Tiara

Jmenovala se Tiara, a bylo jí 12. Nosívala dlouhé, proužkované punčochy, pevně natažené na malých, křehkých nožkách. Ráda běhávala po hřišti, uzounká sukýnka se jí zvedala ve vlnách větrných polibků a košile se zmrzle tiskla k jejímu tělu.
Bylo jí 12 a neměla ráda vanilkovou zmrzlinu.

Pak přišel pán v černých šatech a ptal se na barvu svojí kravaty. Řekla „červená“, protože žlutou nikdy neměla ráda.
Potom přišel jiný pán a řekl, že to bude v pořádku. Ptal se jí, proč lhala, a ona řekla: „Protože od cizích si nesmím nic brát. A on by mi něco dal, ne?“ a upřela na něj hnědé kapky rosy.

Předstírala, že neví, že jeho ruka obtéká její pas, a že je strašlivě studená. Usmál se a šeptl: „Nedělej si s tím starosti,“ a počkal, až si pán v černém přehodí svojí kravatu.
Před jejím tělem se objevil tmavý stín a obejmul ji do svých těžkých dlaní. Pánové se na sebe krátce usmáli, a sedící pán se na ni znovu otočil.
„Slyšeli jsme, že jsi zlobila maminku?“
Holčička se omráčila ve veškerých pohybech a svěsila hlavu. Jemně přikývla. „Hrála jsem si s věcmi, se kterými si děti nehrají,“ špitla.

Pán přikývl, a položil jí svoji plochou věc s pěti prsty na stehno. „Jsou to velmi nebezpečné věci. Pouze dospělí si s nimi mohou hrát.“
Dívenka přitakala, ale její pohled byl přitisknutý k pálícímu stehnu.
„Dokonce ani někteří dospělí si s nimi nesmějí hrát.“

Stín za ní se zachvěl a na chvíli ji pustil ze své tmavé klece, jen aby ji znovu polapil za zápěstí a dotýkal se jí špičkou svého těla.

„Naše maminka by taky nebyla ráda, kdyby věděla, že si s nimi hrajeme.“
Holčička napjala všechny svaly ve svém křehkém dětském těle. Třásla se, a vše se zdálo těžké a nemotorné.

„Ale naše maminka se to nedozví, protože už odpočívá ve své dřevěné chaloupce. Je jí teplo a má klidnou tvář. Netřese se.“
Dívenka ztuhla. Stisk na jejím zápěstí ji zvedal do výše a dlaň na stehni stahovala ke dnu. Pánové se po sobě lehce podívali a pomalu se postavili ke stranám lavičky.
Pomohli jí vstát a ona se lehce usmála, protože svět se na chvíli zdál volný, jako čerstvě utrhlé jablko, padající k nohám své matky.
Vítr ji zcuchal vlásky a na líce dopadl jeden z mnoha paprsků. Přivřela víčka v euforii štěstí, a otevřela až při pocitu lehkých polibků na svých kolenech. Pánové se k ní sklonili a chytili ji za ramena, lehce ji stahujíce dolů. Položili ji na lavičku, jako pitvař na svůj stůl, a z kapes vytáhli provázky.
Obmotali je okolo jejího těla, jako se stužka obtočí okolo pramínek vlasů. Šeptali jí do lalůčků slova útěchy, když jí uklidňovali lehkým štípáním podél paží. Utrhli jí květinu, když si stěžovala na ztuhlost jejích víček. Políbili ji na lem sukýnky, když řekla, že ji uspává sám Král zlatých korálků. Zpívali jí ukolébavky, když se její dech vyrovnal do pomalého rytmu.

Mravenčení jí polechtalo páteř, když se jí zdálo o louce, poseté rudými květinami.
Úsměv jí panoval na rtech, když jí v uších řinčel křik. Slzy vstávání stekly po spáncích, když otevřela oči.

Mlčení ji uhodilo do tváře, když ve svých dlaních svírala svá lýtka, podél rozházených prstů poslední kousky červené kravaty.