Kletba I/II

Jako konstábl jsem pracoval již jedenáctým rokem, ale věděl jsem, že má práce s sebou nese i četné komplikace, nebo chcete-li případy, kdy budu muset riskovat mnohem víc než svůj čas. Stalo se to v mé rodné zemi Rumunsku a tím spíše jsem byl zprvu v rozpacích, že znovu zavítám do kraje, jež je častokrát líčen v souvislosti s kočovnými potulnými cikánskými klany, starými hrady a podivnými místy. Místní okolí je zamořeno starými vzpomínkami a činy tak ohavnými, že by neměly a nesmí se vetknout do žádné lidské mysli.

Několik větších měst daleko na severu se dá spočítat na prstech jedné ruky, ale jsou spíše výjimkou a zajišťují jakýsi pocit zdánlivého bezpečí, ale i ty se děsivě odlišují od měst jiných zemí. Zdejší vísky staletí utápěné v klínech vysokých hor se zdají býti sešlé, domky rozpadlé a chudé jen s několika málo lidmi. Jeden den cesty na západ za Lasenskou vrchovinou se nachází osada odloučená zcela od civilizace. Je to osada přistěhovaných farmářů, kteří našli svůj smysl života v tvrdé a úmorné práci na polích položených vysoko v skalnatých horách. O kus níže v údolích hustých pokroucených smrků míváte pocit, že zde odpočívá zloba skrytá v šeru čekající na zbloudilé duše. Cesty jsou neupravené a spíše bažinaté od neustálého deště natolik, že i kola projíždějících kočárů se boří v bahnu stejně jako kopyta unavených koní.

Když zapadá jasné slunce za obzor a den umírá, máte pocit jako by se ze tmy chtělo cosi ďábelsky ohavného vyloupnout a překvapit vás, nezvané cizince, kteří se opovažují rušit mdlou harmonii tohoto zemřelého kraje. Zemřelého doslova, neboť zde tenkráte řádila prapodivná nemoc podobná moru, ale dosud neklasifikovaná. Stejně jako když vítr běží po horách, zcela nekontrolovaně, přihnala se i ta odporná nemoc, po které příliš nezbylo. Těla svých obětí nechávala zohyzděná bez vlasů, se zkrabatělou zarudlou kůží, vypouklýma očima a bez duší. Celé týdny plály vysoké hranice a rudé jazyky plamenů pomalu stravovaly své oběti, ale místní hřbitov se kvůli této události rozšiřovat nemusel, neboť popel vzal vítr a odvál kamsi do neznáma. Dosud mám v čiré paměti, že neminula téměř jedinou vísku, dokonce i ty daleko od civilizace, ležící na úpatí hor. Odkud se vzala, nikdo neví, o tom lze už pouze polemizovat, ale na takové časy je lépe zapomenout, pokud to je v lidských silách.

Byl jsem zde však zcela za jiným účelem, i když neméně příjemným. Poslední měsíc se prý v lesích ztratil starý hostinský za bílého dne, o týden později i nedávno přistěhovaná vdova Qenstonová a předevčírem dokonce zmizel kamsi i rybář, který se od prvně jmenovaných stále pohřešuje. Těla, která byla nalezena se podle popisu mých nadřízených nedala připodobnit žádnému útoku, které jsem doposud spatřil a vyžadovala si prý silný žaludek. Zatím nebyl žádný podezřelý a žádné stopy, které by kohokoliv usvědčily a tak jsem ani neočekával, že se z Rumunska vrátím brzy, neboť takové případy se táhnou dlouhé podzimní týdny.

Cesta vlakem ubíhala velmi pomalu a nebýt toho podivného muže sedícího na protějším sedadle, řekl bych, že byla i nudná. Život je někdy jako miska vah a tentokráte se převážila v můj prospěch, neboť po rozhovoru s tím elegantně oblečeným člověkem se ukázalo, že má namířeno taktéž do míst, kde hodlám vyšetřovat svůj případ. Svou starou rumunštinou mně sdělil, že se o úmrtích z poslední doby dočetl, ale více informací mně bohužel nepodá. Po těch slovech se odmlčel a němě upíral svůj zrak skrze umazané okenní tabulky jako by vyhlížel, kdy už vlak zastaví a bude ho moci opustit. Chtěl jsem zjistit co nejvíce, proto jsem vedl monolog a snažil se ho přimět ke slovům, ať už by byla jakákoliv. Zprvu se nezdálo, že by mě vnímal, nebo věnoval byť jen špetku pozornosti, ale poté se odvrátil od okna. Čelo měl poseté vráskami a tvář chmurně zadumanou. Vsedě se opřel o dekorativní hůl a nahnul mým směrem, zřejmě aby se ujistil, že náš rozhovor zůstane mezi čtyřma očima. I já jsem se tedy mírně naklonil, očekávaje jeho slova. Šeptavým hlasem začal vyprávět o podivných událostech, které se zdají býti pro tamtéž kraj v pořádku. A jak tak hovořil o palčivém závanu větru, který se prohání po lesích jen co zapadne slunce, měnil se mu hlas postupně v třaslavě nerozhodný. Ačkoliv podněcoval mou obrazotvornost, většinu věcí jsem si nedokázal představit. Byl jsem to nakonec já, kdo ukončil jeho podivínské líčení. Nedozvěděl jsem se nic, neboť obviňoval věci neživé a povšechně řečeno jakoby za smrt mohla jakási kletba vznášející se nad horami. Byl jsem zvyklý na ledacos, ale tak zvláštní výklad plný ledového strachu jsem dosud neslyšel. Soudě podle hole, nabyl jsem dojmu, že se musí jednat o někoho, kdo se pyšní krví aristokracie. Zakončena byla dračí hlavou, pravděpodobně z mosazi. Do očních důlků byly vsazeny blyštící se drobné drahokamy a z vyzývavě otevřeného chřtánu se plazil rozdvojený hadí jazyk zbarvený do ruda. Chvíli jsem přemýšlel o podivných slovech, která před okamžikem pronesl ten záhadný cizinec, a poté usnul. Probudil jsem se současně se zastavením vlaku. Uchopil jsem zavazadla a vystoupil, když tu jsem si vzpomněl na pasažéra sedícího naproti. Patrně vystoupil z vlaku těsně přede mnou, ale nikde na nádraží jsem ho neviděl. Jakoby se rozplynul, nebo ztratil v mlze, která se kradmo plížila od západu z údolí, kde hučela řeka. Posadil jsem se na těžká zavazadla, vytáhl malý blok a narychlo sepsal několik posledních událostí. Ostatně byl to můj zvyk napsat několik informací, které by se mohly hodit k případu. Vyčkal jsem několik minut, rozhlížeje se kudy se dostanu na hlavní silnici, kde už snadno seženu drožku, ale kraj zřejmě usnul pod rouškou vznášejícího se oparu.