Pomsta

1.

Na hřbitov u starého kostela padla tma. Od rána bylo zataženo a celý kraj byl zahalen mlhou hustou jako mléko.
Skřípavý zvuk vyplašil nějakého nočního ptáka. Stará zrezivělá brána se otevřela a mezi hroby se vyplížily tmavé postavy. Byli to čtyři muži a všichni si nesli krumpáče a páčidla. Nemluvili mezi sebou. Na hroby začaly dopadat první rány ničících nástrojů.
Kromě zvuků tříštícího se mramoru a jiných kamenů a kovů bylo slyšet jen nedočkavé dýchání mužů.
Zničehonic se ozvalo táhlé vytí vlka. Nebo vlků? Les zde sice byl, ale pouze na obzoru, vzdálen 12 kilometrů. A přesto se zdálo, že vlk (nebo vlci) stojí přímo před hřbitovní bránou.
Muži strnuli. Než strach však pociťovali údiv. Kde se tu berou vlci, když i v lese jich žije jen několik, a všichni v hloubi toho tajemného místa? Mezi lidi vůbec nevychází.
Když nic víc neslyšeli, zničili ještě pár náhrobků a rozešli se domů. O týden později zemřel první z nich.



2.

"Neměl žádné známky zranění po boji, ani jeho byt nebyl nijak poničený." "Tak jak sakra zemřel?!" vyhrkl Jack.
Pete zaváhal. "Šok. Srdeční mrtvice. Říkali mi...že jakmile ho našli, okno do pokoje bylo dokořán a on měl v obličeji výraz naprostého zděšení a smrtelného strachu." "Do prdele," utrousil Jack a začal přecházet po pokoji. Za chůze řekl:"Vždyť on se nebál ničeho. Co se mu mohlo stát tak nečekaného, že ho to vyděsilo k smrti?"
"Mluvil jsem s ním předevčírem," "No?!" "Volal jsem mu, jestli nezajdeme na pivo, ale zněl tak nějak jinak, jako by to ani nebyl on," odpověděl Pete.
"Ale prosím tě, kdo by to asi byl? Každopádně doufám, že poldové hnou zadkem a chytnou toho hajzla, který za to může." "Pokud to je člověk.." odvětil tiše Pete.
"Co tím myslíš? Snad nevěříš těm starých báchorkám o zbloudilých duších, které obývají hřbitovy," zasmál se hlasitě Jack. "Navštívili jsme jich tolik, a nikdy se nic nestalo.Ne, podle mně to bude parta nějakých nadšenců pro poslední odpočinková místa." Po chvilce přemýšlení dodal: "Budem to muset nechat na těch pitomcích, co si říkají detektivové, a doufat, že na něco příjdou."



3.

Peteovi se to však nezdálo. Byl to sebevědomý a rozhodný chlap, ale narozdíl od Jacka naslouchal svému šestému smyslu a úmrtí jejich kamaráda ho naprosto rozhodilo. Nemohl nad tou záhdou mávnout rukou.
Říkal si, že by se měl zajít podívat k tomu hřbitovu, ikdyž neočekával nic závratného.
Tu noc byl úplněk a obloha byla bezmračná. Pete otevřel starou bránu a vkročil mezi hroby. A právě v tu chvíli začal mít pocit, že ho někdo pozoruje. Rozhlédl se kolem sebe, ale nikoho neviděl.
Došel kolem kostela ke konci cesty, kde byly ty nejstarší hroby, stářím rozpadlé a porostlé mechem a trávou. Vzdychl a zakroutil hlavou. Tady nic nenajde, Jack má pravdu. Otočil se... a ztuhl hrůzou.
Nad hřbitovem se ozval krátký děsuplný výkřik. A pak se rozhostilo mrtvé ticho.



4.

Jack zvedl zvonící telefon.
"No?" Poslouchal Mattův hlas a postupně se jeho výraz měnil v nevěřící, vyděšený, šílený, a nakonec mu vhrkly slzy do očí. "To snad ne!! Proboha, co to žvaníš?!" Chvilku opět poslouchal. "Hele, tohle už... dost zavání průserem. Někdo po nás jde. Co budeme dělat? ... Dobře. Tak jo, Čau." Položil sluchátko a pořád se cítil jako omámený. Proboha, Pete! Proč? Kdo po nich jde?
Musí to mít něco společného s tím zatraceným hřbitovem, ale nechápal, proč zrovna s ním, když tohle není jejich první. Žeby... ale ne, hloupost. Leze ti to na mozek, okřikl se v duchu.
Domluvil se s Mattem, že za ním okamžitě přijde a společně vymyslí, co dál. Oblékl si bundu a vyšel do chladného odpoledne.
O deset minut později už zvonil u Mattových dveří. Chvíli se zaposlouchal, ale bylo ticho, žádné kroky. Znovu zazvonil.Nic. Zkusil otevřít - a dveře povolily.
"Matte?" Ticho jako v hrobě.
Jack procházel tiše pokoji, ale nikde nikdo. Vtom zahlédl světlo, které pronikalo škvírou mezi dveřmi do koupelny a rámem. Vydal se tam.
"Proboha! Bože, to ne..." Matt se houpal na laně přivázaném k ventilátoru.
Nebyl však oběšený. Visel hlavou dolů, do půl těla svlečený, a hrudník a břicho měl plné ošklivých podlitin. Po obličeji do vlasů se mu řinula krev z rozervaného hrdla.
Jack se nemohl ani hnout, tak byl šokován. Ani nepřemýšlel, jen zíral na tu hrůzu před sebou.
Zaslechl za sebou tichý zvuk. Pomalu se otočil... a spatřil před sebou vysokou postavu v kápi, a s kosou s kostnatých rukou. Náhle promluvila. Velmi vysokým a kupodivu spokojeným, výsměšným hlasem. "Už víš, co se děje, že? Ty hroby jste měli nechat na pokoji. Ikdyž pomsta je neobyčejně sladká záležitost.." A jeho hlas se smál, zatímco usekl Jackovi jedním švihem hlavu.