl v jejich tvářích úlevu a vděčnost. Pohlédl zpět k oltáři. Otec David ho chladně sledoval. Sebastian si tiše povzdechl a vztáhl ruce k nejbližšímu člověku. Byla to dívka. Osmnácti nebo devatenáctiletá. Měla modré oči a dlouhé blonďaté vlasy. Přiložil jí konečky prstů ke spánkům a zavřel oči. V duchu se oprostil od všeho, co ho tížilo. Otec David, Minnie, alkoholová mlha, která se kolem něj stále ještě vznášela a třeštivá bolest hlavy už od chvíle, kdy otevřel oči. Sebastian se modlil. Prosil, aby mohl tu dívku uzdravit. Cítil, jak jeho prsty protéká životadárná síla.
„Nazdar,“ ozvalo se za ním. Sebastian se s úsměvem otočil. Věděl, kdo tam bude stát. Jen jediný člověk, kterého znal, říkal nazdar. Byl to on. V jednom měl otec David pravdu. Bůh je v každém z nás. A Sebastian našel Boha sám v sobě.
„Ahoj,“ pozdravil.
„Je to kost,“ poznamenal druhý Sebastian. Léčitel na něj vytřeštil oči.
„Co že je? Kost? To myslíš vážně? Kdo?“
„Ta holka, co na ní máš ruce, ignorante,“ ušklíbla se nadpřirozená část. Sebastian potřásl hlavou.
Když znovu otevřel oči, byl zpátky v kostele. Lidé na něj se zatajeným dechem zírali, oči plné posvátné úcty. Dívka se opřela o opěradla kolečkového křesla a pomalu se postavila. Zavrávorala. Sebastian ji zachytil a podepřel.
„Velebte Pána,“ zakřičel otec David a hlas všech lidí v kostele mu radostně odpověděl. Aleluja.
„Aleluja,“ zašeptal Sebastian a dál visel očima na dívce. Mírně se pousmála.

„Byla jsi v kostele? Za tím šarlatánem? Zbláznila ses?“ muž a dívka. Otec a dcera. Ateista a katolička.
„Vyléčil mě. Zase můžu chodit, tati,“ odpověděla mu tiše.
„To s ním nemusí souviset. Copak to nechápeš, holčičko? Je to jen podvodník. Zneužívá jiných lidí. Aby mu věřili. Nechápeš, jak mu to sype?“ zástupce šerifa Robert Harris byl v obličeji brunátný a vůbec celý rozzlobený.
„Promiň,“ zamumlala pokorně dívka a přenesla váhu z jedné nohy na druhou. Objal ji.
„Jsem rád, že zase můžeš chodit, holčičko,“ zašeptal jí do vlasů.

Políbil ji. Vydala tichá zvuk. Mohlo to být cokoli. Protest, souhlas, radost, smutek, cokoli. Zlehka ji objal.
„Sebastiane…“ zamumlala.
„Katie?“ ozval se. Sklouzl jí rty na krk. Dlouze vydechla.
„Buď opatrný,“ požádala. Zvedl k ní obličej a stručně odpověděl: „To jsem vždycky.“

Kráčel tmavou nocí a v hlavě mu proudily miliardy myšlenek. On a Katie. Jeho Katie. Vyspal se s Katie. Tou nádhernou čistou bytostí…jeho milovanou dcerou. Robert Harris viděl rudě. Zatínal pěsti. On se vyspal s Katie. Bastard. Mizernej pánbíčkář. Za to zaplatí…

„Sebastiane?“ kostelem se rozléhal hluboký hlas. Mladík zvedl oči od země a rozdělil sepjaté ruce. Bylo krátce po půlnoci. Už celé hodiny klečel před oltářem a rozmlouval se svým božským blížencem.
„Sebastiane? Jsi tady, hochu?“ zavolal znovu zástupce šerifa.
„Tady, pane.“ mladý léčitel se vynořil ze stínu, v černém plášti, ruce spojené za zády. Na krku se mu houpal stříbrný kříž. Sebastianovy šedé oči úkosem sledovaly Roberta, i ruku se zbraní, kterou zatím skrýval za zády.
„Nechcete to udělat,“ mladíkův hlas byl tichý a vemlouvavý.
„Ale ano. Chci,“ odpověděl zástupce šerifa. Tichem kostela práskl výstřel. A hned po něm další. Robert Harris se rozběhl pryč. A Sebastian se pomalým pohybem svezl k zemi.
„Odpusť jim, otče, neboť nevědí, co činí,“ zašeptal do ticha a sám pro sebe se pousmál. Jestlipak taky vstane z mrtvých?