Inferno - IV/V

Crowburská silnice se už před lesem měnila na prašnou a v krkolomných zatáčkách si razila cestu mezi kopci. Jedna z mnohých odboček vedla i tam, kde se i za dne snoubí světlo se stíny a lidská noha po léta nevkročila. Snad šlo o souhru náhod, že prudký déšť přepadl Cartera, obchodníka s kožešinami, poblíž opuštěné jeskynní šachty. Dlouhá temná chodba vedla až do samotného nitra pustého kopce. Před několika desítkami let se zde těžilo stříbro, ale každý, kdo zde pracoval, dříve nebo později zemřel ve vysokých horečkách. Lidé hovořili o záhadné nakažlivé nemoci, pověrčivější mluvili o božím trestu za chamtivost. Po roce se jeskyně stala opuštěnou a nikdo se poblíž neodvažoval. Zlá předtucha ani povídačky o mrtvých nepřiměly dosti flegmatického obchodníka, aby se místu vyhnul. Celý promáčený a zkřehlý vstoupil do tmavé opuštěné jeskyně.

Jasné světlo lucerny probudilo několik pisklavých netopýrů spících na skalní římse. Ze stropu pomalu kapala prosakující voda a na zemi tvořila malá jezírka. Hladké stěny porůstal lišejník.

Do tmavého ticha se občas ozvalo zatřepotání blanitých křídel, nebo pískot krys. Každý krok se rozléhal v hlasitých ozvěnách. Strop se nepříjemně svažoval, jak byla chodba stále užší. Carter si ani neuvědomoval, že se nachází v opuštěné komnatě plné podlouhlých beden, velmi podobných těm, jaké přivážela dopravní loď do města. Mrtvolný zápach plný neznámé zkaženosti linoucí se těsně nad zemí byl omračující. Jasný svit lucerny zřejmě probudil hejno netopýrů, které mu proletělo přímo kolem hlavy. Divoce šermující ruce odháněly strážce jeskyně, zatímco lucerna narážela o stěnu. Sklo se při jednom z prudších nárazů roztříštilo a polekanému Carterovi vypadla z ruky. Odkutálela se k jedné z mnohých zpuchřelých beden. Jeskyni pohltila tma. Zběsilí netopýři kroužili nad hlavou obchodníka, který neustále couval, až klopýtl a upadl mezi hromadu beden. Dřevo bedny pod váhou těla prasklo jako skořápka. Při výpovědi kterou uvedl, si později nebyl příliš jistý, neboť to co nahmatal, by popsal jako ledově studené tělo. Nebyl čas přemýšlet a pátrat po obsahu ztrouchnivělých beden, neboť jiskra z rozbité lucerny přeskočila na jednu z nich a ta okamžitě vzplála namodralým plamenem, který neuvěřitelnou rychlostí zachvátil i další. 

Démonické střídavě rostoucí a zase klesající plameny na opačném konci jeskyně zahnaly netopýry kamsi do neznáma, ale přitom bylo stále poměrně šero. Po stěnách poskakovaly roztodivné stíny připomínající deformované přihrble se krčící nebo klečící lidské postavy.  Hustý štiplavý kouř přiměl Cartera okamžitě vstát a šachtu v poloslepu opustit. Při útěku si všiml blíže nápisu na jedné z beden. Jméno nebylo čitelné a před po sobě jdoucími písmeny „r“, „o“, „w“ se ještě cosi skrývalo. Konec už nebyl čitelný vůbec.

U východu za svými zády ještě zaslechl praskot doutnajícího dřeva a cosi, co znělo jako nečistý dutý hlas, ale jistě šlo jen o zvuk jeho kroků měnící se v děsivé ozvěně.