Svíčka

Seděl ve velké studené jeskyni a chvěl se zimou. Všude byla tma. Až na malý plamínek svíčky uprostřed jeskyně. Muž ho ostražitě sledoval. S touto svíčkou byl totiž spojen jeho osud. Bylo to jednoduché. Dokud plamínek svítí, muž je na živu. Ovšem s jeho uhasnutím uhasne i jeho život. Jak jednoduché. A jak složité.

Muž už byl značně pohublý, zřejmě v jeskyni trávil delší dobu. Měl černé kruhy pod očima a v nich zoufalý výraz. Seděl strnule, ani vlas se mu na hlavě nepohnul. I když žil, vypadal jako socha. Jeho pohled se neustále upínal k plamínku, ani na okamžik neuhnul, úplně svíčku hypnotizoval. Nemohl přece dopustit, aby zhasla. Kdyby jen na chvilku nedával pozor, mohlo by všechno skončit. Už nikdy by neviděl svou ženu a děti, nikdy by se s nimi nezasmál, nikdy by si s nimi nezazpíval. Ale hlavně by jim nemohl říct, jak moc je má rád.

Na chvilku se zdálo, že se v jeho očích něco probudilo, jakási vzpomínka. Určitě. Spatřil svoji dceru, jak mu sedí na klíně. Malá holčička s copánky na hlavě, s úsměvem na tváři, jak ho tahá za vousy. A vedle ní malý chlapeček se šibalským výrazem v očích, připravený svou sestru pozlobit. Celá jeho rodina prosvětlila temnou jeskyni. Jenže najednou zmizela jako mávnutím kouzelného proutku. Byl zase sám.

Jedinou jeho společnicí byla Touha žít. Jenže tato dívka, která byla zezačátku těsně vedle něj, se minutu po minutě vzdalovala. Její síla pomalu slábla a vyprchávala. Ačkoliv ponejprv mu byla vším, teď o ní začínal pochybovat. Opravdu se má snažit zachránit tento plamínek? Má to nějakou cenu? Co když tady stráví celý zbytek života? Co když ho nikdo nevysvobodí? Pochyby se přikrádaly stále blíž a blíž. Jejich hnědé hábity mu zakrývaly Touhu na život. Tato dívka mu mizela z očí a on nemohl udělat nic proto, aby ji přilákal zpět. V duchu ji tisíckrát volal, ale ona nepřicházela. Viděl jen její plachý úsměv a otočení hlavy na druhou stranu jeskyně. A ty Pochybnosti už byly tak blízko. S každým krokem směrem k němu se barva jejich plášťů měnila, z hnědé na modrou, z modré na zelenou. Tyto barvy tak zářily, že mu byly vším. A on si byl najednou jistý, že nemá smysl uchovávat plamínek při životě. Proč neustále bdít a doufat, když nikde není výsledek? Proč to raději nevzdát? Všechno by bylo snazší. Byl by to konec. Konec všeho. Konec jeho utrpení.

A tak se rozhodl. Sfoukne tu proklatou svíčku. Nic lepšího udělat nemohl, tohle bylo jediné řešení. Zhluboka se nadechl. Hlavou mu proletěly miliony vzpomínek. Jeho dětství, kde viděl maminku jak mu pomáhá, jeho školní léta plná přátel, jeho svatba a jeho dvě děti.. Nakonec spatřil svoji manželku, jak stojí vedle něj a prosí ho, aby neumíral. Byla tak blízko. Muž se zarazil. Na chvíli se zamyslel a pak pomalu vydechl na druhou stranu od svíčky. Jak jen mohl být tak hloupý a takhle se chtít zabít! Jak mohl být tak sobecký. Zastyděl se. A po chvíli svůj pohled opět upnul ke svíčce. Ani nezamrkal, aby mu nic neuniklo. Zase se stal žijící sochou. Ale tentokrát už věděl, že ho Pochybnosti neobelstí. On se přeci jen tak nevzdá. Bude žít. Nejen pro svou ženu, ale hlavně pro sebe.

Jeskyně byla stále stejná. Bezednou tmu prosvítil jen plamínek svíčky uprostřed. Muž vypadal stále stejně, jen jeho oči byly unavenější a začaly se mu klížit. Celou svou vůlí se snažil zůstat vzhůru, ale spánek ho pomalu přemáhal. Za chvíli se mu oči zavřely a hlava klesla dolů. V jeskyni se nic nepohnulo. A pak, krůček za krůčkem si ke svíčce nacházel cestu lehký vlahý větřík. Několikrát prolétl jeskyní, až ho zaujalo ono světlo uprostřed. Chtěl si ho prohlédnout z blízka, ale nepodařilo se mu to. Jeskyni zahalila tma. Svíčka zhasla.