Hra

HRA

(K poslechu http://youtu.be/vhSHXGM7kgE)

“Ahoj detektive, zahrajeme si takovou hru.

Několik let jsi ztratil v marné snaze chytit mě nebo někoho z mých učedníků. Tvá rodina, tví přátelé, ti všichni byli odsunuti na vedlejší kolej. Teď dostaneš šanci začít si opět vážit svého života.

Pod tvými žebry je veden silný ocelový plát, připevněný ke kovové konstrukci, která se přesně za minutu pohne ve směru od tebe. Pohne se rychlostí padesát kilometrů v hodině, což bude mít za následek velmi bolestné oddělení žeber. Říkám tomu andělská past. Tvou jedinou šancí je konečně se postavit na vlastní nohy a nechat minulost za sebou. Ale je tvé tělo dost silné na, aby ses osvobodil?

Vyber si. Žit nebo umřít. Hra začíná.”

…………….

Po dobu, co hrála nahrávka, jsem se stačil zorientovat a popadnout dech. Místnost byla sotva čtyři krát čtyři metry veliká, nicméně celou ji vyplňovala konstrukce, ke které jsem byl připevněný. Cítil jsem, jak mi pod žebry vede z každé strany ocelový prut silný asi palec. Nevím jak to, že jsem nebyl ještě mrtvý, protože takové vniknutí muselo mít za následek minimálně poškození plíce. Ale ač byl nádech a výdech bolestivý, necítil jsem, že bych se dusil.

Hodinová ručička začala vteřinu za vteřinou ukrajovat ze zbývající minuty.

Celá hra byla jednoduchá.

A bolestivá.

Abych se dostal ze smrtící pasti, bylo nutno se chytnout prutů, které mi vycházeli zpod žeber a vzepřít se na nich. Postavit se tak nejen na vlastní nohy ale vlastní silou se udržet a pomalu se sunout směrem vzhůru.

Jakmile jsem povstal, celá konstrukce se pohnula se mnou směrem vzhůru. Pojistka, aby to nebylo tak jednoduché. Cvaknutí západky.

Uchopil jsem prut a věnoval letmý pohled hodinám.

Čtyřicet pět vteřin.

Prvních pár centimetrů jsem skoro nic necítil. A pak se mé nohy dostaly nad úroveň podlahy.

Třicet vteřin.

Bolest začala být najednou hrozně intenzivní. Bylo to, jako když vám zubař zasáhne při vrtání nerv.

Sklouzl jsem zpět na začátek.

Pruty zajely zpět a mě se bolestí podlomila kolena. Několikrát jsem se nadechl a znova se vzepřel

Nebylo to o moc jednodušší.

Dvacet vteřin. Sevřel se mi hrudník. Zabral jsem ještě jednou.

Pomalu jsem se sunul za svobodou.

Deset vteřin. Chybělo mi už jenom pár centimetrů.

Euforie zachvátila mé tělo.

Už budu z toho venku, a pak toho parchanta, který svoje zvrácené hry sleduje, jednou pro vždy dostanu.

Pět vteřin.

Posunul jsem se, tak maximálně jak to jenom šlo a konečně se vyprostil z prvního z prutů na kterém jsem byl naražen. Stačilo se už jenom vytáhnout z druhého. Zbývaly snad dva centimetry.

“Dobrá práce, detektive Mullinsi,” ozvalo se za mnou.

Jediná vteřina nepozornosti se mi stala osudovou.

Jak jsem křečovitě držel ocelovou tyč, tak vyrušení zpoza zad způsobilo, že mé prsty vypověděly službu.

Sklouzl jsem až na začátek a s hrůzou se podíval na hodiny.

Vteřina.

“Hra skončila.”

Druhý z prutů, který stále zůstal pod hrudním košem, se najednou prudce stáhl směrem ode mne.

Pak prudká bolest a jenom tma.

……………………………….

“Kdo to je?”

“Copak to nepoznáte? Detektiv Bob Mullins z vražd. Měl na starosti Skládačkového vraha. Evidentně ho Jigsaw dostal dřív.”

“Doktore, co byla příčina smrti?”

“Krom toho zřejmého? Ta tyč, co měl pod žebry, ho roztrhla a celý obsah hrudního koše vysypala na podlahu. Stačí vám to takto?”