Ježíšek

Ví někdo, jak vypadá Ježíšek?
Jedu horskou silničkou...... jedu, spíš se sunu jako šnek, metr za metrem. Úsek cesty, který bych ujel za
deset minut, se plazím asi hodinu. Vločky sněhu veliký jak pětikoruny se lepí na okno a stěrače nestačí
tu nadílku odstranit. "Sakra vždyť hlásili jasno beze sněhu," lamentuju a v duchu jako správnej Čech nadávám
na zaspavší silničáře. "No jo, to je furt řečí, ale jak se počasí zblázní, nejsou vidět, jsem zvědavej, na co to
svedou dneska."
Všichni nejspíše sedí u telky a sledují vánoční pořady. Mrknu na hodiny, 17.00, svítí do tmy červená čísla.
"A zrovna dneska. Štědrej den a já musel do práce dodělat zakázku." Přejíždím opatrně Abertamskou křižovatku a
vjedu na nejhorší úsek cesty směrem k Abertamům. Chumelenice zhoustla tak, že světla osvítí
snad jen metr před auto, jedu podél krajnice a po paměti. "Tak teď doleva," vtom se přede mnou objeví
koncová světla, noha letí na pedál brzdy a auto se jako zázrakem zastavilo skoro na místě.
Zírám na zadní dveře dvanáctsettrojky a nejsem schopen pohybu, leknutí přechází v úžas. "Kde se tady bere
takovej starej vrak?" Pomalu vylézám ze své fabie a mrkám na značku furgonu KV 00-01, ticho jako v hrobě, jen vločky
sněhu a tichej brukot motoru mého auta.
Teď se dvanáctsettrojka zakymácela a cosi cinklo. "Nářadí," blesklo mi hlavou. Obcházím auto a nakukuju dovnitř.
Dědula snad starej jak sám bůh v ušmudlaným vaťáku a beranici, zpod kterých mu vyčuhujou bílé vlasy až na
ramena, na čele šmouhu od šmíru a pod ní dvě šibalský oči. "No co koukáš," zamával rukou, ve které drží klíč
"Kykslo to, no..... a zrovna dneska, když mám takovej fofr." Má příjemnej tichej hlas. Vztek mne přejde, jako
vyučenej automechanik se začnu zajímat. "Mohl bych
nějak pomoci?" "Ále jo, mladíku, jestli rozumíš motorům?" a hnedle mi dělá místo nad motorem.
Sundavám bundu a soukám se na místo spolujezdce, kryt nahoře a tak koukám na motor. "Co to jako udělalo, než to
chcíplo?" ptám se. Děda si zapaluje fajfku a huhňá...... "No nejdříve to začalo škytat, pak to párkrát prásklo a
konec...... od tý doby sem to nemohl natočit." "A co jako děláte, že jsem tak smělej?" ptám se a mezitím
sundavám víko rozdělovače. "Ále rozvážím balíky, kde se dá, to víš, nejvíc si toho lidi přejou na vánoce."
"Vánoce," blesklo mi hlavou, doma na mne jistě čekají, Jiřík, to je starší syn, je mu osm let, a Markétka, šestiletá
dcerka a jejich maminka, moje žena Markéta, vyhlíží z okna, jestli už nejedu. Určitě má strach, ostatně jako vždycky.
"Jezdi pomalu, bláznů je na silnici dost," slyším v duchu
její slova. Děda pokyvuje hlavou, jako by všechno slyšel. "Tak rozdělovač to není," hlásím a nasazuji víko zpět,
"a co pumpu jste zkoušel, dědo?" "Pumpu? Ono to má taky pumpu?" diví se děda. Podívám se na něj. Dědek bláznivá si
ze mne tropí šašky, myslím si a začínám pumpovat. "Nojo, pumpa nedává benzín."
Jsem černej jak dělník ze Škodovky a utírám si čelo. "Do háje, dědo, teď jsme na tom stejně," a začínám se smát a
stařík se mnou. "No kdyby ses viděl, mladej," a plácá se rukama do stehen, "to nic, to se umeje," chláme se děda.
Odšroubuju odkalovací baňku a vytahuju jí. "No bodejť, vždyť je plná sajrajtu," říkám a vyndavám filtr, je celej
ucpanej rezem. "Nemáte nějakej hadr?" ptám se. Profoukl jsem filtr a vyčistil baňku, teď už je to jedno, jsem
špinavej jako kominík. "Tak a teď to zkuste," říkám dědovi a pumpuju benzín.
"Tak pozor! mladej, ať ti to neveme prsty," a otočí klíčkem a nic....... "Ještě jednou," říkám. Děda znovu startuje a
sláva, motor jakoby nechtěl, ale pak naskočí a běží. "No teda, mladej, seš kádr, to se muší nechat, já bych na to asi
nepřišel." "To nic, hlavně že to běží." Vylézám ven z auta a utírám si ruce od oleje a šmíru, děda zaklapl víko
motoru a vylézá taky. "No ty vypadáš, ale že si mi pomohl, tak ti něco dám."
Otvírá boční dveře a cosi vyndavá, je to dost veliký, obalený spoustou vánočního papíru. "Tak tady máš," a
podává mi ten balík. "Ne to nemůžu, vždyť vám to bude chybět," bráním se, ale děda že prej ne, že je to stejně
stará zakázka, která propadla, a cpe mi ten balík do rukou. "No když jinak nedáte, tak díky."
"Jen ber," říká děda, "hlavně že si splnil slib!" Slib? Jakej Slib! Stařík zašmátrá v přihrádce palubky a
podává mi zažloutlou obálku. "A díky, mladej," zabouchl dveře, motor zabublá a furgon je pryč.
Vrtím hlavou, balík jsem nacpal na zadní sedadlo, doma se mrknu, bude to nejspíš nějaká blbost. Usedám za volant a
koukám na obálku: "Ježíškovi," je tam napsáno dětským písmem, vyndavám složenej papír a čtu.
Milý Ježíšku.............. a jako bych se propadl o spoustu let zpátky, vidím sám sebe, jak píšu.......... moc bych si přál toho houpacího koníka, co má pan Pryl ve
výloze u nás ve vesnici, ty určitě víš kde. ps: Kdybys někdy potřeboval pomoci, dej mi vědět, rád pomůžu.
Tvůj Jiřík.
Vzpomínám si, že jsem tenkrát dostal knihu s Ferdou mravencem a pastelky, hrozně jsem plakal, maminka mne
utěšovala, že Ježíšek asi koníky neměl. Byla sama, tatínek nám umřel, a tak jsme žili s bráškou a maminkou sami...
..........Jako pominutý se vrhám na balík na zadním sedadle a trhám papír, zpod něho se vyloupne koňská hlava.
Vylézám ven i s balíkem a rvu papír dál...... a je to on...... hnědej se žlutou hřívou a ohonem, červená
ohlávka a sedlo se cvočky a krásný skleněný oči. Rozhlédnu se dokola, po sněhu ani památky, čistá hvězdná
obloha, jen v dálce svítí světla Abertam. Koukám na oblohu a zrovna padá hvězda a já jako blázen křičím....
..."Díky, Ježíšku"...