Pavučina

Pavučina se třpytila tisíci kapkami rosy. Zářila nocí jako milion malých hvězdiček. Její stříbrná vlákna by oslepila kohokoliv, kdo by se na ni podíval. Sálala z ní nezměrná síla a moc. Moc dávno zapomenutá, pohřbená spolu s těmi, kdo ji kdysi znávali. Neexistovalo na zemi mocnější věci. Ale nikdo o ní nevěděl. Až na jednu osobu.

Byla jí dívka, mladá, sotva dvacetiletá. Ležela uprostřed stříbrné sítě a spala. Pokud by se jí někdo zeptal, jak se sem dostala, nedokázala by odpovědět. Sama to nevěděla. Kdyby po ní chtěl někdo vědět, jak je tu dlouho, jen by bezradně pokrčila rameny a upřela by na něj svůj modrý zrak plný beznaděje. I tohle pro ni bylo záhadou. A kdyby si mohla něco přát, jedno přání, jakékoliv, vykřikla by dvě krátká slůvka: jít domů. Nikdo jí však takové přání nenabídl, stejně jako se jí nikdo na nic nezeptal. Byla tu dočista sama.

Probudila se, jak už mnohokrát. Cítila teplo, které vydávalo stříbro pod ní. Cítila ticho, které ji obklopovalo všude kolem. A cítila touhu být někde jinde. Pokusila se vstát. Povedlo se. Vlákna pavučiny byla silná a pevná. Jako pokaždé se prošla kolem dokola, jestli se něco nezměnilo. Podívala se dolů pod sebe a viděla opět jen tmu. Ale tahle tma nebyla tak černá jako když usínala. Vzala na sebe tmavě modrý háv. Teď vyzařovala jakési teplo a sílu, dodávala energii a odvahu. Dívka se zarazila. Najednou se cítila uvolněnější a lehčí. Spadl z ní ten strašný pocit bezmoci, který ji uvnitř mučil, spadlo z ní všechno napětí nahromaděné jejím pobytem na pavučině. S barvou tmy se změnilo i něco víc. Všude kolem cítila naději.

Posadila se. Láskyplně se dívala na rosu ležící na pavučině. I když ji vídala denně, stejně ji pokaždé znovu uchvátila. Tak průzračnou vodu nikdy předtím neviděla. Byla v ní všechna čistota světa. Pocítila touhu dotknout se jí, pohladit ji, doopravdy ji ucítit. A tak to udělala. Kapka se pohnula. Nejdříve jen malinko, ale po chvíli se rozprostřela do louže. Vypadala jako zrcadlo a odrážela stříbrné paprsky vláken. Po chvilce si dívka všimla, že se ty paprsky formují do určitých slov. Ano, někdo jí posílá zprávu. Radost zachvátila její srdce.

„Tahle pavučina není obyčejná. Je velmi mocná a mohla by způsobit zkázu všech lidí. Ale stejně tak by jim mohla pomoci. Jejími stvořiteli jsou totiž oni sami. A je jen na tobě, co se stane. Ty máš v rukou tu moc.“ Dívka na napsaná slova hleděla s údivem. „Já?“ zeptala se. Nechápala to. Proč ona? A co má udělat? „Ano, ty. Neseš toto poslání už od narození. A to z toho důvodu, že jsi potomkem poslední ženy, která dala této pavučině něco ze sebe. Díky ní byla síť dokončena. A tvým úkolem je zničit ji.“ Odrazy písmen se rozprostíraly po celé obloze. „Proč ji musím zničit?“ zeptala se zastřeným hlasem. „Protože pokud se tak nestane, všichni zemřou.“

Dívka se roztřásla. Začala se bát. Jak na ni někdo může přenést takovou zodpovědnost? Chtěla by ji zničit, ale cítila, že daň za konec pavučiny bude vysoká. Přesto se zeptala: „Co pro to musím udělat?“ Věděla to. Slova, která se objevila, jí to jen potvrdila. Ta strašná domněnka se stala pravdou: „Musíš obětovat svůj vlastní život. Život lidí musí být vykoupen tvou smrtí.“

Rozplakala se. Z čeho jen ta pavučina může být stvořena? Co jí dalo takovou sílu? Zrcadlo jí snad četlo myšlenky, neboť se před ní začal odvíjet příběh. „Pavučina tu nebyla vždy. Začal ji tvořit jeden muž, který byl nešťastný. Chtěl se zbavit toho, co mu nejvíc ubližovalo. Své osamělosti. Proto ji celou vpletl do stříbrných vláken, která mu vycházela přímo ze srdce. Když se jeho osamělost stala pavučinkou o rozměru dlaně, muž ji nechal ležet na zemi a odešel. Jenže pavučinka začala chtít být větší. A tak se pohybovala po světě a lidé jí dávali své pocity neštěstí a samoty, aby se pak cítili lehčí. A ona rostla a rostla, až je pak už nemusela vyhledávat. Oni vyhledávali ji. Ale pavučina najednou chtěla i ty hezké pocity, chtěla ochutnat štěstí a lásku. A tím začala lidem ubližovat. Jednou, před dvaceti lety, k ní přišla tvá matka a pavučina z ní začala vysávat štěstí. Jenže matka o něj přijít nechtěla a tak pavučinu silou vůle odmrštila vysoko do nebe. Od té doby se chce pavučina vrátit a plánuje se rozprostřít na všechny lidi, pohltit je. Z těch by pak vysála všechno štěstí a oni by se stali jejími otroky. Ty jediná máš tu možnost zabránit tomu. Tím, že pro lidi obětuješ sebe samotnou a tím pavučinu zničíš.“

Dívka byla bledá jako stěna. Věděla, co musí udělat a že to tak i udělá. Nemůže nechat tuhle síť, aby všechny zničila. Pomyslela si, že pošetilost lidí nezná mezí. Jako by pořád nevěděli, že všechno udělané proti přírodním zákonům se jim vrátí zpět v mnohem horší míře. Obětuje se.

„Ano,“ zašeptala nakonec, „udělám to.“ A v tu chvíli se stalo něco zvláštního. Dívčiny modré oči začaly měnit barvu. Staly se stříbrnými a začaly zářit celou oblohou. Jejich svit byl čím dál silnější. Celá pavučina se začala vsákávat do dívky. Dívka začala stoupat výš a výš, síť se měnila do silného proudu stříbrné barvy, který dívku naplňoval. Cítila ji všude. Stala se pavučinou. A pak, v jednom okamžiku, se ozvala rána. Dívka praskla a rozletěla se na milion světelných kousíčků. Po chvíli stříbrné oslepující světlo zmizelo, stejně jako všechno s ním spojené. Všude se rozprostřela jen teplá, tmavě modrá tma.