Blata

Po blatech se rozhostilo mrtvé ticho. Ani hlasy několika málo pronásledovatelů již nebyly slyšet. Nyní musel být pátrající oddíl daleko za zády lišáckého Powlyho a když padala mlha, nikdo neměl šanci spatřit ani matné světlo lucerny. Kdo ví, jestli se vůbec odvážili dál do těchto zapomenutých míst a neobrátili se, jakmile se půda začala ztrácet pod nohama. Nikdo z celého kraje nechodil na nekonečná blata, ba dokonce ani za dne. Lidé se jim odjakživa vyhýbali. Míle a míle se prý rozprostíraly prokleté močály a ti co sešli z cesty, se už nikdy nevrátili.

Powly zpomalil krok a v duchu přemýšlel, jak naloží s kradenými penězi. Ani si nevšiml, že miniaturní jezírka se začala měnit v bažinatá a nalézt pevnou půdu bylo čím dál těžší. Mazlavé bahno se lepilo na podrážky bot a s každým krokem ubývalo sil. Cestu znepříjemňoval i vítr, který s sebou občas přivál i podivný nasládlý zápach.

Váček s mincemi u pasu zlověstně chrastil a zdálo se, že nebudou využity, kdyby v mlze nezasvítilo světlo. I když byl Powly prachsprostý zloděj bez charakteru, nebyl povahy hloupé. Dobře věděl, že člověk, který bydlí na samotě kdesi na okraji blat, k tomu jistě bude mít i důvod. Chvíli postával na místě, ale když se opět zvedl mrazivý vítr, který mu zcuchával vlasy do tváře, probral se z úvah, samolibě se ušklíbl a promnul si prsty zkřehlé zimou.

Podivná byla ta oblast uprostřed bažin. Jakási zázrakem větší plocha zde dovolila postavit prostý domek. Zsinalý starý komín se tyčil k tmavé zatažené obloze. Bílý dým vycházející zevnitř splýval s mlhou. Za okenními tabulkami odpočívala v houpacím křesle stará žena. Na tváři Powlyho se objevil falešný úsměv a pochybnosti zmizely. Po zaklepání byly slyšet blížící se kroky a dveře se se skřípotem otevřely. Shrbená stařena s prošedivělými vlasy se opírala o pokroucenou hůl a beze slova pokynula neznámému hostu, aby vešel. Levou ruku zdobil velký zlatý prsten, jež se zřejmě dědil z generace na generaci. Hlava se skláněla k zemi, zcela bez zájmu zjistit, kdo je hostem v tak pozdní večerní hodinu. Ani sám Powly nečekal, že celá událost se vyřeší sama a tak hladce. Lucernu ponechal v chodbě a po vrzajících parketách kradmo zamířil do obývacího pokoje. Ani si nevšiml, že stařena se mezitím kamsi vytratila. Na stole bylo prostřeno a vůně pečeného masa nenechala hosta čekat. Hltavě se bez vyzvání a okolků Powly obsloužil a po jídle hřbetem ruky utíral mastnou bradu. Vše zapil dvěma sklenicemi vody. Prázdný talíř od sebe odstrčil takovou rychlostí, že téměř spadl ze stolu. Poté se pohodlněji usadil a začal se rozhlížet po stěnách, kde visely obrazy. Na největším byla zobrazena starší žena kdesi uprostřed blat. Vstávat se mu nechtělo. V pokoji bylo teplo a oči se začínaly klížit. V komíně mezitím skučela meluzína a v rohu místnosti hlasitě tikaly hodiny. Zvenku prostoupil pokojem nepříjemný chlad. Powly zvedl hlavu a nechtěným pohledem zavadil o veliký obraz. Snad to bylo jen únavou, ale žena zobrazená uprostřed blat jakoby pohnula hlavou a změnila výraz. Jistě, skrz přivřená víčka spatříte ledacos, ale najednou vycítil, že není sám. Až nyní si vzpomněl na podivnou shrbenou stařenu a její nezájem. S nechutí vyšel z vyhřáté místnosti do studené předsíně. Mezi dveřmi se ohlédl ještě jednou na obraz a strnul. Byl poněkud jiný. Krajina močálu se nezměnila, ale žena zmizela. Přistoupil blíže a chvíli se upřeně díval na nekonečně se táhnoucí blata, po kterých jakoby přejel obludný stín. Powly se ulekl a zprudka otočil, ale místnost zela prázdnotou. Jen hodiny stále hlasitě tikaly do tísnivého ticha. Odebral se tedy zpět do předsíně a poněkud nervózně zaklepal na dveře, kam stařena zmizela, ale když nikdo neotevíral, vešel. Skrz prkenné stěny pronikala zima a ve vzduchu byla cítit vlhkost. Přítmí zabraňovalo blíže pokoj popsat, přesto otevřenými dveřmi pronikala část světla a Powly uzřel obrys spícího těla na posteli. Od začátku mu ta podivná osoba nebyla po chuti a při myšlence na velký zlatý prsten se mysl zatemnila černotou. Kolik let asi zbývá, než opustí tento svět? Jistě zde žije sama a nikdo ji nebude postrádat. Nikdo se nebude zajímat a starat když…

V očích se zaleskla zlá jiskra. Tiše jako myš postoupil až před postel, kde na okamžik zaváhal. Ještě nikdy nezabil člověka. Spousty, snad stovky věcí odcizil, ale nikdy nevzal život. Přesto ruce pevně sevřely krk a nepouštěly. Podivně ledově chladná pokožka a nevídaná strnulost těla Powlyho zarazily. Žádná křeč, lapání po dechu a zmítání se. Žádná známka odporu. Jako kdyby už … Žaludek násilníka se sevřel a pevné ruce pomalu pouštěly svou oběť. Celý roztřesený rozsvěcoval lucernu zanechavší v chodbě a znovu se odebíral do pokoje s napjatým výrazem. To, k čemu se on sám chystal a zvažoval, stařena patrně prováděla léta. Tělo mohlo být jen několik dnů staré a ještě nezapáchalo. V chladné místnosti vydrží jistě déle, ale nezdálo se, že bude v domě jediné.

Po chvíli se z půdy ozvaly kročeje a táhlé vrzání dveří. Zmatený Powly na nic nečekal a vyběhl do tmavé noci. Nebyl čas rozmýšlet se, kterým směrem se dát. Hlavně pryč z toho prokletého stavení. Bludná světélka ukazovala cestu přes močály a vřesoviště. Chvílemi se brodil až po kolena v bahně a neustále se ohlížel po planoucím přibližujícím se světlu. Když se přes rameno podíval naposledy, kroky prohnaného Powlyho se náhle zpomalily, až zůstal stát docela, neboť za sebou spatřil jen černou tmu. Ztěžka oddychoval opíraje se o stehna, ale přesto viselo ve vzduchu napětí. Lehký vítr s sebou opět přivál i onen nasládlý nepříjemný pach. Powly zvedl hlavu a lucernou před sebou posvítil do kalných vod, kde spatřil původ zápachu. Na hladině plavalo cosi podobné lidskému tělu, ale již ve stádiu pokročilejšího rozkladu. S hrůzou uskočil, ale ani se nestihl podívat, do čeho narazil. Blata na sebe nenechala dlouho čekat a smrtelný výkřik brzy utichl. Než bahno zcela pohltilo tělo, rojil se kolem matně poblikávající lucerny s rozbitým sklem houf světlušek tančících až do svítání. Tam, kde půda byla kyprá, je možno nalézt několik poházených zlatých mincí čekajících na svého nového majitele. Je to již dávno, ale jistě se za ta léta nic nezměnilo a ze starého stavení stále vychází hustý dým, v komíně kvílí meluzína a stařena s nezvykle dlouhými bílými vlasy na velkém obraze čeká, až ho bude moci opustit …