Svody smrti

Svody smrti


Ach, drahá Julie, proč ještě teď
tak sličná jsi? Či mám se domnívat,
že láskou vzplála netělesná smrt
a že ten hnusný netvor vyzáblý
v těch tmách tě drží za svou milenku?
W. Shakespeare




„Co myslíš, jaké to je být mrtvá? Bolí to?“ ptala se jí tiše, našpulená ústa skrytá za tenounkým závojem. V očích se jí zračil dětský strach smíšený s morbidní zvědavostí, na které bylo cosi nepopsatelně odpudivého. „Budu se ještě pořád vidět v zrcadle, až budu mrtvá?“
Julie jí neodpověděla.
Výmluvně se od ní odvrátila a místo další nekonečné diskuse o děsivé možnosti násilného skonu zaměřila svou rozostřenou pozornost na třikrát přeložený papírek, který právě spočíval v její ledové dlani. Většina ostatních urozených dcer stejně shledávala její nevhodné chování krajně nevkusné. Lidé jim vykázali nepohodlné místo na dlouhé dřevěné lavici a mladé dívky se ze všech sil pokoušely potlačit vlezlou hrůzu z všudypřítomné tmy. Chladný kámen je zábl už na pouhý pohled a po holých stěnách tančily mihotavé stíny, které vrhaly hořící pochodně soustavně zhášené zapšklým průvanem vanoucím odkudsi z podzemních katakomb…
V takovém deprimujícím prostředí bylo až příliš snadné představit si, jaké to bude, až všechny zemřou. Bylo tam nechutné vlhko a lezavá zima jako v zhanobeném hrobě. Jejich široce rozšířené oči si dlouho nemohly přivyknout tajemné temnotě…
Byl to starý, zchátralý kostel. Ohromné a převážně prázdné prostory s klenutými stropy osvětlované drahocennými zlatými svícny a pečlivě očištěnými lidskými lebkami naskládanými do šikmých pyramid, kde plálo plno krátkých voskových svíček…
„Prosím, přistupte k oltáři,“ vyzval je přísným hlasem jeden z předních představitelů umírajícího města.
Žalostná skupina mladých šlechtičen se neochotně zvedla z tvrdé lavice a zamlklé dívky se váhavě vydaly vstříc vlastní zkáze. Pomalu prošly nenápadnými bočními dveřmi a následně vstoupily do hlavní chrámové lodi, štědře vybavené samými svatými kostmi ve skleněných rakvích, barevnými náboženskými gobelíny a působivými vyobrazeními slavných mučednic…
Má to být chabá útěcha?
Některé dívky se navzájem držely za ruce nebo si zakrývaly uslzené obličeje, aby se nemusely dívat na přísné shromáždění usazené v nekonečných řadách vyřezávaných kostelních lavic. Jiné zas – zejména ty mladší, co sotva stačily vyrůst z půvabných dětských šatiček – hledaly mezi cizími netečné tváře svých nákladně oděných matek a upjatých otců. Julie se na moment odvážila zaklonit hlavu a zvednout zamlžené oči směrem vzhůru, skoro jako by němě prosila neviditelné nebe o zázračné slitování…
Před pozlaceným oltářem už na ně čekalo krátké procesní vůdčích činitelů téměř vylidněného města. Postával před nimi i životem znavený biskup s protáhlou koňskou tváří a nezdravě žilnatýma rukama, kde třímal malou kovanou truhličku.
S politováním si prohlížel bledé dívky v drahých róbách převážně bílé barvy, okrášlené různými nápadnými šperky. Lehounké závoje pokrývaly i slané slzy, které se v nestálém světle voskových svic třpytily jako průzračné perly. Bylo jich sotva dvacet. Pamatoval si, že dřív jich zarmoucené rodiny přiváděly mnohem víc, ale za ty vleklé roky soustavné eliminace jejich výběrové řady přece jenom značně prořídly.
„Dejte mi svá jména,“ požádal je nosovým hlasem a ony ho se staženým žaludkem okamžitě poslechly. Ať už to mají konečně za sebou. Každá hodila do truhličky svůj pečlivě přeložený lístek.
Biskup ji tiše zaklapl a vzápětí zamknul malým stříbrným klíčkem. Pak se začal nahlas modlit a pomalu sestupoval po vzorně vyleštěných schodech do úzké uličky mezi dlouhými lavicemi. Musel třikrát obejít celou velkou katedrálu a přitom nepřetržitě potřásat svou prokletou krabičkou, aby se všechny lístky řádně promíchaly a o vylosované nešťastnici rozhodl jedině nespravedlivý osud. Dělo se to tak každý rok už víc jak celé staletí a stala se z toho přísně dodržovaná tradice.
Biskup právě dokončoval první okruh. Chmurný chrám byl velmi vysoký a vznosný, ale všechna jeho nádhera se stejně zpola ztrácela ve žravém šeru. Složitou klenbu podpíraly masivní sloupy, které se matně leskly tepaným zlatem a obrovskými ozdobnými dřevořezbami. Překrásný svatostánek velmi bohatý, byť zároveň nezáměrně černý, nesnesitelně ponurý a nepříjemně chladný…
Julie už nedokázala dál sledovat další průběh hrozného obřadu. Vzhlížela vzhůru na rajský svět vytesaný do mrtvého dřeva. Obdivovala působivé řezby rozkvetlých květin, zpěvného ptactva a létajících ryb v mohutných dubových trámech. Evokovaly v ní snové představy nekonečně hlubokých, temně zelených lesů s ostře vystupujícími, špičatými skalisky, které mnoho pocestných jistě nepřilákají…
Okolo odříznutého města.
Tak překrásný kout divoké přírody ale vůbec nebyl určen prostým lidským očím, protože jej zcela zamořilo to, co dosud žije mezi pozemským světem a potvornými propastmi samotného pekla, kde celé miliardy hnijících těl ztěžka povstaly z rozbahněné hlíny a vzdávají hnusný hold záhadným bytostem, o kterých se nikdy nesmí ani nahlas promluvit…
Biskup skončil poslední okruh.
„Vyberte ji sám. Já si nad tím myji ruce,“ řekl a přistrčil otevřenou skříňku k vrchnímu regentovi.
Ten se nezúčastněně otočil zády k nervóznímu davu a opatrně zanořil ruku v hedvábné rukavici mezi zmuchlané lístečky. Chvíli lovil až úplně na dně a vzápětí vytáhl osudový kousek tenkého papíru.
Všichni ztichli a nikdo ani nehlesnul, jenom jedna z mladých šlechtičen se usedavě rozplakala. Její táhlý nářek se odrážel od kamenných zdí a mizel v konečném zániku. Tu neblahou noc se po opuštěných chodbách plížily neusmířené duše mrtvých dívek, skrývaly se v rozevlátých závěsech před vitrážovanými okny a děsné šustění jejich drobných nohou po mramorovém dláždění ji dovádělo k černému šílenství…
„Julie Augusta,“ přečetl regent nahlas.
Krve by se v ní nedořezal.
Mladá dáma strnula jako rozbitý kus bílého porcelánu. Skoro jako by si tu vypjatou pózu předem připravila před velkým zrcadlem a vypadala v ní zároveň nádherně i strašně. Nedokázala ani pořádně promluvit. Často sama sebe v duchu srovnávala se zachmuřenou sochou, možná proto teď tak ztuhlé tělo. Nad hlavou se jí začal zlověstně vznášet pomyslný meč. Neviditelné kapky rudé krve, stékající ze zahnuté čepele, přesně odměřovaly promarněný čas, který jí od této chvíle ještě zbývá ve zdejším světě…
Matně vnímala, že střed sálu se plní vlnou lidí. Jindy unylé matky se radostně sbíhaly ke svým zdrceným dcerám a líbaly je na uslzené tváře. Křehké ratolesti právě přežily další rok, dokud na ně jednou také nepadne smrtelný los. Julie měla pocit, že nic z toho ve skutečnosti vůbec neexistuje.
„Musí to pro vás být hrozné, tak náhle ztratit dceru,“ zaslechla nabubřelého regenta, jak společensky kondoluje jejím zaraženým rodičům.
„Dulce et dekorum est pro patria mori,“ odtušil chladně bezcitný otec. Zarmoucená matka jenom neprůbojně popotahovala do krajkového kapesníčku.
Julie k ní nedokázala udělat ani tři kroky a padnout jí do náruče jako malé dítě. V hlavě jí vířila jenom strašlivá slova ze staré kroniky, kterou přečetla pár dní před touto osudovou nocí. Mohla si je v duchu jen opakovat pořád dokola a neslyšně vřískat nad svým krutým osudem. Spásné slzy stále nepřicházely…

***

Všechna nadpřirozená hrůza začala v dávných dobách zbrocených nevinnou krví prostého lidu, kdy se musela dlouhou válkou oslabená zem z posledních sil bránit zuřivým nájezdům lítých nepřátel ze zamlženého severu, kteří uctívali hrozivé válečné bohy a podle pověstí pili horkou krev a zároveň požírali živoucí maso svých zmučených zajatců. Na otevřeném bitevním poli se oni nenávidění barbaři zdáli být zhola neporazitelní. Tradovalo se, že jsou to řvoucí hordy dravých ďáblů zrozené z hořících hlubin plamenného pekla…
Nikde už nezbývala žádná naděje na vytoužené vítězství a zoufalí lidé se úpěnlivě modlili ke všem svatým, aby jim dopřáli rychlou smrt a nenechali je točit se na rozpáleném rožni ve vymlácené hodovní síni těch bezbožných stvůr. Krvavá legenda dále vypráví, že samotný král, zdrcený z marných nářků svých trpících poddaných, se prý totálně pomátl na rozumu a začal se chovat jako nesvéprávný šílenec. Dal do posledního člena vyvraždit vznešený rod svého mladšího bratra a také se tajně stýkal s různými vyvrheli lidského pokolení, kteří měli podle zbožného kronikáře už dávno skončit zaživa zakopaní v neposvěcené zemi na sto honů daleko od všech spravedlivých duší…
Pomatený král klesl tak hluboko, že už se ani nenamáhal mlčet o svých děsivých záměrech. Nic nedbal na slabé hlasy svých věrných rádců, kteří ho neustále zrazovali od tak odporného počínání. Přestože ho úpěnlivě prosili, neposlechl je a jedné nesvaté noci se pod tenkou rouškou neproniknutelné tmy vyplížil ze ztichlého hradu a pouze s malou skupinou svých nejbližších přívrženců na silných koních vyrazil kamsi do neznáma…
Dneska už nikdo přesně neví, kam jeli či co a kde vlastně vykonali za rouhačské činy. Jisté je jen to, že neznámý autor oné zteřelé kroniky se ve váhavých náznacích zmiňoval o uctívání ďábla a o nějakých hříšných sněmech na zarostlých ruinách jednoho divného pohřebiště. Šílený král prý z vlastní volby odpadl od Boha a usmyslel si nadobro zničit všechny své nepřátele prostřednictvím svých vlastních padlých vojáků, kteří mu měli navždy sloužit dokonce i po smrti.
Pohrdavě spálil všechny prastaré pergameny, které mlhavě hovořily o plesnivých příšerách z podsvětí, které nelze nijak ovládat. Ve své zaslepenosti si odmítal připustit, že ty šeredné stvůry nikdy nepřestanou, dokud nezničí všechen život. Žádná zlověstná varování prý nebral vážně a vůbec nepochopil, že se nezadržitelně řítí do záhuby, která přinese vleklou zkázu i celé jeho nevelké říši…
Stihnul jej tvrdý trest rozhněvaných nebes.
Jeho ukrutným katem byl hrozivý cizinec, který přitáhl s obrovskou armádou snad odkudsi z černé nicoty. Krátce poté, co se šílený král s chorobným leskem v krvavých očích vítězoslavně vrátil ke zděšenému dvoru, byl téměř okamžitě napaden a zničen. Přímo na bitevním poli mezi stovkami rozsekaných těl mu měl neznámý válečník postupně usekat úd po údu a zakončit krvavé divadlo milosrdným sražením královy pošetilé hlavy, kterou narazil na ostrý hrot svého silného kopí a triumfálně s ní točil ve vzduchu za trýznivého třeskotu lámaných štítů a rozbíjených lebek…
Mezi pověrčivými lidmi hned začaly kolovat strašidelné historky, že krutý rytíř je jistě nestvůrným vyslancem samotného Satana. Na válečném poli prý pršel rudý déšť, nenasytná hlína se samovolně rozevřela a vyhladovělý Lucifer chtivě schramstl vládcovu zrůdnou duši. Nikdo nelitoval mrtvého krále, který se už za života nezřízeně vyžíval ve všemožných nepřirozených zvěrstvech, ale posvátná hrůza z neznámého vojevůdce byla o to větší.
Vypleněným krajem se nesly znepokojivé zvěsti, že jeho neúnavná vojska nikdy nejí a nespí, že jejich sevřené šiky záhadně rostou s každou další bitvou a že z vychrtlých vojáků přímo za pochodu odpadává hnijící maso. Někteří také tvrdili, že strnulá tvář černého rytíře se nápadně podobá na králova mrtvého bratra, kterého dal zpupný panovník podle zavraždit. Byl to vlastně velký šťastlivec, že mu jeho starší bratr milostivě dopřál rychlou smrt. Pokřivený král se velmi vyžíval v nejrůznějších formách mučení a mnozí dvořané byli očitými svědky toho, jak holýma rukama zaškrtil svou neposlušnou dceru, když mu odmítla být po vůli.
Temný rytíř se ale nespokojil pouze se zničením nenáviděného vladaře. Stal se nelítostným mstitelem a v čele své prokleté armády totálně zmasakroval dokonce i všechny zdánlivě neporazitelné barbary, kteří za sebou donedávna zanechávali vždy jen vydrancovaná města, zbořené hradby, rozkopanou spoušť a doutnající dědiny plné znetvořených mrtvol…
Mocný vojevůdce je zcela rozdrtil, jako by nebyli nic víc než obtížný hmyz. Říká se, že plavovlasé hlavy těch nejobávanějších berserků si přivlastnil jako jakési krajně morbidní trofeje a z jejich masivních kostí si dal vystavět veliký trůn v rozlehlé hodovní síni již částečně zbořeného královského hradu, který po drtivé porážce snadno zabral sám pro sebe. Ale v ten beznadějný den, kdy pod kostlivým spárem padl poslední zuřivý válečník, už najednou neměli neklidní nemrtví co žrát…
Ty tlející legie jsou stále zde. Nikdo neví, jestli je vážně vyvolal kacířský král, nebo jestli snad opravdu nepřišly z nějakého posmrtného pekla. Jisté je jen to, že v jejich odporných stopách se táhne nějaká smrtonosná kletba, protože každé úrodné pole, kterým kdy potácivě prošly se rázem proměnilo v mrtvou zem. A žádná čistá voda v jakékoli nezkalené řece, kterou kdy pomalu přebrodily, už se nikdy nedala bezpečně pít…
Poslové apokalypsy.
Stáhli se hluboko, přehluboko do temných lesů, stinných jeskyň nebo do dlouho zapomenutých, předpotopních hrobek kdesi vysoko ve skalách. Zalezli si pod ploché kameny u opuštěných cest a zarostlých lesních pěšin, protože nejsou nic víc než prázdná shnilá těla. Neznají svobodnou vůli a nesmrtelná duše už je dávno nadobro opustila. Jsou jako nějaký hnusný hmyz, slepé sulcovité larvy navlečené v sinalé lidské kůži a obrnění brouci, na kterých dosud pevně ulpívají rezavé zbytky poškozeného pancíře nebo proražené kovové helmy…
Znají jen věčný hlad.
Kdo je tak bláhový, že se sám odváží opustit kolektivní bezpečí lidského stáda a vyrazit na vlastní pěst mimo odříznuté město, ten se samozřejmě už nikdy nevrátí. Ušetřených obyvatel zbylo žalostně málo. Ta směšná hrstka bojeschopných mužů, kterou mají ještě k dispozici, může jenom zoufale skřípat zažloutlými zuby a zlostně si rvát šedivějící vlasy, když jejich nejvznešenější dcery každoročně obětují jako výživnou potravu pro nevyčerpatelný apetit krvelačného rytíře. Postupně z nich hladově vysaje všechno životadárné mládí, až z nich nezbude nic víc, než němé stíny v kamenných koutech nekonečně dlouhých hradních chodeb. Do neproniknutelné tmy zní jen jejich neslyšný nářek, totálně utopený v bezedných nánosech mrtvolné nicoty…

***

Vystrojili jí nádhernou pohřební hostinu. Perlivé víno teklo proudem a stovky nevinných jehňat padly pod nabroušeným řeznickým nožem, aby svým jemným masem bečících mláďat ukojily mastná ústa hladových hostů. Z hliněných kadidelnic stoupala těžká oblaka vonného dýmu. Pečená labuť, obložená nehybným hejnem smažených kuřat, natahovala dlouhý krk k začouzenému stropu velké síně, skoro jako by se snažila uletět pryč. Julie ji opravdu upřímně litovala. Podnapilí zpěváci pěli teskné smuteční písně a ona seděla na čestném místě v čele černé tabule, tichá a nikým nepovšimnutá. Jako by už ani neexistovala…
Kdo by se bavil na vlastním pohřbu?
Pro ostatní byla stejně už dávno mrtvá. Spořádaně ji oplakali, ale ve skrytu duše škodolibě jásali, že jim další hloupá husa vykoupí krátký rok omezeného míru. Prozatím mají novou živou mrtvolu, kterou s falešným nářkem ustrašeně odvedli kus za město ke staré silnici, aby tam potichu počkali na opakovaný příchod příšerných poslů ze záhrobí…
Mrtví jezdí zatraceně rychle.
Přijeli si pro ni jako obrovský pohřební průvod. Ohlašoval se hlasitým křupáním zkažených kostí, praskáním pomalých mršin a ohavným odérem morového rozkladu, kterým se nechtěně ohlašují všechny nečisté věci vyvržené z přežrané hlíny na nehostinný zemský povrch. V čele táhly čtyři statné koňské kostry veliký černý kočár určený k svízelné cestě na rytířův nedobytný hrad…
Za ním nepozorovaně přijíždí i několik zachovalejších nemrtvých v rezavých helmicích s železnými zobci, kteří jsou za bílého dne zcela zahalení v dlouhých těžkých pláštích, ze kterých visí lysé lebky a holé lidské kosti. Oni sami jsou strašní. Na první pohled vypadají jako obyčejní lidé, ale ve skutečnosti jsou to samé netopýří nestvůry s šarlatovýma očima, které vždy nesou nějaké krajně zneklidňujícími rysy krvelačných vlků, vyhladovělých hyen nebo jiné divé zvěře…
Říká se jim upíři.
Slábne z nich zkřehlé srdce a při pouhém pohledu na ně i těm nejotrlejším odvážlivcům usedá horká krev. Ale říká se, že ti nejzavrženější vampýři, co se nenasytně svíjí v bezedných propastech skalní tišiny nebo trhavě tančí pod neproniknutelnými korunami nočních lesů jsou ještě mnohem, mnohem horší než pouhopouhé chodící mrtvoly…
Jedlá obydlí démonů.
… nepopsatelně šerední zplozenci půlnočního pekla, hnusně zdeformované zrůdy, zpola pokryté šupinatým peřím dravých ptáků či průsvitně skvrnitou kůží prudce jedovatého hada. Už dávno z nich odpadaly poslední zbytky z prasklého pancíře a jejich smrduté maso mimoděk živí zažraná hnízda slizkých mrchožravých larev…
Je to nehezký jev velmi podobný hemžení maličkých červíků v mnohem větší masité housence, protože tímto nezvyklým způsobem je jeden nemotorný hmyz postupně požírán zevnitř jiným masožravým hmyzem. Snad proto podle pověstí nabývají tito nemrtví sami od sebe nálevkovitých podob přísavných pijavic…
Zparchantělí potomci pohyblivé plísně.
Ďábelské pokolení tak katastrofálně zdegenerované, že už se nikdy neodvážilo ukázat na denním světle. Anonymní ztělesnění zkažených legií všudypřítomných nemrtvých. Nekonečná černá noc…
Nicota.
Zračila se i v jejích uslzených očích za tmavým závojem, který jí spadal málem až na paty přes dlouhý černý rubáš. Strádala jako stará hrobka, prázdná a opuštěná. Oblečená od hlavy až k patě jako vychladlé tělo vystavené v pootevřené rakvi. Byla jako zašlý obraz nějaké mladičké mučednice uložený hluboko v zšeřelém chrámu, stejně vzdálená a neživotná jako bělostná alabastrová socha. Suché rty samolibé smrti odsávaly její mdlý šepot. Byla to poslední modlitba na rozloučenou…
Už nebylo úniku.
Sledovali každý její krok. Očekávali od ní, že sama nastoupí do smrtonosného kočáru a dobrovolně se vydá vstříc věčné agonii pozvolného požírání zaživa. Brzy pocítí noční polibek sinalých služebníků věčné tmy a zaplatí vlastním životem za jejich prodlouženou existenci…
Chtěla kopat.
Chtěla křičet.
Chtěla umřít hned na místě.
Ale nebylo to možné. Ne, pokud si nechce vzít na svědomí další zbytečnou smrt jiné mladé dívky, kterou by okamžitě dosadili na její promarněné místo. Nechtěla se stát sprostým vrahem. Zvlášť když si uvědomila, že na jejím zmařeném životě závisí tolik nedobrých duší. Oni nevděčně očekávali, že každý přešlechtěný dobytek půjde dobrovolně na vleklá jatka…
Donutili ji nastoupit jako dámu.
Zabouchli za ní lakované dveře a stojící kočár se dal do pohybu. Začala pronikavě vřískat a marně se pokoušela dostat ven, ale její neveselý osud byl předem zpečetěn. Hlavou se jí promítají vzpínající se koně, záludná zář zádušních svící a zlý chechot, který prostě nemohl vycházet z lidského hrdla. Spěšný puls její modré krve překotně zrychloval jako všudypřítomný zvuk válečných bubnů za obrovského masakru…
Co záleží na jedné bezvýznamné mrtvé duši navíc?
Zoufalá Julie se konečně přestala vztekle zmítat a naráz ztichla jako pěna. Divý hněv nad nespravedlivým osudem vystřídal strašný strach. Roztřásla se jako v horečce a s tichým skučením se skrčila do vypolstrovaného rohu velkého kočáru. Zpuchřelý povoz se pracně prodíral zdánlivě neprostupnými polštáři zlatokvětých kapradin. Brzy zmizely stejně jako prosluněné louky, kde na měkounkých mezích rostlo plané polní kvítí či zakrslé voňavé keře…
Svět se točí dál.
Černý kočár rychle přeskakoval mokrým mechem lemované potoky a pyšně projížděl hlubokými temnými lesy, kam se neodvažovala zavítat ani divá zvěř. Dravá řeka plná ostrých skalisek tu tvořila zrádné zátočiny i bezedné tůně, kde jistě tiše tlí samá nepoznaná těla. Prastaré stromy se ladně skláněly až dolů ke stojaté vodě a zároveň vrhaly zlověstné stíny, ze kterých by přeběhl mráz po zádech i za těch nejparnějších letních dnů…
Pootevřená spodní ústa.
Každý vzrostlý strom v sobě skrývá seschlou dřevnatou dutinu, kde se mohou tajit moc šeredné věci. A nemusí to být jen dočista ohlodané bílé kosti s vysátým morkem, místy obrostlé mazlavým povlakem vlhké lesní plísně. V zelených hlubinách se neslyšně pasou neskonale horší noční tvorové, neuchopitelní a proměnliví přesně jako ohebný morušový měkkýš, zalezlý v neporušené perleťové ulitě. Šumící voda, bludné slunce a dokonale liduprázdné kraje…
Vzkazy z neznáma.
V mlhavé dálavě vidí rozeklané vrcholky, tající sníh a klikatá horská stezka. Nad ledovou hladinou prudkého proudu řeky se chladný den pomalu měnil v lezavý večer. Svěží vzduch ztěžkl prchavým příslibem deště a jasné denní světlo zvolna ustupovalo šedavému nočnímu stínu…
V prudkých zákrutech strmé cesty se dala zahlédnout chmurná zřícenina starého královského hradu. Pitvorný průvod neustále prostupoval zákeřnými roklemi a zubatými průrvami, ze kterých dosud dýchal odporný puch zkaženosti a smrti. Bledá Julie se zachvěla divnou předtuchou. Při pohledu za rozvodněnou řeku se mocná kamenná pevnost s vysokými věžemi varovně skvěla v rudé záři zapadajícího slunce…
Ohromné rozpukané zdi jako by vyrůstaly přímo z příkré skály. Nepřístupné a naprosto nedosažitelné. Jenom rozervané hradby, zející strže a úzká stezka. Vzepjaté vzhůru jako obrovské obnažené kosti samotné mrtvé země. Viděla archaický polozbořený hrad nahnutý nad hlubokým příkopem. Vypadal podivně přikrčený jako jedovatý pavouk, který se právě chystá ke skoku na snadnou kořist…
Upír už si brousí zuby.
Obrovská brána byla dokořán a drkotající kočár ladně vjel na udusané nádvoří. Částečně rozdrolené zdi, které jej ze všech stran obklopovaly, byly místy úplně zčernalé usazeným popelem. Všude byly dosud znatelné smutné stopy prudkého požáru, který kdysi zachvátil vypleněný hrad přímo uprostřed poslední bitvy poraženého krále. Divoký oheň tehdy pohltil téměř celou kamennou pevnost, ale její silné stěny se dodnes pyšně tyčí do závratné výše…
Posměšně šplhají až k potemnělé obloze. Přestože byl šílený vladař už dávno definitivně mrtvý a samotné sídlo léta páně totálně opuštěné, okrouhlá kamenná věž, kde se dřív nacházelo nepřístupné obydlí vznešených dam, připadla Julii stejně temná a hrozivá jako smrdutá sklepní kobka. Vyvolávala v ní stále rostoucí pocit bezbřehého zla…
Cosi jí samo od sebe otevřelo zaseknuté dveře dřevěného kočáru a ona uviděla jednoho ubohého bezmasého tvora, jak se na ni pobaveně šklebí sarkastickým úsměvem své holé lebky.
Podával jí pařát.
Otřásla se tupým odporem a štítivě vystoupila ze zpuchřelého povozu. Dala si panický pozor, aby se ho nedotkla ani sebemenším cípem černého roucha. Jakmile došlápla na udusanou zem, bělostné kostry se daly do trhavého pohybu a ona zůstala sama. Ale její ohlodaný lokaj se očividně neměl k odchodu a pokud nechtěla, aby se do ní zahryzly jeho ohnilé pařáty a nezačaly ji všude vláčet jako těžký pytel plný tepajících žil a výživného masa, musela se neochotně pohnout sama. Nezbylo jí nic jiného, než ho vystrašeně následovat…
Dusila se vlastní zkalenou žlučí.
Pozřela ji opuštěná nedobytná pevnost. Míjela poničené pokoje, prázdné síně, zapomenuté zrádné ochozy a pustá obydlí plná práchnivějící špíny. S náhlým návalem němé hrůzy si Julie uvědomila, že kdesi uvnitř v nezbadatelných hlubinách starého hradu leží ona uzamčená sklepení, skrz naskrz prosáklá dávno vymřelou šlechtickou krví. Královské krypty do posledního místečka nekonečně vystlané rozlámanými modrými kostmi…
Klenotnice samé smrti.
Prošla i oněmělým trůním sálem, prostornou klenutou jeskyní s ošklivě popraskaným stropem, kde se dřív pravidelně pořádaly bujaré plesy plné dvorných tanečníků a krásných dam. Nyní zde vládnou jen poskakující pavouci a poletující prach…
… a samozřejmě mocný temný rytíř, trudně usazený na onom pověstném trůně vyrobeném ze zbytků zabitých barbarů. Krátí si vleklou věčnost nepřetržitým hodováním na lepých lidských obětech spolu se hřbitovním hmyzem a šedivými krysami. Přitom srkavě popíjí zčernalou, sedlou krev z roztříštěné lebky svého vlastního posedlého bratra, kterého vlastnoručně rozsekal v ten samý den, co měl Satan posvícení…
Vysrkne i ji.
Kdo ví, co všechno vlastně vrhá ty pokroucené stíny plné imaginárních hrůz, které si kreslí její zmučená mysl v černých odbočkách? Zavřené dveře se střídavě objevovaly a zase mizely v podivných pauzách příliš nahodile, než aby mohly vést do jakýchkoli neobydlených komnat. Všimla si, že mnohé neosvětlené chodby křižovaly nečekané překážky a prapodivné postranní větve. Někdy v nich stihla zahlédnout strmé schody vedoucí nahoru nebo dolů. Pohledu na taková mizerná místa se ale vystrašeně vyhýbala, protože podle pověstí věděla, že zejména spodní podlaží starého hradu jsou značně nebezpečná…
Skřehotající kostra se toporně zastavila na slepém konci jednoho temného koridoru. Uvedla ji do jedné velké komnaty s oprýskanými zdmi a vyhořelými pochodněmi příliš daleko od sebe. Pak se nezúčastněně sesula pár kroků před prošlapaným prahem a naráz se rozpadla na jednotlivé vápnité části, které už se vůbec nehýbaly. Julii se udělalo mdlo od žaludku, jako by se ona sama měla stát dalším pokorný kostlivcem. Prudce se otočila, ale nikde neviděla nic než prázdnou tmu…
Zabouchla za sebou těžké dveře.
Udiveně shledala, že dosud disponují použitelnou závorou a rychle je zatarasila silnou dřevěnou deskou. Onen nemrtvý, který se sám pasoval do role toho nejponíženějšího sluhy, ji zřejmě němě uvedl právě do té samé kulaté věže, která jí už zvenčí naháněla tak strašný strach. Kdysi to musely být skutečně překrásné pokoje, to bylo dosud jasně patrné i pod tlustým nánosem sedavého prachu…
Holé kamenné zdi by snadno pohltily každý srdceryvný nářek, studený nábytek se zle mračil neuvěřitelným množstvím groteskních tváří, věrně vyřezaných hluboko v zčernalém dřevě a skoro z každé stěny jí výhružně hrozila ledová ocel nejrůznějších válečných zbraní.
Jen dlouhé damaškové závěsy, které volně splývaly podél velikého proskleného okna a menší společenský stolek obklopený několika měkkými křesly, která byla pohodlně potažená drahou barevnou látkou, poněkud zmírňovalo zádumčivý dojem naprosté opuštěnosti, který ubohá Julie nikdy nepocítila dokonce ani při své svízelné cestě sem…
Uvězněná mezi svíravými stěnami zašlého panského pokoje si připadala jako zbité zvíře, zavřené v příliš malé kleci. V odlehlém rohu rozlehlé síně stálo veliké opulentní lože, které spíš připomínalo soukromý sametový stan. Zpuchřelá postel s vysoko nastlanými peřinami vyhlížela jakoby potažená tenounkou vrstvičkou vláknité bílé plísně. A až v ní slepě usne…
Docházel jí dech.
Pokoušela se otevřít to vysoké okno. Chvíli vztekle bojovala se zrezavělou západkou, ale přece jen se jí podařilo uvolnit obě těžké okenice. Zoufale lapala po dechu. Vzduch venku byl ledově chladný a pluly v něm droboučké vodní kapky. Ze závratné výšky na vrcholu mocného skalního masivu zahlédla hluboko dole dravou řeku, jak se v prudkých zákrutech odvážně prodírá divokými, hustými lesy mezi zarostlými mohylovými vrchy…
Zchátralý hrad je sám o sobě osamělou hrobkou v zapomenutém poli krvavých řek a dávno uvadlých květin. Létají nad ním jen obrovití havrani a vřískající vrány. Plodná půda se už úplně přesytila nekonečnými nánosy bělostných kostí a narudlé rzi rozpadlé zbroje. Musel se tu odehrát opravdu příšerný masakr, protože záhrobní hlasy nehmotných démonů stále vyly jako východní vítr ze shnilých čelistí padlých válečníků…
Vzala je zbytečná smrt a zanechala po sobě jen tlustou vrstvu tisíců a tisíců vypouklých lebek, posměšně poházených všude okolo neproniknutelných hradních zdí. Mladá šlechtična by se nikdy – nikdy – neodvážila rušit zdánlivý klid na morovém místě plném neusmířených duší, ale přesto jako ve snách zaslechla svůj vlastní sténající hlas, jak s kolísavou kadencí slabě notuje jednu strašně stranou ukolébavku. Vzpomínala si, že ji složil jistý Lýd jménem Alkman, který chtěl svým pochmurným dílem velebit pustou noc:

„Lesnaté vrcholky dřímají v dáli,
ve ztichlém jezeře klidně spí skály,
srázy spí, zátoky, květ v spánek kles,
na červa v podzemí spánek se snes.

Těžký sen spoutal i zvířenu hor,
dříme i pilných včeliček sbor,
uprostřed moře, v hloubi vod,
podmořských příšer spí strašlivý rod,
ztichl i na větvi šumivý list,
ptáčata skryla se do svých hnízd.“

Další strašidelná sloka jí teskně odumřela na bezkrevných rtech, když jí zase došel dech a ona se odpotácela od otevřeného okna. Udělalo se jí mdlo. Ztrácela vratkou rovnováhu a bezvládně se hroutila k tvrdé podlaze. Opouštěl ji všechen cit a pozbývala vlády nad svými slabými smysly. Vnímala jen vlastní žalostně mělké dýchání, vlezlou vůni sladkého rozkladu a tajemné mihotání hasnoucích svíček…
Propadala se pořád hlouběji a hlouběji do mrtvolných mrákot. Skrz silné zdi k ní nezadržitelně proudilo zlé kouzlo, které nemohla zadržet žádná pozemská závora ani sebelepší kovaný zámek. Znepokojivá melodie chmurné malevolence ji pevně ovíjela jako jedovatý opar. Neúprosně se jí vkrádala do vynechávající mysli a naplňovala ji ztuchlou temnotou…
Z úst jí vytryskla krev.
Měla pocit, že rudý život z ní vyvěrá odevšad, tiše uniká z každé rozříznuté žíly, z každé potrhané tepny a ze sebemenšího vyprahlého póru bledé pleti. Palčivá bolest ji celou ochromila. A přece ji jakoby vůbec necítila, protože to přece nemohla být pravda. Musí to být jenom nekonečná noční můra. Zvládla vnímat pouze vířící karmínově rudou mlhu, ve které plála dvě nepřirozeně pronikavá světla…
Sžíravá zář.
Dvou neexistujících azurových očí. Kradla jí všechen dech, vysávala z ní veškerou sílu a věznila ji v černém sevření syrové temnoty, které ji totálně připravilo o rozum a ona se slepě propadala do spásné nicoty. Neviditelná mlha, k prasknutí přesycená tupým opojením z nové životní síly, začala vyhladověle hodovat na její horké krvi…

***

Tak se to opakovalo každou noc. Nedalo se to ničím zasáhnout, zranit ani zastavit. Postupně se stávala stále slabší a malátnější. A jak z ní pozvolna odcházela vzácná životní síla, něco nehmotného naopak s každým žíznivým douškem neustále sílilo a rostlo jako nenasytný zhoubný nádor…
Nemohla s tím bojovat.
Julie vůbec nevěděla, jestli má ta nenáviděná věc nějaké nestvůrné tělo. Stará legenda vyprávěla o krvelačném upírovi, ale ona měla dojem, jako by ji ve skutečnosti vysával samotný hrad. Už sice slyšela o strašidelných domech, které dovedou donutit své nevědomé majitele k hrozným zločinům nebo je dokonce nenásilně dohnat k sebevražedné smrti, ale tohle absolutně přesahovalo křehké hranice jejího omezeného rozhledu.
Zírala z oken.
Všimla si, že za vnějším prstencem pobořených hradeb se ještě stále nachází polorozpadlé trosky dřívější vesnice, která kdysi vyrostla v podhradní. Při pohledu na ubohé rozvaliny zděných domů ji vždycky zděšeně napadlo, jestli se tam po vybití všech obyvatel náhodou nezahnízdil ten nemrtvý mor. Ničím nepodložené pověsti sice vyprávěly, že všemožní umrlci se skrývají většinou v strmých propastech, nepřístupných stržích a jiných puklinách uvnitř mocného skalního masivu, ale co kdyby…
Co kdyby se místo toho škodolibě usídlili v opuštěných příbytcích prostých lidí a jen v těch nejčernějších nocích vyráželi za bezpečné zdi a šířili s sebou nějakou démonickou nákazu… její strašné sny už dávno zcela ovládla krvavě rudá mlha plná plesnivých upírských příšer…
Hlad ji vyhnal ven.
Pamatovala si, že ze začátku byla tak vyděšená, že ji ani nenapadlo vyjít ven z té velké komnaty. Už ani nevěděla, jak dlouho vůbec vydržela uvnitř, než jí těžce zkoušený žaludek vypověděl službu a mučivé pomyšlení na lahodné chody se nestalo tak nesnesitelným, že prostě musela vypotácet ven a hledat cokoli jedlého…
Dveře.
Schody.
Chodby.
Stále na nich němě ulpívali nepokojní duchové uplynulých věků. Tetelí se i v chladných závanech sivého prachu, občas poletují po křivolakých průchodech jako černé můry. A někdy se jich na jednom jediném místě nahromadí tolik, že živí mohou téměř pociťovat odporně přilnavý dotek jejich potrhaných křídel na své zkřehlé kůži…
Stejně jako vyhladovělý noční hmyz i ji přilákala nazlátlá záře tlustých voskovic. Vycházela z obrovské hodovní síně, kde stál dlouhý stůl plný vychladlých chodů naservírovaných na kratším konci krásné tabule. Nad ním klidně visel nevídaný lustr seskládaný z umě pospojovaných lidských lebek. Ani ji nenapadlo, jestli to náhodou nejsou uťaté hlavy těch pověstných barbarů. Neukojitelný hlad jí zatemňoval všechny smysly a ona – stále ještě napůl oslepená jasným světlem špalírů svící – se řítila ke všem těm vynikajícím pokrmům. A spatřila děsivou postavu, která seděla na vysokém trůně v čele masivního stolu.
Zkameněla.
Zpráchnivělý předmět, spočívající jen pár kroků před ní, zde evidentně zbyl po poslední hostině černého rytíře. Byla to drobná dívka, nádherně oděná v zaprášených vrstvách obrovské dvorské róby. Kolem kostlivého čela se jí hadovitě obtáčela zašlá zlatá čelenka a její tenounké ruce se vyzývavě leskly nesrovnalou řadou drahocenných prstenů. Na křehkém krku měla nápadný náhrdelník s širokou řadou ozdobně vykládaných plíšků, který měl určitě zakrýt ošklivé stopy po smrtelné sérii bolestivých kousnutí…
Zaražená Julie ani nevěděla, co od ní vlastně čekala – snad že se trhavě zvedne a zuřivě na ni zaútočí ostrými tesáky – ale pouhý pohled na ni jí naráz vzal veškerou chuť k vystavenému jídlu. Žalostná mrtvola nicméně i nyní působila velmi vznešeně, skoro jako by právě ona neomezeně vládla vší okolní zkáze. Zlověstnou iluzi jejího klamného majestátu ještě stonásobně umocňovalo to, že dosud seděla na vyvýšeném trůně…
Paní kostí.
Napadlo ji, jaká by to byla skvělá ironie, kdyby nakonec vyhladověla k smrti přímo před plnými mísami chutné pečeně jenom proto, že se štítí usednout k jednomu stolu s vyschlou mrtvolou jiné dámy v téměř totožném postavení, jaké má momentálně ona sama. Mohly by být skoro sestry. Nedokázala do sebe dostat víc než pár soust, ale i to jí bohatě stačilo. Ochutnala od všeho trochu, jenom rudému vínu se vždycky obezřetně vyhýbala. Až moc jí připomínalo lidskou krev.
Mrtvá ji nezúčastněně pozorovala a její zničený obličej se nápadně podobal smutné divadelní masce. Matný oheň se třpytivě odrážel od jejích přepychových šperků a teskně tančil i v temných očních důlcích, skoro jako by uvnitř umrlčí lebky potměšile plály dva žhavé uhlíky. Přesto však stále vyhlížela jako prázdná seschlá slupka, kterou cosi hladově vyžralo zevnitř.
Tak se to opakovalo každý den. Lákavá tabule byla vždycky plná a ona nikdy neviděla žádné poslušné sluhy, kteří by ji kdy doplňovali. Udivovaly ji i jiné neuvěřitelné věci – někdy našla ve svých komnatách čisté šaty a velkou káď s horkou vodou, kterou po koupeli nikdo neodklidil, a stejně vždycky nepozorovaně zmizela neznámo kam. Julii věděla, že se kolem ní stahují jen samé němé stíny. Vedla tu zvláštní a nepřirozený život. Sestával hlavně ze vžité beznaděje, vleklých nočních můr a úmorného čekání na milosrdnou smrt…
Občas bloudila v nepřehledném labyrintu rozbořených zdí. Procházela tichou prázdnotou a nikdy nenarazila ani na živou duši. Jednou nebo dvakrát měla dojem, že někdo kráčí těsně za ní a že slyší něčí zdušený šepot, ale kdykoli se otočila nebo začala hlasitě volat, odpovídaly jí jen holé, strhané stěny, obrovský prostor a zrůdná zpustlost hrozivého hradu. Akorát zlomyslná ozvěna jejích lehkých kroků hrozivě rezonovala v nekonečných tunelech…
Pozorovala západ slunce.
Zvětralé ruiny byly neúprosným časem už nenávratně zničené, ale zarostlý hrad v rudé záři umírající denní hvězdy na proměnlivém pozadí temné řeky přece jen vyhlížel stále víc než skvostně. Stal se děsivou připomínkou dob dávno minulých…
Obezřetně prozkoumávala zpustlé nádvoří. Vzadu za sebou uviděla pootevřený vchod na jiné volné prostranství, kterého si nikdy předtím pořádně nevšimla. Dlouhé sloupořadí v rozpadlém průčelí protější strany tvořily vysoké vápencové pilíře, bohatě obalené seschlým lišejníkem. Dosud na nich pevně spočíval zbytek těžké kamenné střechy, za které se občas odlouply břidlicové tašky. I tudy se dalo bez úhony spěšně projít. Musela opatrně překročit akorát pár povalených nesouměrných soch. Plazil se po nich nezdolný plevel s obnaženými dužnatými kořeny, které jí bůhvíproč připadaly jako nějací divní jedovatí hadi…
Zabil by je lezavý chlad a převažující absence teplého světla. Ale neprobouzí se snad různí plazi právě na jaře, když taje loňský sníh a led? Zkřehlá Julie si nebyla moc jistá, takže nad tím rychle přestala přemýšlet. Zlatavou zář nahradily houstnoucí stíny. Pokud netoužila sdílet s mrtvými a pohřbenými to znepokojivé ticho, bylo by pro ni mnohem lepší se spodním patrům bezútěšného hradu zdaleka vyhnout…
Dařilo se jí to tak až do dneška.
Uvědomila si to ale moc pozdě a spěšně zamířila do jedněch vyvrácených dveří. Celá zmatená zmizela v nějaké klikaté chodbě. Její spěšné kroky zněly na točitých schodech, po kterých vratce stoupala v nebezpečné tmě. Všude kolem ní se neúprosně šířilo starobylé zlo, které zabíjí vše živé…
Nesmí zastavit.
Místy lopotně klopýtala přes nespatřené strmé stupně. Nikde nebyla žádná okna ani dveře. Vtom pod ní v šílené rychlosti zmizela pevná zem a ona se nečekaně propadla skrz porušené schodiště –
Nekřičela.
Nemohla. Na zlomek vteřiny doslova oněměla hrůzou a neexistovalo nic víc, než zhoubná nicota všude kolem ní. Pak následoval tvrdý náraz na cosi křupavého a proradný svět se začal točit. Ze všech stran ji zraňovaly tupé hrany. Nebyl to žádný dlouhý pád ze závratné výšky. Celá potlučená se skutálela na bahnitou hlínu. Za zavřenýma očima jí tančily bláznivé jiskry…
Nedokázala uvěřit, že ještě žije.
V němém hrdle jí vyschlo bolestivým strachem. Pokusila se zvednout na odřené lokty. Projela jí ostrá vlna náhlé nevolnosti, ale zlomeného zřejmě nic neměla. Mohla se pořád hýbat a asi i normálně chodit. Zkusila se postavit. Pod zkrvavenýma rukama jí kluzce ujížděly dávno vychladlé kosti. Malátně se rozhlédla kolem…
Osaměla v žalostné loužičce blikotavého světla, které padalo do hluboké šachty velkým zamřížovaným světlíkem. Po hliněné podlaze se pnul neduživý lišejník a všude kolem ní se povalovaly hromady rozdrolené sutě a přischlého prachu. Projel jí nepříjemný záchvěv škubavého hnusu, když konečně pochopila, že ten nebezpečný pád přežila pouze proto, jelikož se neškodně skutálela dolů po neuvěřitelně obrovské hoře zpráchnivělých lidských kostí…
… nedobrovolně se ocitla přesně v tom odporném druhu podzemních kobek, kam se od nepaměti odklízí ti nejhorší odsouzenci, aby si v nekonečně rozlehlých černých jámách zlámali obě nohy a v děsivých mukách skončili jako živoucí potrava pro vazce článkované červy, slizce tučné slepýše, nezvykle masité krysy a další larvální masožravce, kteří svou krvavou tlamou vyhladověle požírají vše, co už se samo nemůže nijak bránit, byť to ještě pořád při každém savém kousnutí zplna hrdla křičí…
Obludná opatrovnice nepopsatelného.
A ten vzdálený otvor, kterým sem proudilo slábnoucí světlo nebylo ve skutečnosti žádné nevinné okno, ale prachsprostý poklop na shazování spoutaných odsouzenců dolů do mrtvolné temnoty…
Podlamovaly se pod ní otlučené nohy.
Halila ji hluboká, neprostupná tma, mocná jako obrovská černá příšera v nestvůrnými havraními křídly. Slyšela protivné praskání starých kostí a někde docela blízko snad dokonce vířilo cosi ve vzduchu. Nebo by to podle nepodložených legend alespoň létat mělo. Pohádky přece vždycky vyprávěly o ohnivých saních. Ztuhla na místě jako sinalá socha. Vysoko nad ní se naklonil dlouhý, ohebný krk složený ze stovek holých obratlů a do jejího nezáviděníhodného zorného pole se skoro bezvládně zřítila gigantická bělostná hlava. Tvořilo ji spoustu a spoustu menších kostí, které dohromady dávaly nevídaný tvar obrovské rohaté lebky. Několik drahých kamenů výsměšně lemovalo obrovské oční důlky. A v nich –
Nic než zpotvořená, hlenovitá prázdnota. Usedala z toho tekoucí krev v samých žilách. Mnohé nemrtvé chiméry měly zřejmě představovat mýtické tvory – dávno vymřelé plazy, pohádkové saně a jiné vybájené obludy ze země stínů. Kostění draci jsou umělá díla děsivého rozsahu, která vždy vznikají v šílených laboratořích těch obzvlášť imaginativních nekromancerů. Nebylo potřeba se ptát, odkud se proboha vzal všechen potřebný materiál na nákladnou výrobu takových titánských monstrozit. Závratná hora vybělených lidských ostatků, která padající Julii zachránila před jistou smrtí, jednoznačně mluvila za všechno…
Kroužily kolem ní samé kostry.
Některé měly falešná, nepoužitelná křídla poskládaná ze závratného množství maličkých kostiček, jiné se zas nehezky plazily mezi nevyužitými zbytky prozatím nehybných mršin… měly miliony mrzáckých spárů, tisíce bezmasých noh, stovky uměle prodloužených krků a nekonečné množství děsivě vymodelovaných hlav…
Ale pořád to byly jen nepřirozené složeniny. Rouhavé loutky cizí moci, které se bez jejího milostivého svolení nesměly ani samy od sebe rozpadnout na neškodný popel a prach. Musely to být jenom nestvůrné, zastrašující hračky. Musely. Prostě musely. Jestli ne, proč už ji dávno vyhládle neroztrhaly na krvavé kusy?
Neviděly ji?
Nevnímaly ji?
Nevšímaly si jí?
Neměly přece žádné vidoucí oči. Nemohly ji zachytit žádnými vnímavými smysly. Nepotřebovaly přece nic jako masitou potravu, protože stejně neměly žádný žaludek na rozmělněné maso, neměly ani použitelná ústa v tlustých lalocích, neměly ani plesnivé plíce plné zapšklého vzduchu, neměly prostě vůbec nic.
Jen zahnuté zuby.
Mrtvolné tesáky, kterými ji mohly kdykoli snadno rozsápat jako mizernou hadrovou panenku. Byli tihle překomplikovaní kostlivci vůbec v něčem horší než neviditelní vampýři? Dalo se mezi nimi opatrně projít po špičkách a Julie pokaždé strnula smrtelným strachem, když se některý z kostěných draků nečekaně pohnul nebo malátně máchl nepoužitelnými křídly. Stoupal z nich odporný puch. Pouhopouhé loutky jí ale nemohly nijak ublížit…
Není třeba bát se mrtvých.
Obklopují ji ze všech stran, stejně jako její neodbytné noční můry. Potácela se po udusané hlíně. Pod vratkýma nohama se jí občas zablesklo několik starých stříbrných mincí s nepříliš povedeným vyobrazením dávno mrtvých králů a jednou málem uklouzla po patinovaném pečetním prstenu. Podzemní kobky prokletého hradu byly tak nepředstavitelně obrovské, že spíš než dílo nějakého megalomanského stavitele připomínaly přírodní komplex hlubokých jeskyní. Žádný div, že se z nich posléze stala strašlivá dračí sluj. Když konečně došla ke zdi, objevila začátek nějaké černé chodby. Měla rovnou dlážděnou podlahu a vypadala, že by mohla vést někam nahoru.
Neodvážila se běžet.
Bázlivě se vyhýbala četným výklenkům po spoře osvětlených stranách závratně dlouhého tunelu, kde stály opřené zapečetěné rakve. Nechtěla se na ně ani podívat, protože až moc dobře tušila, co v nich asi nejspíš spočívá. Na konci zdánlivě nekonečného kamenného koridoru byla vysoká tepaná vrata. Kupodivu neměla žádný zrezavělý zámek, jen dvě obrovské kované veřeje.
Mohla by vést ven?
Odněkud vycházelo slabé světlo, ale ona neviděla žádné lojové louče ani skomírající svíce. Nezbadatelná zář jí poletovala před očima jako nažloutlé kousky spáleného pergamenu, který vzplál v poskakujícím ohni a pak se pomalu proměnil v lehounký popel…
Vstoupila do zakázané komory.
Uprostřed klenuté krypty spatřila masivní kamennou schránu, zpola zapuštěnou ve zledovatělé zemi. Mramorové víko bylo zřejmě z větší části pokryto nějakým nečitelným písmem nebo hranatými runami, které se zcela ztrácely pod prašnou vrstvou zaschlé špíny. Julie po něm jenom přejela odřenou rukou, aby alespoň trochu poodhalila záhadný obsah zašlých nápisů. Zkřehlýma rukama jí projela trhavá křeč. Její vlastní vědomí zalila mocná vlna malomocné mysli -
Azurová zář.
Mrazivá jako živý oheň, spalující jako zkamenělý led. Na zlomek věčnosti úplně oslepla a spatřila šeredný přízrak. Neexistující tvář s příšerně rozevřenými ústy a nabroušenou řadou dlouhých dravčích řezáků…
Měla zavřené oči.
Odtrhla sežehnutné ruce od prokleté rakve. Spálila se o těžké víko, pod kterým musel spočívat spící upír. Nezemský žár, který vyzařoval z uzavřeného sarkofágu, nezanechal na jejích bledých rukou žádné viditelné jizvy, ale ostrá bolest stále neustávala…
Přetrvávala po celou dobu, co opatrně prohledávala zborcené ruiny, až konečně nalezla správnou cestu ven ze zamořených katakomb. Neopustila ji, ani když se pracně prodírala nevzhledným houštím a tiše krvácela v trnitých křovinách jako nějaký nepatrný pošramocený tvor. A vždy nezadržitelně vyrostla do závratné výšky, když ji konejšivě skrýval velkolepý plášť bezměsíčné noci a ona skýtala svou tekoucí krev neviditelné věci, která mohla každou chvíli toporně povstat z temných hlubin své záhadné hrobky. Chorobně bledá Julie se nikdy neprobouzela do nového dne, ale pomalu zmírala nemocným spánkem v mlhavých stínech…

***

Beznadějná noc opět nevyhnutelně spěla k obávané hodině vlků. Venku řádila prudká vichřice a černé nebe bičovaly husté provazce ledového deště. Jenom v nejvyšší věži opuštěného pekelného doupěte za uzavřeným oknem, po kterém plavně stékaly mrazivé kapky, ještě stále svítila osamělá svíčka, jako by snad k mučivě pomalé smrti odsouzený vězeň vytrvale dával němé znamení nějakému vymyšlenému zachránci…
Krvavá skořápka.
Kolikrát už se to opakovalo? Sama už pořádně nevěděla, jestli je to jen krátký okamžik nebo vleklá věčnost. Nedokázala rozlišit, jak dlouho už tu sedí, kdy se sem dostala, jak je tahle tupá schránka vlastně stará, nebo jestli ještě slabě dýchá…
Čas nemá smysl.
Dřív ještě dokázala jasně přemýšlet, ale zdlouhavý proces pomalého umírání ji postupně proměňoval v roztřesenou trosku. Den za dnem. Nikdo by nebyl schopný přežít tu zrůdnou beznaděj, která panuje ve všech prázdných příbytcích živoucích mrtvých…
Všechno je věčnost.
Stala se legendou. Další z dlouhé řady obětních beránků, které sice nikdy nikdo na vlastní oči nespatřil, ale kteří pořád bloudí v černých odbočkách nekonečného sklepení. Krvavá skořápka. Odsouzený duch. Obviňující oči určené k věčnému pláči, které cize zírají zpoza uzavřených oken…
Skomírající světélko sfoukl studený vítr.
Ztěžka se zvedla z vyřezávaného křesla a plná potlačovaného zoufalství opatrně sňala z kamenné stěny jednu z vystavených zbraní. Byl to krátký meč s neokázale zdobenou rukojetí, evidentně zbraň určená k boji na blízko. Vybrala si ji, protože byla nejlehčí a jako jediná jí dobře padla do ochablé ruky. Nikdy v životě s ničím podobným nezacházela, ale na tom jí vůbec nezáleželo. Na pokraji smrti už zpravidla stejně nezáleží na žádných pozemských záležitostech…
Zavřela za sebou těžké dveře a zvolna vykročila dlouhou chodbou plnou neviditelných pavučin. Její znavené oči už se dávno naučily vidět potmě, jako by se ona sama vynuceným pobytem mezi mrtvou hmotou pozvolna stávala napůl nočním tvorem. Někdy dokonce viděla i prchavé záblesky klamné minulosti. Skoro slýchávala lidské hlasy a taneční kroky v prázdných komnatách. Občas se její zmatená mysl nechala až moc unést vymyšlenými scénami ze zaniklých vzpomínek kohosi cizího… snad dokonce jejích urozených předchůdkyň, které bídně zahynuly v těchto nedobytných zdech…
Spatří ještě vzpurný vězeň prokletého hradu někdy spásný úsvit?
Mocná temnota vytrvale odmítala ustoupit, jako by sama stranila nenasytným upírům a Julie měla nepříjemný pocit, že dnešní noc snad nikdy neskončí. Hnilobný závan sílil s každým obezřetným krokem a ledový déšť stále nepolevoval ve svém divokém tanci po propadlých střechách a zlámaných korouhvích…
Vynořila se na zpustlém nádvoří a do netečné tváře ji udeřila ledová voda poháněná prudkou vichřicí. Temné nebe zamořila těžká, zkázonosná mračna, kterými každou chvíli křižovaly oslepující blesky. Trhavě osvětlovaly pomyslné scény, které jí samy od sebe strašily v jinak prázdné hlavě. Šlehající vítr a ohlušující rány hromu skvěle dokreslují zuřivé zvuky starobylé bitvy, která se jí věrně odehrávala jakoby přímo před přimhouřenýma očima…
Minulost je mrtvá.
Bezvýznamný zvuk řinčících mečů, které tříštily těžké štíty, už dávno dozněl v nenávratnu. Mučivé výkřiky rozpáraných hrdel mizely v kaskádách horké krve a lačné svištění kalené ocele hlásalo nezkrotnou krutost a planoucí hněv všem živoucích válečníkům, kteří dosud nepadli do ostrých spárů všudypřítomné mrtvolné nákazy. Ubohý zbytek přeživších vojáků se musel rychle stáhnout do nedobytné věže a vyčerpaně odrážet mohutné vlny nekonečných útoků rozdivočelých záhrobních bestií…
Smrt nikdy neprohraje.
A živí se právě válkou. Pošlapané bitevní pole zplodilo stovky neúnavných umrlců, kteří už nemohou nikdy znovu padnout. Nehostinná půda v sobě dávno udusila všechen život a místo nové zeleně z ní tu a tam trčí jen dlouhá kopí, kde se často výhružně skví usekané hlavy mnohých ubitých nešťastníků. Obrovské katapulty vrhaly další salvy létajícího kamení, které účelně ničilo pevné hradby obležené pevnosti. Časem z nich nezbude nic víc, než masivní kusy zvětralých skal v zapomenutých ruinách…
Zesláblí obránci už nedokázali dál bojovat a do posledního padli pod drtivým náporem žluklého nepřítele. Někteří až do poslední chvíle bolestně zakoušeli kruté myšlenky na katastrofální selhání a umírali mučivě pomalu, jako by se pořád snažili vší silou udržet naživu i s ostrým mečem zaraženým hluboko ve vodnatých vnitřnostech…
Jiní zanikli pod náporem vražedných střel a rozdrtila je nesnesitelná tíha velkého kusu kamene, která jim rychle rozlámala každou kůstku v těle. Nepřežil vůbec nikdo. Nemrtví je totálně smetli z povrchu zemského a černý rytíř nehnutě slavil své dosud největší vítězství…
Kráčel přes mrtvoly.
Vychutnával si pronikavou vůni čerstvé krve a pásl se upřeným pohledem na okolní masakr. Za života by možná sám pro sebe politoval zbytečně padlé muže. Ale nyní byl stejně mrtvý jako oni a už neuměl prožívat nic víc, než vlekou agonii věčného hladu, který ho nikdy neopouštěl. Byl chladný a nemilosrdný, stejně jako jeho zapřisáhlí nepřátelé. Bez úsměvu se bavil lítými boji s předem poraženým soupeřem a teprve když jeho hrubé ruce pevně sevřely těžký obouruční meč a zabořily dlouhou čepel do něčí rozložité hrudi tak prudce, až vytryskla rudá krev a zkropila rytířův zprohýbaný pancíř, zakoušel znovuvzkříšený upír přece jen cosi jako slabé uspokojení…
Julie měla dojem, že se to všechno odehrálo přímo před jejíma ochromenýma očima. Mrtvý mech se lačně rozlézal po prastarých hradbách a měkce pokrýval udušené kameny, které už se nikdy nemohly svobodně nadechnout chladného nočního vzduchu. Běsnící blesky neustále protínaly černou oblohu a jejich nezemská zář útržkovitě osvětlovala zapovězené hvozdy kolem prokleté pevnosti, ty nehostinné lesy opředené nesčíslnými strašlivými legendami, kde dodnes vládnou bájné běsy…
Všechno vytrvale zkrápěl silný déšť.
Němý zmar, který znovu rozezněl smutné hlasy mrtvých, táhle naříkal v hlubokých hradních sklepeních, kam nezadržitelně směřovaly její rychlé kroky. Smířila se s neveselým osudem a v jejím zuřivém nitru náhle zavládl nadpozemský klid. Už ji neděsí ani zamřelé mrtvoly se složitě zlámanými kostmi, uzavřené rovy pokryté tlustou vrstvou letité špíny nebo všudypřítomné hemžení hnusné havěti. Stejně si jí vůbec nevšímají, protože mají přísné rozkazy nikdy neponičit upírovu vznešenou potravu. Už dávno se nebála neodvratné smrti. Dokud má ještě dost sil, musí se alespoň pokusit -
Vzdorovat osudu.
Zastavila se až před železem pobitými vraty, která jí stoicky nabízela poslední šanci vrátit se zpět k pomalému umírání ve zteřelém hedvábí a proděravělém brokátu. Za jejími zkřehlými zády vedla ojíněná pěšina, kterou se mohla zbaběle odplazit ve vlastních stopách ke své osobní říši živých, kde ji čeká slaboučké světlo a nedostatečné teplo dohořívající svíčky blikající za tenkými pláty barevného skla…
Zato jen pár palců před ní, naprosto utopené v neproniknutelné temnotě a ještě třeskutějším mrazu, se zlovolně rozkládalo úkladné království neklidných zesnulých. A ona se je chystá znevážit svou nežádoucí přítomností. Pevně sevřela zašlou zbraň. Narušit jeho zdánlivý klid…
Těžké dveře se otevíraly mučivě pomalu, jako by se jí i ony samy pokoušely pasivně zabránit ve vstupu do té nejtajnější hrobky. Kamenný sarkofág s nečitelnými nápisy stále spočíval přesně uprostřed klenuté kobky, zcela zahalen do nehmotného mraku ničivé démonické aury. Když Julie pokládala vražednou zimou promodralé ruce na tlusté víko, projel jimi žhavý zášleh prudké bolesti, jako by byť i pouhopouhý mimoděký dotek odsával vzácnou krev. Ani nehlesla a vší silou ho sunula pryč. Dopadlo dolů s dutou ranou, která ještě dlouho řinčela v hlasitých ozvěnách všemi olezlými zdmi…
Ten hrozný zvuk by probudil i mrtvé.
Sebrala veškerou zbývající odvahu a s tupým pocitem v nepřirozeně tepajících vnitřnostech nahlédla na nechráněné dno velkolepé rakve. Spočívalo v ní nehybné tělo, výhružně třímající mocný meč, od hlavy až k patě zakuté v hrozivé válečné zbroji. Nepotřebovala ani bláhově hádat, co se nejspíš šeredně skrývá přímo pod ní… opotřebovaná představivost jí krutě vykreslovala napůl mumifikovanou, na troud vyschlou kostru…
… dávno vyhladovělou křivou kostru, na které přece pučí nové maso či jiná nepopsatelná pekelná hmota a z vyprahlých parazitických úponků, které se neviditelně vinou celým jeho obrovským hradem, k němu podle proudí čerstvá krev a sladká živoucí šťáva…
Její zmařené mládí.
Hnána nelítostným hněvem, děsnou nenávistí a do nebe volající nespravedlností svého ohavného údělu se zuřivě rozpřáhla a vší silou vrazila štíhlou čepel krátkého meče do nechráněné spáry mezi silnými pláty kovaného brnění. Z hluboké bodné rány samozřejmě ani v náznaku nevytryskla žádná rudá krev, protože se pod ní jistě nemohlo skrývat nic víc, než seschlé kožnaté maso a nenechavé kostlivé hnáty…
Jako v tom nejhlubším deliriu se ani na chvíli nezastavila a stále znovu a znovu zanořovala svou ostrou zbraň do každé sebemenší mezery mezi jednotlivými částmi nezničitelné zbroje. Její znavené paže musely za každou cenu splnit poslední úkol. Zabít noční zrůdu. Opět se prudce rozpřáhla -
A její smrtící meč - s mrazivou hbitostí šlachovitého skalního hada, který se v mžiku oka vymršťuje z uzoučké škvíry ve strmé kamenné stěně, aby lapil pomalou teplokrevnou kořist – hbitě odrazila velká ruka v těžké železné rukavici, která nezpochybnitelně náležela k hrubě vyrušené rytířově mrtvole.
S divým řevem odskočila od otevřeného sarkofágu a vytřeštěnýma očima sledovala, jak probuzený upír toporně povstal ze svého hrobového lože. Pohyboval se strnule, ale polomrtvá Julie velice dobře vytušila, že je to jen dočasná indispozice vyvolaná dlouhými léty naprosté nehybnosti. S pronikavým řinčením neporušené plátové zbroje trhavě vykročil směrem k ní…
Konečná zkáza je vždy zhola nevyhnutelná.
Znovu na něj zběsile zaútočila, ale ostrý hrot jen neškodně klouzal po neporušeném pancíři. Zdálo se jí, že zpod neprodyšné přilby zaslechla dunivý smích. Až v poslední chvíli si uvědomila, že se dala hloupě zahnat do kouta. Šílená Julie vyšla vstříc vlastní smrti. Vší svou vahou nalehla na krátký meč.
Zasáhla bušící srdce.
Kamennou zeď křiklavě přebarvil horký proud stříkající krve. Štíhlá čepel jí prošla úzkými zády a rozervala i nepatrnou část její dlouhé volné róby. Zhroutila se u poskvrněné stěny a její bezvládné tělo téměř okamžitě pozbylo ztrápené duše. Každé sebemenší místo, kam dopadly rudé kapky, alespoň nakrátko nasáklo pomíjivou představou nového života…
Noční nebe prolévalo ledové slzy.
Zvenku byly slyšet táhlé ozvuky všudypřítomné pohřební písně beze slov, kterou jí hlasitě vyla zuřivá vichřice. Černý rytíř se zklamaně sklonil k rychle chladnoucímu tělu, které padlo svou vlastní rukou jen nepatrný kus od jeho obrněných nohou. Sňal si ze schýlené hlavy těžkou přilbu a po širokých opancéřovaných ramenou se výsměšně rozlila lačná záplava hustých, temně rudohnědých vlasů. Krutá ústa v nelidsky bledé tváři se hladově rozšířila…
Smočil okoralé rty v mrtvé krvi.
Chutnala jako rozlité olovo a byla slaná, strašně slaná. Skoro jako její slzy. Jak by mohl prokletý rytíř ještě vědět, co je to vůbec beznadějný pláč? Opět okusil vlažnou krev. Už začala pomalu zasychat, až za krátko zčerná hůř než její křídově bílá tvář…
Už nikdy neuvidí krásný úsvit.
Jeho jedovatě čiré oči se zlobně stáhly do vražedných hadích zřítelnic. Nesnášel každý nový den stejně nesmiřitelně, jako vzdáleně živořící lidé bezmocně nenáviděli jeho. Mohl kdykoli zázračně obživnout, ale pořád to byl jenom krvelačný netvor na ukradeném trůně, který byl i přes všechen mylný dojem věčného mládí neskonale starší než kdokoli z nich…
Kdo další se mu ještě odváží odporovat?
Snil tak krátce. Když se před skoro stovkou let ukládal ke spánku – celý znavený a nacucaný cizí krví málem až k prasknutí – nikdy by ho nenapadlo, že se najde nějaký šílený odvážlivec, který by si troufnul jakkoli vyrušit jeho dlouhý odpočinek. A ona přece přišla. Chtěla ho zabít. A místo toho obrátila živou hrůzou zbrocenou zbraň sama proti sobě…
Hloupý lidský červ.
Její poslední vzdor vyburcoval temného rytíře z dlouhých let melancholické letargie. Zase začala dostávat ten starý hlad. V přecitlivělých uších mu dosud zněl srdceryvný nářek poražených ubožáků a ohlušující válečná vřava. Pomyslel na nové tažení prokletým krajem, kde z bohatých měst zbudou pouze ohořelé trosky, z pyšných hradů a vysokých strážních věží varovné rozvaliny a z kdysi úrodných polí jenom spálená černá zem…
Zbraň vždy žízní po krvi.
Všichni věrní vojáci jsou stále tady. A čekají jen na jeho ryčné rozkazy. Čím víc nad tím přemýšlel, tím víc se v tom utvrzoval. Byl vlastně směšný hlupák, když se na tak dlouho sám od sebe spokojil jenom s jedním napůl zříceným hradem a nudnou společností přerostlého plazivého hmyzu…
Nezastaví se před ničím, dokud nebude bratrova bláhová kletba do posledního písmene naplněna a on se zvrhlým potěšením nezašlape všechny své drzé odpůrce železnou patou jako obtížnou havěť. Přes pergamenovou tvář mu krátce přelétl neveselý usměv. Bude navždy vládnout ve vypleněné zemi mrtvých…