Déja vu...?

Bylo páteční letní odpoledne. Denny vystoupil z auta, z kufru vytáhl tašku s nákupem, který chtěl vzít zítra na chatu a stiskl tlačítko dálkového zamykání. Namířil si to přes parkoviště k domovnímu vchodu, ze kterého právě vyšla postava mladé ženy. „Ahoj, Denny,“ zavolala na něj vesele. „Ahojky, Lucindo,“ poznal sousedku na patře, s jejímž manželem občas zašli na pivo, protože oba měli stejného koníčka – numismatiku, „jedete pryč?“
„Tenhle víkend ne, Denny, přijede Ivanova máma, tak zůstáváme ve městě. Vy odjíždíte?“ „Jasně, Luci, Jarča už se těší na grilování.“ „Tak ji pozdravuj a užijte si to, Denny!“
Nikdo mu už léta neřekl jinak, než Denny, přestože se po maďarském dědečkovi jmenoval Dezider. Neměl to jméno rád, i když vzpomínal na maminku, která mu jako malému říkala Dežíku, ale maminka zemřela už před lety a nikdo mu od té doby tak neřekl.
Vyjel výtahem do čtvrtého patra. Přehodil si tašku s nákupem do levé ruky a pravačkou zalovil v kapse pro klíče. „Co je, sakra…“ zamumlal si pro sebe, když se nemohl trefit klíčem do zámku. Dveře se náhle otevřely a proti Dennímu stál menší padesátník, který si jej udiveně prohlížel. „Máte přání?“ zeptal se. „Ježišmarjá, promiňte, já jsem si spletl patro,“střelil očima na zeď proti výtahu, kde se skvěla černá čtyřka, „no dokonce vchod, promiňte…!!!“ Dveře zaklaply; stiskl tlačítko výtahu a čekal. Sousední dveře se otevřely a objevila se v nich ženská postava. „Denny, proboha, co tu děláš?!“ Zapátral v paměti, odkud tuhle starší paní zná, její rysy mu byly povědomé, ale nemohl si… „Lucindo…!!!“ ohromeně zíral na sousedku, kterou před pár minutami potkal před domem. „Denny, co tady děláš?!“ „Co bych tu dělal, bydlím tady! Co to s tebou je? Jak to vypadáš?! Co se stalo?!“ „Denny, pojď, prosím tě, dál. Tady už nebydlíš.“ „Co mi to povídáš, kde bych bydlel, co ten člověk u nás?“ zeptal se. „Denny, ty vole, skoro sedmnáct let jsi pohřešovanej, můžeš mi říct, kde jsi celou tu dobu byl?!“ „Co…cože…? Co je to za blbost, vracím se normálně z práce, zítra jedeme s Jarmilou na chatu, vždyť jsem tě před chvílí potkal před domem…“ zmateně si uvědomil, že to není ta mladá dívka, kterou potkal. „Ne, Denny, sedmnáct let tě nikdo neviděl a nikdo neví, kam jsi zmizel. Jsi úředně prohlášený za mrtvého, rozumíš, Denny? Neexistuješ! Tak mi laskavě řekni, kde jsi celou tu dobu byl!!!“

Seděl u Lucie v obýváku, na stolku před ním stál šálek s kávou a sklenice s řádnou dávkou vodky. Stále ještě nemohl uvěřit tomu, co prožívá. Čekal na Jarmilu, které Lucie už volala a měl z toho setkání strach. Během několika minut mu Lucka stačila říct události uplynulých let…nebo vlastně minut? Už věděl, že Jarmila nezůstala sama; poté, co byl úředně prohlášen za mrtvého dala se dohromady s Karlem Orfáčem z osmého patra. Bydleli tam spolu už devět let a byt ve čtvrtém patře pronajímali. „Nediv se, Denny, sama by neutáhla půjčku na bydlení, kterou jste si tenkrát vzali. A Karel je hodnej a nesmírně velkorysej člověk, je jí s ním fajn.“ Orfáče znal od vidění, občas spolu prohodili pár slov. Nic nechápal. Tupě zíral z okna, do kterého vrhal stín věžový dům stojící v místech, kde bývalo parkoviště. Byla to jediná věc, která mu pomáhala uvěřit, že Lucka má pravdu. Zazvonil zvonek. „To je ona,“ zvedla se Lucka a šla ke dveřím. Zastavilo se v něm srdce v očekávání věcí příštích. Postavil se. Vešla žena na prahu středního věku, ve které okamžitě poznal Jarmilu, i když to vlastně nebyla ona, z dnešního rána si ji pamatoval jinak. Jiný účes, jiný styl oblékání a hlavně…o generaci starší. Několik vteřin se na sebe upřeně dívali. Potom se Jarmile po tvářích začaly bez hlesu kutálet slzy. „Denny, prosím tě, řekni mi, proč jsi tenkrát odešel. Co s tebou celou tu dobu bylo?“ stále nemohla uvěřit, že ten mladík, který stojí před ní, je její vrstevník – a manžel, se kterým strávila dva roky šťastného života. Povzdechl si – jak má znovu vysvětlit, že sedmnáct let strávil na cestě mezi autem a čtvrtým patrem? Posadil se zpět do křesla a krátce popsal dění poslední hodiny jím vnímaného času. „ No ale co teď?“ ukončil své vyprávění, „nemám práci, nemám kde bydlet, všechny doklady mám dávno propadlý, nemám ani svůj úmrtní list, přestože pro úřady jsem mrtvej… Musím teď zajít na policii, všechno vysvětlit – když nevím jak, oni mě jistě nejdřív pošlou k psychiatrovi, potom se budou pídit, kde jsem byl, na nic nepřijdou…vůbec si neumím anabázi se svým zmrtvýchvstáním představit.“ Složil hlavu do dlaní. Jarmila se zvedla:„Počkejte tu chvíli, já to musím rozdejchat,“ řekla stísněně. Denny bezradně spojil dlaně, jako by se chtěl modlit a znovu se zamyšleně zadíval z okna na věžák. Usrkl vodku ze sklenice stojící před ním, podíval se na ni a potom do sebe rychle obrátil zbytek. „Denny, já už jsem telefonovala Karlovi,“ vrátila se Jarmila do obýváku, „můžeš u nás pár dní přespat, než si něco najdeš, ale ne dlouho. Já…víš…já nevím, co mám dělat!“ znovu se rozplakala. Chápal její situaci. Zaštrachala v kabelce a podala mu dva klíče nezvyklého tvaru. „Jeden je od bytu a druhý od domu, potom mi je prosím vrať.“ „Neboj, nebudu otravovat dýl, než bude potřeba. Stejně teď budu mít asi na čas postaráno o bydlení na některém z uzavřených pavilonů v Bohnicích,“ usmál se hořce. Nechal se doprovodit do bytu manželů Orfáčových. „Tohle je pokoj naší dcery, teď je na táboře, tak tu můžeš pár dní zůstat,“ ukázala mu pokoj zařízený po holčičím způsobu. Zatrnulo mu u srdce. Tak má dceru…s někým jiným a přitom ještě ráno byla jeho ženou…Panebože! Potřásl hlavou, jako by se chtěl zbavit těžkého snu. Po vypitém alkoholu se mu trochu motala hlava. „Nevadilo by ti, kdybych se osprchoval a šel si lehnout?“ zeptal se, „bylo toho na mě za poslední dvě hodiny trochu moc.“ „Jasně, já jdu naproti Karlovi, přijdeme spolu“odpověděla. Dveře za ní zaklaply. Rychle se osprchoval a hlavu, ve které mu hučelo položil na polštář s medvídky. Během několika málo minut spal.

„Denny, vstávej!“ pronikl mu do podvědomí hlas Jarmily. Ztěžka a nerad otevřel oči. Před ním stála vesele se usmívající mladá žena. „No co je s tebou, sluníčko už dávno vstalo, ptáčkové zazpívali svou ranní píseň, květinky rozvily své hlavičky a jenom ty se furt válíš, jako koňskej hnát!“ smála se, „Vstávej, jedem na chatu!“ Rozhlédl se. Všechno vypadalo stejně jako poslední dva roky. Z jeho srdce se odvalil obrovský balvan a pocítil příval lásky ke všemu, co ho obklopovalo a co důvěrně znal. „Nechci vstávat, chci, abys mě na chatu odnesla i s postelí!“ rozesmál se úlevně. „Myslíš, že jsem se zřítila na hlavu?“ vrátila mu špičkování, „vstávej, kafe nemáš, nasnídáme se na chatě.“ Vyskočil z postele. „Teda, Jarmilko, mně se zdála taková hovadina…no, budu ti vyprávět cestou.“ Rychle se umyl a vyčistil si zuby. Popadl sbalenou krosnu a chladící tašku s naloženým masem. „Tak co je, jedem, né?“ popohnal obouvající se manželku, „už potřebuju kafíčko, bez něj nefunguju.“ Vyšli spolu na chodbu a Jarmila přivolala výtah. Denny zamkl byt. Přitom mu na svazku klíčů padly do oka dva zvláštního tvaru. „Kde jsem tohle vzal?“ zeptal se spíše sám sebe zaraženě. „Nevím, dělej, výtah už je tady, tak nezdržuj.“ Vyšli spolu před dům a zamířili k autu. Dva cizí klíče mu nešly z hlavy. Zamyšleně se rozhlédl. Všechno vypadalo jako dřív. Byl to jenom sen, oddechl si. Nastartoval škodovku a rozjel se. Nevěnoval pozornost skupině geodetů, kteří u výjezdu z parkoviště cosi vyměřovali.