Obraz ve starém rámu

Nechápal, proč ho Mistr poslal pro nějaký obraz. Prý zatím všichni selhali. Kdyby byl alespoň na nějakém dobře dostupném místě, ale hůř být nemohl. Byl na tom nejopuštěnějším místě, které si lze představit. A aby to nebylo zrovna málo, byla dnes zrovna ta noc, kdy měsíc, ani by se nedivil, kdyby byl v úplňku, občas vykoukne zpoza mraků, jako voják v zákopu, který si přeje vidět, co se děje, kdy psi nevylézají ze svých kutlochů kvůli zimě a díky sněhu je vidět jen na pár metrů. Jeho se naštěstí zima ani sníh netýkaly, kvůli jeho schopnostem se mu zdaleka vyhýbaly.

Když dorazil na místo, začínala ho hlodat pochybnost. Proč ten obraz ještě nikdo neodnesl? Z takového bohem zapomenutého místa by to přece bylo až směšně jednoduché. Právě procházel tou barabiznou, či spíš tím, co z ní po Mistrově válce, která zničila celý kontinent, zůstalo. Čekal alespoň nějaké pasti, nástrahy či strážce, které by mohl zdolat svými schopnostmi. Pro jeho lítost na nic takového nenarazil a dostal se až k nejspodnější místnosti ponurého sklepení. Došel ke dveřím. Otevřel. Před ním se objevila čtvercová místnost s obrazem na protější stěně. Dále si všiml, že v místnosti není žádné světlo ani lampa, obraz byl sám sobě světlem, které ho osvětlovalo. Zvláštní, pomyslel si a přistoupil. Tak divný obraz ještě neviděl. Byla na něm jakási malebná krajina, ale vyzařovalo z něho napětí, zoufalost a utrpení, ačkoli mu nebylo jasné proč. Vysunul ruce zpod černé kápě a pokusil se ho sundat. Jakmile se ho dotkl, krajina se začala měnit.
Nepohybovala se, obraz byl pořád nehybný, ale přesto byla krajina na něm pořád jiná a stále se měnila. Potůček, který tekl stejně líně, jako zmije vyhřívajíc se v poledne na kameni, dostal novou mízu, skoro jako by někdo těsně za rámem obrazu zvedal stavidlo. Začalo foukat a vítr přivál na oblohu pár mraků, bílých a chundelatých jako mladí beránci. Sundal obraz a chtěl odejít, aby měl tenhle tenhle směšný úkol za sebou. Nohy ho však neposlechly a zůstal stát s očima na obraze.
Potůček pořád mohutněl. Teď tekl tak rychle, jako by chtěl dohonit pstruhy, kteří poskakovali nad hladinou. Vody také přibylo, pomalu se nevešla do koryta určeného přírodou. Vítr znatelně zrychlil. Už nevál jen bílé mraky, ale též šedé, tak nevýrazné jako sychravý podzimní den. Stromy se začínaly kývat. Začínal se děsit, protože pocit zoufalosti a utrpení sílil. Pokusil se obraz vrátit, bylo mu jedno, že to bude muset Mistrovi vysvětlit. Ruce ho však neposlechly a on pořád zůstal na obraz upoután pohledem.

Obraz se pořád svým podivným způsobem měnil, aniž by se na něm cokoli pohnulo. Potok už se nespokojil se svým předešlým průtokem a vyvíjel zuřivou snahu zvýšit svoji ničivost, a tak s sebou strhával věci z břehu, drny, keře, na stromy se neodvažoval. Vítr zesílil tak, že vyvracel malé stromky, svazky slámy létaly vzduchem, někdy i do potoka. Mraky změnily svou barvu z nenápadné šedi přes šedomodř mečů dávných bojovníků na špinavou modř. V dálce zahřmělo. Bál se, poprvé v životě se skutečně bál. Aura zoufalství a utrpení už byla nesnesitelná a srazila ho na zem. Ruce, nebo možná obraz samotný, se začaly třást, nebyl schopen to s jistotou určit. Nejhorší bylo, že ani za pomoci veškerých svých schopností nebyl schopen odtrhnout pohled od obrazu. Na něm se zase odehrálo několik změn.

Především potok zase zmohutněl, už to nebyl potok ale šelma, která je zdobena bílými krajkami, mizícími a zase se objevujícími. Šelma, která strhává s sebou všechno, co se jí postaví do cesty. Šelma, která stále roste. Ovšem přes burácení větru, teď už spíše vichru, nebylo slyšet její řev. I ty největší stromy začaly padat. Mraky byly modré jako nejhlubší modř, kterou si lze představit, nikdy neviděl takovou ryzí modř. Žasl nad tím, jak taková modř může ještě pořád modrat. Uhodil první blesk provázený hromem, který zanikl v burácení větru. Najednou si vzpomínal na všechno špatné, co kdy udělal. Jak mučil nevinné pro svého Mistra, jak v zájmu Mistrovy války zabíjel a na spoustu dalších věcí. Na všechny, do jediné. Začaly mu téct slzy. Náhle dospěl k rozhodnutí. Obraz, na kterém zatím začala vařit voda a křižoval se jeden blesk za druhým, se začal uklidňovat. S každou slzou více. Při poslední slze byl stejný, jako když do místnosti přišel.

Tiše vstal ze země, jemně obraz pověsil, opatrně zavřel dveře a odešel. K Mistrovi se už nikdy nevrátí, bude žít úplně jiný život. Především už nebude nikomu ubližovat.
Zatím Mistr, stejně jako už celá dvě předešlá století, hloubal, proč se ještě nikdo nevrátil, ať už s obrazem nebo bez něj. Všechny, které kdy poslal, již neviděl, ani svého dosud nejlepšího. Dva týdny. Umínil si, že se na to musí podívat sám.