Kletba II/II

Bloudil jsem snad celé dvě hodiny, než se mi podařilo jednu přivolat. Kočí naložil zavazadla a káravým hlasem se optal, kam mám namířeno. Pravil jsem, že do Lasenské vrchoviny a stručně mu popsal ves tak, jak jsem ji znal z dětství. Kosým zrakem mě přitom pozoroval a naslouchal. Beze slova kývl a nastavil otevřenou dlaň. Bylo to jediná drožka, kterou jsem sehnal, proto jsem si nemohl dovolit cokoliv namítat, ačkoliv bylo zvykem zaplatit až za vykonanou službu. Nahmátl jsem dvě mince, které beze slova přijal a já nasedl dovnitř kočáru. Slunce již zapadlo a mlhu nahrazovalo šero. Z okna jsem rozpoznal několik starých míst – památník na okraji lesa a poté i vedlejší stezku k hluboké tůni. Pokud si dobře pamatuji, říkávalo se, že nikdo neví, jak vlastně je hluboká. Z lesa po mé pravici se valil dým kouře, kde patrně sídlil cikánský klan s vozy, jež si brázdily cestu krajem. Koně náhle zastavili. Otevřel jsem dveře kočáru a vykročil ven. Okamžitě jsem se zabořil do bahna a rozmrzele se rozloučil s kočím, ani jsem nepředstíral spokojenost. Oplatil mi stejnou mincí a pomalu mizel v mdlém šeru. Mnoho se zde opravdu nezměnilo a okamžitě na mě dopadla tísnivá atmosféra, kterou umocňoval otravný dech mlhy. Prošel jsem jakousi hlavní branou po dřevěném mostě a ocitl se na hlavní a vlastně i jediné ulici, nebo spíše cestě. Po obou stranách se rozprostíraly dřevěné zcela chudé domy postavené starými generacemi, ale jak bylo vidět, na přežití zimy postačovaly. Po mé pravé ruce se pásly ovce, jejichž občasné zabečení jsem si spojoval s žalostným nářkem. Naproti stál symbolicky kostelík s vysokou věží a doškovou střechou. Procházeje stále hlouběji, cítil jsem nepochopitelnou náladu, která zde panovala. Za okny se co chvíli něco mihlo a okna se přivírala, jakmile jsem se přiblížil do blízkosti domu. Nakonec jsem zavítal do staré kovárny, odkud se ozývaly dunivé rány pokaždé, co dopadalo těžké kladivo na chladné železo. Vešel jsem dovnitř a pozoroval práci místního kováře. Stál jsem zády, proto si mě nemohl všimnout. Teprve když jsem pozdravil, otočil se a zkoumavě si mě prohlížel. Představil jsem se a sdělil mu i své poslání a zároveň se poptal na ubytování. Svalnatou paží ukázal kamsi za mě, ale nepřestával tlouct do žhavého železa a chladit ho v kádi se studenou vodou. Pochopil jsem, že moc sdílný nebude a patrně má dost práce. Vydal jsem se tím směrem a stanul před dveřmi hostince. Za okny skutečně svítilo, a tak jsem vzal za kliku. Uvnitř mě překvapily hned dvě věci. Neobvykle prostorný zevnějšek a poměrně dobrá nálada. To ale nebylo vše, neboť než jsem se stačil rozkoukat, kdosi mě uchopil jemně za rameno a oslovil mým jménem. Netušil jsem, že jsem zde očekáván, ale práci mých nadřízených jsem nikdy podrobněji nezkoumal a raději se věnoval té své. Člověk, který si mě všiml, se představil jako notář. Posadil jsem se s ním ke stolu, kde seděl i místní truhlář a krejčí. Ačkoliv na mě doléhala únava, připadal jsem si po delší době v dobré společnosti a ochotně naslouchal. Jen jedna věc mě zarážela. Když jsem se zeptal na muže, kterého jsem potkal ve vlaku, nikdo ho neznal, i když se zdál můj popis docela výstižný. Ve tvářích svých přísedících jsem nenalezl žádnou přetvářku ani lež. Náš rozhovor plynul dál a já konečně našel první stopu. Ruka kata směle ukazovala na projíždějící cikánský klan potulující se v lesích. Doslechl jsem se, že s sebou mají i ochočeného mimořádně velkého medvěda. Takové zvíře jistě probouzí u mnohých obdiv při kejklířských představeních, ale i strach a respekt. Při popisu jeho výšky musí spořádat denně kila masa a myšlenka, že se někdo zatoulá blíže k tábořišti a z nepozornosti se přiblíží do jeho blízkosti, by jistě znamenalo smrt. Jen mi vrtalo hlavou, proč by se nezbavili celého těla a nechávali v lesích ohlodané kosti a roztahané vnitřnosti. Proč by nezahlazovali stopu a vystavovali se do náruče spravedlnosti?

Druhého dne jsem se pevně chopil vyšetřování a navzdory podivným snům vyrazil ověřit fakta, která jsem se doslechl. Vyšel jsem z podivné osady přes dřevěný most léta sžíraný červotoči a po blátivé stezce pokračoval hledat cikánský klan. Nejsem blázen, abych se vydal na cestu sám a ve dvou čas lépe ubíhá. Ostatně je lépe mít s sebou pro všechny případy někoho, kdo se vyzná, přestože jsem do jisté míry chráněná osoba. Místní notář je jistě věrohodný a uznávaný muž a patřila mu i má důvěra. Trvalo nám necelou hodinu, než jsme došli do hledané osady plné vozů a podivínských lidí. Někteří sekali dříví, jiní hráli karty o peníze, zatímco děti se choulily u několika vysokých ohňů. Ženy pletly košíky a po oku pokukovaly na nás – nezvané hosty. Vzadu u skály ležel u stromu řetězy přivázaný medvěd. Byl obrovský, ale vypadal znuděně a skutečně ochočeně. Několik mužů si nás všimlo a šli nám v ústrety. Pod vousy zarostlými obličeji se mohla schovávat tvář vrahů, nebo jen potulných lidí, hledajících svůj osud. Jejich tmavé oči plápolaly jako plameny rozdělaných vater. Představil jsem se a zeptal, zda mohu položit několik otázek. Jejich tváře vypadaly překvapeně až vyděšeně, ale vcelku přátelsky nás oba zvali mezi sebe. O vraždách věděli, ale lámaným jazykem se hájili, že s nimi nemají nic společného. Pohlédl jsem na medvěda a ukázal napřaženou rukou. Jeden z nich se dal hlasitě do smíchu, vstal a bez rozpaků přišel až do blízkosti medvěda a začal mu mozolovitou rukou projíždět hustou srstí. Medvěd si lehl jako pes a nevěnoval cikánovi žádnou pozornost. Pohlédl jsem na notáře a pravděpodobně udělal cosi, čeho se málokdo dopustí.

Rovněž jsem se přiblížil k medvědu, ale temně zabručel a ohnal se po mě tlapou, ještě než jsem stanul před ním. Chtě nechtě, musel jsem poručit nechat ho zítra odvést do vesnice. Notář jim za mě sdělil, že dostanou náhradu, dokud zasedací rada několika vybraných lidí nerozhodne, ale tvářili se znepokojeně a někteří nám spílali. Chtěl jsem již odejít, ale cestu mi zastoupila léty sešlá stařena opírající se o pokroucenou hůl. Rozčilení opadlo s jejími slovy. Hovořila pomalým dutým hlasem, takže ani notář stojící po mém boku nerozuměl všemu. A jak mluvila, ostatní se začínali nervózně rozhlížet, jakoby na někoho nebo něco čekali. Na něco, co má každou chvíli přijít a zničit vše kolem sebe. Děti a ženy začínaly pobíhat k vozům a hledat úkryt, muži vytahovali nože a nabroušené sekyry, ale stařena stála opírajíc se o hůl a fanatickým hlasem vykládala čím dál více věci nesrozumitelné a nepochopitelné. Pamatuji si už jen cosi o ďáblu, při jehož zmínce se ihned pokřižovala. Vzhlédl jsem k nebi, bylo dočista poseté černými mračny, jaká jsem dosud nespatřil. Náhle se zvedl vítr a přivál s sebou pach hnijící zkaženosti. Otočil jsem se a uzřel, že na stromech kolem nás rašily hnijící houby, kterých jsem si vůbec při cestě sem nevšiml. Stařena již mlčela a s vytřeštěnýma očima zírala do prázdna. Tmě, která přišla současně se silným odporným větrem, nešlo uniknout. Nechápu proč, ale cikánská věštkyně, tušila, co přichází.

Každý kdo podezříval potulné cikány, mýlil se. Kdo podezříval z vražd medvěda, který se mohl utrhnout ze řetězu, mýlil se též. Nemohu zcela jistě popsat ani vyslovit, co to zapříčinilo, ale když bouře skončila, nalezli jsme tělo obrovitého medvěda rozsápané, stejně jako několik dalších těl lidských a psích. Stačil jsem se ukrýt v ten moment pod jeden z vozů a rukama chránit zrak před silným větrem a v mlhavém šeru spatřil chorobné zlo, které opět udeřilo na tento kraj. Tenkráte to byla ta podivná nemoc a nyní… Existuje mnoho hrůz, ale pohled který se mi naskytl, byl mnohem horší. Mé smysly omráčené zhoubným pachem nepracovaly, jak by měly, ale viděl jsem to. Přišlo to jako stín, ale čímsi jiný, mnohem hmotnější a odpudivější, valil se a proplouval mezi stromy a sžíral vše, co mu přišlo do cesty. Nemělo to oči, ale cestu si to našlo, nemělo to zuby ani drápy, ale zničilo to vše jako slaměné loutky. Téměř se to vznášelo, po chvíli zase plazilo. Jen několik z nás uniklo jisté smrti. Stromy podlehly podivné mokvavé plísni, tráva zežloutla a hlína byla stejně jako cesty podivně bahnitá. Do hlášení jsem napsal, že případ je uzavřen, ale viníka označit nemohu. Ukázal bych na podivného muže ve vlaku, který cosi skrýval a o kterém nebylo ani slechu, nebo snad na starou věštkyni, že zlo přivolala? Ne, musel bych se postavit čelem kletbě, která jednou za čas přichází a zase odejde..