Víc, než by pomyslel

Zvučná řeč, spojená s logickou argumentací, ošperkovaná širokou škálou emocí, odrážejících se v jeho fotogenické tváři, měla úspěch. Jako vždy. Patřičné atmosféry dodával i hlouček oddaných stoupenců, doprovázejících ho na všech mítincích.
Věnoval ještě jeden thymolinový úsměv kamerám a sestoupil z improvizovaného pódia.
„Pane inženýre! Počkejte, prosím!“ zoufalý vyšeptalý hlas ho zastavil dřív, než stihl udělat první krok.
Otočil se a trpělivě počkal, dokud postarší muž nepřekonal trhavý kašel a sípavě se nenadechl, aby mohl pokračovat. „Můžeme si nad to ještě jednou sednout a-“
Inženýr ho zdvořile, ale rázně přerušil: „Ne, pane starosto! Není možné žít na úkor přírody! Musíme jí zanechat i pro další generace!“
„Ale ty mloky tu nikdo už stopadesát let neviděl! My ten obchvat opravdu potřebuje-,“ Starostovu řeč utnul další záchvat kašle.
Diskuzi definitivně ukončilo několik novinářů, kteří se vecpali mezi ně.


O dvacet minut později za nadšeného jásání fandů a oslnivých záblesků od fotoaparátů všem zamával, nasedl na kolo a odjel.

Beze spěchu projížděl tou zemí zaslíbenou. Jednolitě žluté lány se kontrastně prolínaly s černými solárními panely, na obzoru mu mávaly na pozdrav vrtule větrných elektráren.

Zkontroloval, že v okolí není žádný svědek, prudce zabočil na polní cestu a svižně šlápl do pedálů. Zmizel v hustém porostu.
Krytý zeleným listovým tu na něj čekal jeho drahoušek – Hummer H1 Alfa (spotřeba 20–25l/100km).
S úlevou slezl z kola a hodil ho do kufru. Konečně má od toho krámu pokoj. Stáhl propocené oblečení s logem nejmenované ekologické společnosti a mrštil ho vedle kola. Spokojeně si oblékl pohodlný sportovní úbor (soukromý dovoz, textilní továrna v Guatemale, vyrobeno za přispění dětských zaměstnanců), sedl za volant a s příjemným pocitem bezpečí díky zatmavěným sklům se nezdržoval zdlouhavým otáčením a dupl na plyn. Těžké vozidlo bez problémů sešrotovalo odrostky letních dřevin, vyhloubilo hluboké brázdy do pěšiny, vyhouplo se na silnici a pobízeno svým majitelem se pustilo k domovu. Rozhodně rychleji, než bylo dovoleno.

Spokojeně si pohvizdoval a v duchu si samolibě přehrával poslední hodiny svého dalšího triumfu. Ještě pár dalších a může plynule přejít na další stupeň v kariéře.
Jméno obce, kde se konal mítink, už dávno zapomněl. Tak jako řadu těch předtím. Posměšně se ušklíbl při vzpomínce na svého oponenta. ´Jo, dědku, s rakovinou plic se špatně argumentuje… ´


Super moderní srub, uvnitř vybavený nejmodernějšími výkřiky techniky, se nacházel na samotě, obklopený hustým lesem. Pozemek, na kterém stál, byl původně lesním porostem, ale stačila jedna vhodně umístěná obálka, aby se jako kouzlem změnil na stavební parcelu.
Mnoho věkovitých stromů padlo za oběť samotného domu, přilehlé garáže, i velkého krytého bazénu, ale s tím si vrásky nedělal.

Zaparkoval vedle kanárkově žlutého Chevroletu Camaro páté generace (spotřeba 17l /100km).
Přešel postranními dveřmi z garáže do chodby, odtud do vstupní haly, přímo navazující na impozantní vzdušný obývací pokoj s francouzskými okny do zahrady, oddělený od kuchyně a jídelny velkým pultem, pokrytým přírodním mramorem (dovoz Itálie).
Ze skryté vinotéky si vytáhl jednu láhev červeného vína (dovoz Gruzie), jedním dálkovým ovladačem pustil klimatizaci, druhým přehrávač s jemným šuměním moře, rozvalil se na obří sedačku (pravá kůže), přitáhl si notebook a zběžně zkontroloval došlou poštu - účet od ČEZu, zpráva od právníka ohledně spuštění nedávno zakoupené továrny na zpracování biomasy, potvrzení objednávky od oficiálně neexistující japonské firmy na letecké dodání několika velrybích steaků, od kolegy lobbisty seznam zasedání EU ohledně dotací na zelenou energii ...


Probudil se s trhnutím a nepříjemným pocitem, že tu s ním někdo je. Prudce se posadil, s bolestným zasyknutím si přejel po týle a zamžoural do rostoucího šera.

Z druhé strany stolku stála malá vyhublá postavička. Dítě neevropských rysů i barvy pleti. Ale když promluvilo… Otřásl se. Ten hlas… jako by vycházel z hluboké propasti; dutý, prostý všech emocí… hlas jednoho a přitom mnoha.
„Jak ti chutnal?“
„C-co?“ vykoktal zmateně.
„Včerejší oběd. Z brazilských krav, pěstovaných na místě našeho pralesa. Všechny nás postříleli, protože jsme nechtěli odejít.“
Chvíli na něj zíral, ´Jak to, že vlastně mluví česky?!´, pak se hlasitě rozesmál. „No jasně, tak jsem hold přebral… vypal, přelude!“
Dítě se nepohnulo.

Ze stínu se vynořil někdo další, starší. Nepromluvil jediné slovo. Jen prudce mávl rukou.
Vzduchem zasvištěl oštěp a… proklál inženýrovo břicho.
Zařval bolestí.
Nebo spíš překvapením nad tím, že bolest cítí.
Zalomil se v pase a přitiskl dlaně na žhavě pulzující místo. Na zlomek vteřiny by přísahal, že se dotkl dřevěného ratiště, ale pak mu prsty projely vzduchem a dotkly se těla.
Zvedl hlavu.
Přízraky – A byly to přízraky? - zmizely.
Pod dlaněmi ucítil něco teplého, tekutého. ´Krvácím?!´ Podíval se a zalapal po dechu.
To, co mu obtékalo prsty, bylo konzistence hustšího medu a… zelené!

Vzlykl, vyskočil, ani nevěděl jak, a potácivě se rozběhl do nejbližší koupelny. Třeskot věcí, které po cestě převrhl, nevnímal.


Doběhl k umyvadlu, chtěl si opláchnout ruce - čisté - podíval se na ránu – zmizela.
Žaludek se mu zhoupl. Naklonil se nad umyvadlo a křečovitě zvracel… zelený šlem.
Zavřel oči, poslepu pustil vodu. Když je znovu otevřel, uviděl zbytek odtékajících běžných zvratků. S úlevným povzdychem se vykloktal a opláchl obličej ledovou vodou. Narovnal se. V zrcadle za sebou zahlédl velký temný obrys.
Vyjekl a prudce se otočil.
Nikdo za ním nestál.
Obrátil se zpátky k zrcadlu.
Nic.
Počkal, až se prudce tlukoucí srdce uklidní. Otřel se. Už se cítil líp.
Otočil se.
Před ním stál muž – jihoameričan? - s obrovským nožem – mačetou? - v ruce.
„Proč?“ vyštěkl inženýrovi do obličeje. Zase ten neosobní nelidský hlas.
Ten se vzmohl na pouhé zakňučení.
„Proč dotujete pěstování plodin, které pak lijete do nádrže aut? Všichni je začali sázet, bylo to výhodnější. Jídlo zdražilo, celá moje rodina pomřela hlady…“ Muž zvedl ruku a jedním máchnutím mu rozťal krk.

Inženýr zasýpal, svět se mu rozplizl před očima. Chytil se za krk a prakticky poslepu vyrazil ven, pryč z koupelny. Nepřemýšlel kam, prostě pryč. Dusil se, znovu cítil tu mazlavou hmotu mezi prsty, nechtěl se podívat – určitě zas bude zelená, zářivě jiskřivě zelená…


Chladný vzduch naznačoval, že se ocitl mimo dům. Neměl ponětí jak. Zastavil se, srdce mu bušilo jako šílené.
Buch-buch-buch.
Celý roztřesený sundal prsty z krku; čisté…
Sklonil hlavu.
Jeho tělo zářilo.
Zeleně.
Hlava se mu motala, stažený krk nepropouštěl tolik vzduchu, kolik by potřeboval… znovu zvracel.
Trochu se mu ulevilo.
Narovnal se a zhluboka nadechl.

Něco temného prolétlo kolem jeho hlavy. Ucítil dotek peří a žahavé bodnutí bolesti na temeni.
Dravec s nepříjemně ostrým zahnutým zobákem přistál na krytu venkovního bazénu. Pomalu natočil hlavu a upřel na něj svá pichlavá očka.
„Kolik ti sypou?“
Zachrčel, zapotácel se a klesl na kolena. Něco mu stékalo vzadu po krku. Nechtěl si tam sahat, opravdu nechtěl…
„Ty tvoje vrtule. Nedalo se to vydržet; to svištění a blikání – bílé ve dne, červené v noci. Chtěli jsme to zastavit, strašně moc jsme chtěli, nakonec jsme zešíleli a zabili se o ně.“


Nějak v sobě nalezl sílu znovu se postavit.
Rozběhl se k brance, umně složené ze zlatavě namořených prken.
Natáhl ruku k zámku.
Dva suky na horním prkně se rozevřely jako oční víčka, půl dolů, půl nahoru. Nebyly to oči, co odkryly. Byla to prázdnota. Černá nicota.
Zařval a uskočil zpátky. Zakopl o vlastní nohu a ztěžka dopadl na záda. Jeho srdce ...
Buchbuchbuch
Omámeně se posadil, když spodní prkna v prostředku praskla a rozšklebila se do zubaté tlamy. „Nemusel si mě nechat pokácet, ničemu jsem přece nepřekážel. Dvěstělet jsem rostl a ty´s ze mě nechal udělat kus plotu a zbytek jsi nastrkal jako dekoraci kolem krbu, který je přitom plynový.“
Zavřel oči, přitiskl si ruce na uši a rozeřval se.


Když mu došel hlas, ještě chvíli seděl a kolébal se dopředu a dozadu.
Pomalu spustil ruce a otevřel oči.
Zadíval se na neporušená prkna. Pak jeho pohled přitáhl pařez, stojící mimo pozemek, pár metrů od mříží vjezdu. Seděl na něm zajíc. Nebo králík? Nikdy je od sebe nedokázal rozeznat.
„K čemu to je?“ zeptal se zajíc. Králík?
Uchechtl se. Kdyby´s byl bílej, byl bych jak Alenka - ne - Aleňák v říši divů.
„Po generace jsme žili v tom remízku, pak ho vykáceli. Nepotřebovali ho, jen dostali vyšší dotace na pole. Nikdo z mladých a starších nepřežil.“
Rozesmál se. Nebyl to zdravý, veselý smích. Byla to čirá hysterie.

Nepřestával, chechtal se víc a víc… jeho srdce .... bbuchbbuchbbuch ... už nemohl, ale nešlo přestat, vyrážel se sebe zvuky, podobné štěkotu ... bbuchbbuchbbuch...

Klesl do vzorně posekané trávy (dovoz Velká Británie).
Uviděl je.
Stáli všude kolem něj.
Byla jich spousta. Mnohem víc, než by si kdy pomyslel.
Buchbuchb-u---

**************************************************

Vyšetřovatel vystoupil ze služebního auta se zíváním a kelímkem kávy v ruce. Jestli něco nesnášel, bylo to ranní vstávání. I když o ránu se ani nedalo pořádně mluvit, rozednívat se začalo před několika minutami.
Protáhl se mezi černou pohřební dodávkou, taxíkem, jehož řidič nalezl oběť, a dvěma stříbřitými sedany s nápisem Policie, prošel dokořán odevřenými vraty a zamířil ke klečícímu patologovi.
„Tak co tu- KURVA, CO TO JE?!“ neudržel se a zůstal užasle zírat na pokroucené mužské tělo.
Zeleně světélkující trup.
Patolog se uchechl. „Pěkný, co?“
„Co to má bejt?“
„Zatím neoficiálně, mimo záznam?“
„Jasně.“
„Akutní otrava fosforem.“
Vyšetřovatel nevěřícně potřásl hlavou. „Jak k tomu přišel?“
„Z toho oblečení. Nedávno jsem pročítal oběžník Světové zdravotnické organizace, že na jedné nákladní lodi došlo ke kontaminaci beden s textilem. Pustil jsem to z hlavy, protože oficiálně se nic z toho u nás neprodávalo.“
„A na to umřel?“
„Více méně. Příznaky jsou bolesti žaludku, zvracení, pálení v krku až dušení se, halucinace… mám dojem, že nakonec to jako první zabalilo jeho srdce. Podrobnosti po pitvě.“
„Dobře.“

Vyšetřovatel ještě obešel celé místo činu, zkontroloval techniky, došel k závěru, že jeho přítomnost není nutná a zamířil zpátky k autu.


S dalším táhlým zíváním usedl za volant. Lehce zacouval po cestě. Ve zpětném zrcátku zahlédl zajíce - králíka? - sedícího na pařezu.
Překvapeně dupl na brzdu a otočil se.
Hladký povrch odřízlého dřeva se leskl v ranní rose.
Ušklíbl se, přeřadil a sešlápl plynový pedál.
Příliš ho to unavuje, je na čase jít do výslužby. Jeho eseróčko, jehož jediným předmětem činnosti je provoz solární elektrárny, už dost slušně sype. Za pár let si spolu s jedním společníkem dostatečně nahrabou, pak - těsně před koncem životnosti panelů, které by museli draze likvidovat – vyhlásí bankrot.

Všechno co viděl - neviděl - pustil z hlavy.
Proč také ne, vždyť budoucnost vypadala víc než dobře. Mnohem víc, než by si kdy pomyslel…