A potom jsi řekl jedinou větu a vše se propadlo do tmy. Hlasem plným bolesti jsem po tobě chtěla, abys mi zopakoval ta slova, nechápala jsem, nevěřila jsem, že dvacet let, které nás dělí, mají sílu zničit vše, co se mezi námi zrodilo. A přeci, byla to pravda. Rodina, říkal jsi, otec s matkou to neschvalují, musíš brát ohled na pověst Rottenbergů, není zvykem, aby manžel byl o dvacet let starší, šíří se prý potom nepěkné zvěsti o takovém svazku a rodina toho chce být uchráněna. Řekl jsi, že si mne nemůžeš vzít, těch dvacet let mezi námi je prokletí, které nelze odejmout.

 

Chodila jsem jako bez duše, nejedla jsem ani nespala, nechtěla jsem žít bez tebe. Vzala jsem jed, měla jsem blízko k vykoupení z bolesti, ale přivedli mne zpět do světa živých a do truchlení. Já, Paula Cardinová, byla jsem odsouzena k životu. A přesto jsem denně umírala, neboť naše prokletí přetrvávalo. Až jednou, dívala jsem se z okna do studené tmy, náhle jsem věděla, jak jej zlomit a vyšla jsem do noci.

 

Znala jsem dobře dům, ve kterém přebýval můj milovaný Julián, jen on a nikdo jiný. Vešla jsem a stoupala po ztemnělém schodišti vzhůru, k jeho ložnici. Neslyšně jsem otevřela dveře. Julián tvrdě spal. Přisedla jsem na krajíček postele a dívala se na jeho andělský obličej. Můj drahý, překrásný Juliáne. Byla bych s tebou až do skonání světa, ale což by se něco změnilo? Dvacet let mezi námi… dnes, zítra, za rok… Miluji tě však láskou tak mocnou a silnou, že kvůli tobě podstoupím každou oběť, můj drahý. Jak poklidně spal, dívala jsem se na něj a dýchala s ním. Potom v dálce odbila půlnoc a já svému milovanému Juliánovi vrazila dýku do srdce. Lásko, jsem s tebou. Bylo třináctého listopadu, všude sychravo, vítr přinášel nové a nové spršky studeného deště a na cestách se lesklo mokré listí.

 

Když přišli, ležela jsem vedle mrtvého Juliána. Odsoudili mne znovu, na osmnáct let jsem zmizela ze světa. Zestárla jsem za tu dobu, ale moje láska ve mně hořela stále stejnou silou. Přenesla mne přes všechny roky za zdmi a potom jsem stála v cizím městě, nikoho a nic neznajíc, jen tu jednu cestu tam, za ním. Ještě dva roky, pouhé dva roky.

 

Jdu nocí, já, Paula Cardinová, oblečena v bílém, jdu liduprázdným městem, je sychravo, studené poryvy mi trhají závoj, prší, jsem promáčená studeným deštěm, ale krásná, panna nevěsta. Tam za městem je hrobka Rottenbergů, tam je můj Julián, už nám nic nebrání, jsme svoji, můj milovaný, prokletí zlomeno, dvacet let jsi na mne čekal a já stárla den za dnem a teď jdu nocí k tobě, je třináctého listopadu, na cestě se leskne mokré listí a já tisknu v ruce dva prstýnky…