Kniha stínů II/II

Knihu jsem předal Wenardovi těsně před jeho odjezdem na své odlehlé sídlo a přiznám se, že jsem včerejšího večera nahlédl do některých pasáží psaných starou latinou. Do řádků jsem se natolik ponořil, že jsem brzy k ránu shledal, že jsem vlastně nešel spát a noc probděl při komíhavém světle několika svící. Zdálo se, že jsem nalezl správnou cestu k tomu, po čem jsem tak usilovně pátral a doufal jsem, že Wenard mi brzy pošle zprávu. Rovněž jsem zdůraznil některé stránky záložkami a zvlášť poté jednu kapitolu, jejíž zapovězená slova mi uvízla v hlavě. Zejména pak tato:

 

„Zakázaný svět skrytý jest oku slepému a nepřístupný mysli uzamčené. Události, jež rukou minulosti jsou psané, nezměněné zůstávají a klíč k branám času v moři nevědomosti ztracený. Kdež bádající duše cíle by mohla dosáhnouti, byť mrzký život svůj v sázku by dala. Však nepřipravená mysl k záhubě a věčnému zatracení jest odkázána.“

 

Dále text pokračoval stále víc v nesrozumitelnějších metaforách a hádankách, které jsem luštil a překládal velmi obtížně. Přesto, jsem vycítil jakýsi náznak porozumění a den za dnem byl zvědavější na Wenardův názor, neboť ten jistě bude mít více času k prostudování a dočtení kapitoly. Až čtvrtého dne od odjezdu mi přišla zapečetěná obálka s následujícím textem:

 

Ctěný příteli,

vpravdě tomu tak bývá, že zvídavá mysl dojde tomu, po čem pátrá. Na Tvou radu přečetl jsem si kapitoly sedm a třináct a zdá se, že jsem nalezl klíč. Nemohu tvrdit s jistotou, protože rituál takto popsaný si vyžaduje jisté .. věci a jak jistě víš, nesmím dopustit, aby padlo podezření. Celou věc by to pohřbilo a nedokončený proces by měl pro mě neblahé následky. Ve jménu vědy učiním, co jest v mých silách. Nemusíš se strachovat z mého rozhodnutí, přestože mé obavy včerejšího dne 5. října roku 1884 narostly a vyskytlo se menší nedorozumění, když jsem spatřil cosi krátce po dvanácté hodině večerní za okenními tabulkami. Jak jistě víš, hranice mezi sférami je tenká, a tak se mohlo stát nedopatření. Příštího dne tomu musím přijít na kloub dříve, než se to dostane mimo můj dosah.

Snažně Tě žádám, abys posečkal na mou další listinu a nejezdil sem. To já se pustil do experimentu sám a nesu za něj veškeré následky. Zvláštní, jak dny plynou, když je člověk ponořen do tajů neznalých a zcela sám. Věřím, že brzy dojdu k celistvému řešení a dám vědět na srozuměnou. Prosím, ber na zřetel má slova a znovu tě žádám, posečkej několik dnů se svou návštěvou. Zůstávám starým a oddaným přítelem,

 

 Wenard

6. října, 1884

 

 

Popravdě musím přiznat, že mě tyto řádky velmi rozrušily, neboť jsem znal až příliš dobře Wenardův pevný rukopis a dobře si nyní všiml roztřeseného a kostrbatého písma, jaké jsem u něj nevídal. Co mě ale doslova vyděsilo, bylo datum celé dva roky staré! Snad se mohl dopustit chyby z neopatrnosti, ale to proklaté datum tam bylo přeci hned dvakrát a chybné. Mou mysl zakalily obavy tak velké, že jsem okamžitě chtěl vyrazit na cestu, ale přece mě vysloveně žádal, abych posečkal a nikam nejezdil. Vydržel jsem takto pět dlouhých podzimních dnů, až pohár mé trpělivosti přetekl.

Nejednou jsem poblíž jeho zapadlého a odloučeného sídla byl, proto jsem věděl, že se nachází docela na samotě a že ho zdědil po svém strýci. Wenard ho navštěvoval jen zřídka a pokud tedy, tak k odpočinku od povinností. Přemlouval jsem ho, aby tu barabiznu prodal, neboť rozlehlý a starý dům v běhu neúprosného času pouze chátral. Několikráte jsem se nabízel, že bych mohl sehnat kupce, ale všechna snaha přišla vniveč. Dokonce odmítal i rekonstrukci, ačkoliv jak tvrdíval, peníze by byly, ale budova by ztratila své kouzlo.

V polovině září jsem sbalil svá zavazadla a brzy ráno se vydal na cestu. Ve večerních hodinách jsem dorazil s drožkou až na konec úzké cesty, která se měnila v pouhou pěšinu a vedla průsmykem necelou míli na staré sídlo. Odtud jsem pokračoval po svých za nejasného měsíčního svitu. Ubíral jsem se velmi pomalu, ale tušil jsem, že mé kroky mířící správným směrem, a když jsem spatřil světlo za okny, již jsem věděl, že jsem na onom místě. Co mě poněkud překvapilo, byl neustálý štěkot Wenardova psa a nevzpomínal jsem si, že by si od té doby, co zemřel Charlie, tak se totiž jmenoval jeho starý čtyřnohý přítel, kupoval nového. Dokonce jsem věděl, že ho pohřbil hned za domem a zapřísahal se, že jiného už chtít nebude. Byl to docela obyčejný, ale přátelský psík a o to více mě znepokojoval štěkot a podivné chování nového strážce domu. Ve tmě jsem tolik neviděl, ale zdálo se, že Wenard měl slabost pro stejnou rasu a pořídil si na chlup stejného jen bojácnějšího. Neustále totiž pobíhal k vratům a hned zase pryč, podivně se motal, ale štěkot ustal, jakmile jsem přivřel branku. Několikráte jsem ho podrbal za ušima a při té příležitosti si všiml, že nemá jedno oko. Tato skutečnost mě vylekala stejně jako hrozivý pach jeho srsti. Byl to pach zeminy a … bojím se to říci naplno, ale byl to pach s příměsí zkaženého masa. V mírných rozpacích jsem zabušil na dveře. Udeřil jsem ještě několikrát, ale nikdo neotevíral, ačkoliv se svítilo. Uchopil jsem za kliku starých dveří a opatrně vešel dovnitř. Opět se ozvalo hlasité štěkání zvenku, proto jsem raději zavřel a vešel do prostorné místnosti osvětlené několika lampami. Z vysokých stěn padala omítka, stropem prosakovala voda a na jednom z mnoha míst dokonce pomalu odkapávala na vlhkou zem. Navzdory tomu, zde osvětlovalo prostor několik lamp, které odlehčovaly tíživou atmosféru domu. V rohu za starým krbem, který zřejmě léta nebyl využíván, stál velký dubový stůl, na němž ležela otevřená mně známá kniha plná zlověstných výroků.

Zachvěl jsem se, jakmile jsem ji spatřil, ale nemohl jsem si nevšimnout i listu papíru položeném na stole vedle ní. Jednalo se o dopis, jenž byl rozepsaný a jeho text byl stejně ohavný jako kniha sama. Stálo zde zhruba toto:

 

 

Vážený příteli,

píši tento dopis s obavami i pochybnostmi, neboť jsem si zcela jist, že je cosi špatně. Prosím, pokud právě čteš tyto narychlo napsané řádky, buď si jistý, že jsi v místnosti zcela sám a snažně Tě žádám, musíš zabít mého psa a jeho tělo spálit, nesmí zbýt nic než prach a ten zakopej hluboko na mé zahradě. Nedotýkej se toho monstra za žádnou cenu a raději ani nepřibližuj!

Vím, že to zní hrozivě, ale pokud mě najdeš stále mezi živými musíš udělat to samé co s mým psem. Nerozmýšlej se dlouho ani neváhej, neboť děláš správnou věc. Musíš to vykonat dříve než bude pozdě. Zbraň i náboje najdeš v posledním šupleti u stolu. Jistě pamatuješ, na poslední dopis z 6. října 1884. Věz, že datum takto napsané je správné. Věřím, že více netřeba vysvětlovat, konej co jest třeba.

 

S pomocí Boží,

Tvůj starý přítel W.

 

Po přečtení těchto řádků jsem zbledl, neboť jsem začínal chápat text takto narychlo napsaný. Přijel jsem až do těchto míst pomoci Wenardovi s experimentem, ale nyní jsem se obával myšlenky, že se nachází stále zde. Roztřesenýma rukama jsem otevíral se skřípotem poslední šuple a bral do rukou chladnou příruční zbraň. Přestože mě objímala ledová náruč strachu, musel jsem zjistit, k čemu přesně došlo, proto jsem nahlédl do pekelné knihy, jejíž stránky vyzývavě civěly do temného prostoru. Roztřeseným prstem jsem jel v knize po směru řádku, abych neztratil slova. Venku se ozýval dušený štěkot doprovázený hvízdáním větru. Vzduch postupně houstl a začal se vířit, některé z lamp zhasly a ze zamčené místnosti za mnou se ozvalo zaškrábání na staré chatrné dveře. Po stěně přeběhl letmý stín a za ním následoval další, jen mnohem obludnější a nepřirozenější. Hned nato nastala chvíle dlouhého nekonečného ticha, ve kterém jsem slyšel zběsilý tlukot svého srdce. Opatrně jsem poodstoupil od stolu a šoural se k zamčeným dveřím. Skrze mřížový výklenek nebylo nic vidět, a tak jsem se vrátil ke stolu a uchopil do jedné ruky matně zářící lampu, zatímco druhá ruka pevně svírala zbraň. Nestačil jsem posvítit ani skrze malou škvíru, když dveře vylétly proti mně a povalily mě na zem. Zbraň mi vylétla z ruky stejně jako lampa, jejíž matné světlo jen poblikávalo a než zhaslo docela, vzhlédl jsem tím směrem a spatřil Wenarda v šíleném povytržení. Rozcuchané vlasy připomínaly chomáče trávy, úzké bezbarvé rty se mrtvolně šklebily, jiskrné oči krutě žhnuly, ale co bylo pro mou mysl nejhorší a nezapomenutelné, po tváři kde zůstávala jen nepatrná jizva po staré nehodě, se nyní táhla rozšklebená čerstvá rána, jakoby ke zranění přišel před několika dny. Více jsem nespatřil, neboť lampa zhasla docela a Wenard i po tmě vyrazil zabouchlé dveře domu a jako šílený uháněl do tmavé noci. Jeho pes, jakmile poznal svého pána, rozběhl se za ním a já, ačkoliv na pokraji fyzického i psychického vypětí, je následoval na dvůr, kde zběsile dul noční vítr. Oběhl jsem dům a zastavil se s vytřeštěnýma očima u nízkého plotu, kde Wenard pohřbil před dvěma roky svého psa. Ne, nemohl jsem pokračovat dál, neboť hrob byl dočista dutý, prázdný a hlína šeredně odházená kolem, jakoby se mrtvola psa probudila k životu a hrabala se ven mezi živé. Roztřásl jsem se, neboť až nyní na mě dolehly všechny ty věci a já si opět vybavil nezapomenutelnou pasáž z knihy o klíči k branám času a varování pro nepřipravené. Po té myšlence mě zachvátila panika. Rozběhl jsem se za hrozivého vytí odněkud z lesa zpět do domu, vzal knihu a pohřbil ji na vykopaném místě. Vítr při zahrabávání jámy tak kvílel a děsivě foukal, že jsem to pokládal za nemožné v tomto kraji, ale udusaná hlína a několik velkých navršených kamenů na tom místě mi zklidnilo myšlenky.

S nikým jsem o tom doposud nemluvil a myslel, že celá příhoda je uzavřená až do doby, než jsem přemohl svůj strach a navštívil po několika týdnech, kdy pátrání po Wenardovi ustalo, znovu jeho odloučené sídlo. Okolí domu chátralo a propadalo se do minulosti ještě více než kdy předtím. Zrezlý plot se rozpadal, střecha propadala a některými z oken proudil do místnosti chladný vzduch, neboť sklo kdosi rozbil, nebo se tak stalo toho strašného večera. Dovnitř jsem se ani neodvažoval, ale došel jsem až na místo, kde jsem zakopal knihu a utrpět hrozivý šok. Ačkoliv o mém úmyslu nikdo nemohl vědět ani cokoliv tušit, ponurá jáma, která zde v chladné zemině zbyla, stačila k tomu, abych místo navždy opustil a co hůře vyhýbal se jakýmkoliv knihám ze strachu, že narazím na jednu obzvláště děsivou.