„Čerňoch“ od umyvadla

Vyděsila se, když se Petr lehce dotknul její ruky. Kdyby to bylo jinak, dříve, bez zkušeností, asi by to přešla, dělala by, jako že nic, že to nic neznamená, že se vlastně nic nestalo, nebo by se dál svůdně uculovala, aniž by to věděla a aniž by si byla vědomá toho, že ač ze sebe dělá hrdinku, kterou nějaký letmý dotek vůbec nemůže rozházet, přesto by se v mozku začaly spojovat synapse, které by říkaly – že by to byl ON?
„Tak to ne, počkej, Petře. Tohle ne. Já se strašně rychle zamilovávám, musím tě varovat. Ty máš nedořešený tři ženy a já prostě nechci být čtvrtá. Musím na záchod“
odešla a ještě po cestě tam přemýšlela, jestli neudělala chybu. Taky známá reakce. Dělala to vždycky. Když trošku zvýšila hlas, nebo si myslela, že nebyla dostatečně milá, začala přemýšlet o chybách. Bude se se mnou ještě chtít bavit? Vždyť mě přece nebude mít nikdo rád, když nebudu milá a usměvavá ... naběhlo zase staré schéma, 20 let podvědomě vštěpované její matkou, která to nedělala schválně, jenom následovala svoje schéma podvědomě vštěpované ....
Přemýšlela nad tím i při čůrání, co mám teď dělat? Mám jít rovnou pryč? Nebo tomu mám dát šanci? Mám to nechat dojít do nevinného flirtu? A potom se zase půl roku až rok užírat a nechtít ho pak už nikdy vidět, přes všechny snahy to ukončit nějak lidsky, a být na něj pořád vlastně uvnitř naštvaná, že to „on to dopustil“ a přitom si pořád nechtít připustit, že si to na sobě spáchala jenom ona sama? že ona to dopustila? nechce se už na sobě dopouštět dalšího násilí. ale jak to udělat? ... takové myšlenky jí běhaly hlavou i když si v umyvadle kropila obličej. Zvedla hlavu a v zrcadle uviděla postavu, muž na dámských záchodcích, co tady k sakru dělá, chce mě znásilnit? usmíval se a jeho oči byly tak laskavé, že myšlenka na znásilnění vlastně ani pořádně nevznikla. Tenhle člověk jí neublíží. Člověk?
„Kde ses tu vzal?“ vyhrkla, věděla totiž, že toho černooděnce prostě odněkud zná ... jenom si nemohla vzpomenout
„Dlouho jsme se neviděli. No, nebudu to protahovat, nemáme moc času, nemůžeš přece čůrat věčnost, že. Aby tam Petr mezitím nezkameněl.“
„Jak víš kurňa ... no jak asi že, sakra, kde ses tu vzal? Co mám podle tebe dělat? Jak si to představuješ? Takhle mi zase vtrhnout do života. Přijít si jenom tak, bez ohlášení, zjevit se mi tady v zrcadle, jaktože sakra vím, že nejsi člověk? Já tomu nerozumím, co mám do prčic dělat? Mám ho seřvat ještě předtím, než mi vůbec začne říkat to, co vím, že mi začne říkat? Mám na něj řvát ať se probudí a ať si doprčic dá nejdřív dopořádku matku, bývalou ženu a současnou polopřítelkyni, předtím než ho vůbec napadne mě brát za ruku? Kdo si sakra myslíš, že seš?.... Dobrý den, nelekejte se, to je jenom takové hlasové cvičení, musím se každý večer takto pořádně rozčílit a pořádně zařvat víte, a tady v těch kachličkách to nádherně zní ... pojď do haly, ale ať tě nikdo ... jsem já to blbec, vždyť tě nikdo kromě mě nevidí, že jo?“
„Heleno, Heleno, ty se snad nikdy nepoučíš. Tak zaprvé, nejsi tady sama a nevidíš mě jenom ty. Vidí mě i Petr, s ním jsem mluvila včera, měla jsem krásný červený šaty, no nic .... ale on se mě narozdíl od tebe fakt lekl, nepamatuje si tolik, víš? Za druhé, byl to úžasný řev, zařvi taky někdy na nějakýho chlapa, ale i s těma emocema, který jsi mi u toho předvedla, uvidíš, co se stane, jestli napíše, zavolá či nezavolá ... byl to tvůj hlavní problém, ne? že jsi potom „musela“ ty uhánět je ... no nic, já mizím má drahá, běž do toho ... pa“
Stála jsem tam jako omráčená. No to snad není pravda.
„Kde jsi prosímtě, bál jsem se, že jsem tě tak vyděsil... Heleno já jsem tě nechtěl nějak vyděsit, prostě jsem se tě jenom zlehka dotknul, nic víc to neznamenalo, pojď si dopít to víno ... nebo už nechceš?“
„Co? Jo, víno, no jasně, cos to říkal, o jaký ruce?“
„Ale nic, ta baba včera, říkala mi že si nebudeš nic pamatovat“
„Jaká baba zase? Kolik jich doprčic máš? To ti nestačí matka, bývalá manželka, současná polomilenka nebo co to je a teď ještě já? Já se na to můžu vykašlat, víš co? Dopij si to sám, já jdu pryč, kašlu na tebe, kašlu na chlapy, kašlu na celej ...“ nedopověděla jsem to, neměla jsem šanci. Držel mě už tak pevně, že jsem se skoro nemohla ani nadechnout. Zkrotla jsem jako beránek, začala jsem brečet. Potom jsem mu vyprávěla celý svůj dosavadní příběh, v důležitých bodech, moje zkušenosti s muži a proč se tolik bojím doteku a zároveň ho chci a toužím po něm jako po ničem na světě. Poslouchal. Přítomně. Naslouchal, byl tam. To bylo naposledy co jsem ho viděla. Už je to 14 let. Ale nebyla hodina, nebyl den, nebyl týden, ve kterém když jsem si na tuhle noc vzpomněla, jsem mu nebyla neskonale vděčná. S mým manželem, shodou okolností taky Petrem, máme tři zdravé děti, a my se máme, mrk čerňoch od umyvadla, prostě se máme :-)