Hlas a auto...

Oscar Wilde
Všechno, čím někdo vyniká, získává mu nepřátele. Člověk musí být zcela průměrný, pak je oblíben.

Stála na schodech a nechápavě hleděla na nápis na jejím autě.

„Jseš divná!“

hlásal obrovský růžový nápis na kapotě jejího brouka a ona měla co dělat, aby se nerozplakala. Byla to ironie, že zrovna použili tuhle větu. Ano, asi byla jiná než oni, ale co z toho? Tak je jiná, nemusejí ji to říkat. Vidí to sama, cítí to. Polkla slzy a došla k autu. Prsty pohladila kapotu a obloukem se vyhnula nápisu. Nedá jim příležitost se pobavit ještě víc, než je nutné. Nasadila na tváři kamenný výraz a odemkla dveře auta. Kolem ní bylo neproniknutelné ticho, ač kolem byla spousta lidí. Prostě je neslyšela. Nechtěla je slyšet. Nechtěla slyšet ty výkřiky a hlášky. Chtěla prostě jen jet domů, padnout do postele, stočit se do klubíčka a vyplakat se z toho. Třeba. Posadila se na sedačku a zavřela dveře. Nic kolem ní nebylo. Pomalu zastrčila klíčky a nastartovala.

„Jseš divná!“

přehlušil výkřik ticho. Prudce zvedla tvář. Ne, nebyl to nikdo z nich. Byl to hlas v její hlavě, hlas ze vzpomínek.

„Jseš divná!“

křičel jí neúprosně v hlavě a ona prostě vyrazila domů. Teď ještě nemůže plakat, ještě ne. Na slzy měla vždycky jiný čas. Mohly počkat. Vždycky měla život podle pravítka nalinkovaný až ke smrti. Bude studovat, bude hodná a skromná. Bude mít, co bude potřebovat, ale bude dokonalá dcera bez problémů. Něco za něco. Vždycky to tak je. Něco za něco, je to všechno jako velkej obchod.

„Jseš divná!“

Zabočila na prašnou ulici za městem a mířila domů. Do obrovské vily, skleněné klece, je jedno, jak to nazvat, vždycky to znamená to samé. Domov. Trochu se ušklíbla a po tváři jí stekla slza.

„Jseš divná!“

útočil znovu ten hlas a ona konečně zareagovala.
„Drž už hubu!“ zařvala nešťastně.
„Vždyť to víš.. Jsi divná..“ nedal si říct hlásek v její hlavě.
„Dej mi už pokoj. Nechci tě slyšet, nechci tě poslouchat!“ oplatila mu.
„Ale to nejde tak snadno... Jsem ty a ty jsi já.. Jsme tu spolu a nikdy to nebude jinak..“ pousmál se pobaveně hlásek a ona zavřela oči, aby zaplašila slzy. Nebyl to ani účel, možná jen náhoda, ale tohle jediné zavření oči zapříčinilo všechno. Auto vylétlo ze silnice a přelétlo přes zábranu. Let dolů. Trvalo to snad celý život.. Letěla a hlas v ní pomalu umíral, až se změnil v uklidňující ticho. Usmála se. Auto dopadlo na střechu a celé vybuchlo. Nezbylo z ní nic...

„DCERA ZNÁMÉHO ****** SPÁCHALA SEBEVRAŽDU“
**** ****** včera spáchala sebevraždu. Zabila se ve svém autě na silnici číslo 66. Zřejmě schválně stočila řízení ve velmi nebezpečném úseku silnice a její auto vylétlo z vozovky....

Už nic, jen to ticho a klid. Stále se usmívala, i když už vlastně neexistovala. Byla šťastná, co by si mohla přát víc?