Noc múz

Je noc... A s ní přicházejí múzy. Máme spolu dohodu, když jim dám svou krev a své noční můry, políbí mne každá z nich na mé čelo a já budu mít uměleckého génia. Přijde nějaká myšlenka a já se o ni budu moci podělit s ostatními. Ale...
Ono to bolí, když kradou po douškách mou krev. Bolí, když musím znovu prožívat zapomenuté noční můry, aby se tyhle bezcitné poloprůhledné divy nakrmily, aby mne mohly políbit. Tak moc bolí, když se člověk probírá myšlenkami, které mu nejsou úplně příjemné.
Sedím tu a třesu se strachy, že přijdou znova. Že mne znovu budou žádat o bolest. Ano, nechtějí ani tak mou krev a zlé sny, chtějí mou bolest.
Ale ony přijdou. Máme spolu domluvu. Na to nesmím zapomenout. Třeba nepřijdou, třeba zapomenou, třeba...
Bože, ony už tu jsou. Ze tmy se ozývá smích a někdo mi přes rameno čte tenhle text. Smějí se mu a snaží se mne okouzlit nápady. A znovu.. Rána na srdci.. Ne, nesají mne z krku jako upíři, sají mne ze srdce. Je to jen iluze, jen sen. Ale je skutečný, protože bolí.
Probouzím se a hledím do tmy. Jsou tam? Ne, byl to jen sen... Můžu zase klidně spát, tohle všechno je jen sen a moje fantasie.. Ano, zkusím si lehnout. A zase ruka na mém krku a břiše. Ne, není to sen, je to realita...
Sakra...