Pád do temnoty

Ptám se sama sebe. Tolik potřebuji znát pravdu. Vím, že je krutá a že mne bude bolet, jenže já ji musím znát! Nevím o sobě skoro nic, nevím kdo jsem a jaká je má minulost. Chci to vědět, abych se mohla postavit osudu a čelit svému hořkému údělu. Musím bojovat, musím se vzepřít. Cožpak není žádné východisko? Musí nějaké být, a já ho najdu...
A tak se ptám, kdo vlastně jsem?!
Půda se pode mnou zatřese, ale já to ustojím. Potom se mi však zamotá hlava a vše kolem pohltí mlha. Nevidím nic, jen tu bílou tmu. Stojím nehnuta na místě a trpělivě čekám. Konečně se o sobě něco dozvím...
Mlha se rozplyne a spolu s ní i veškerá realita, jež mne obklopovala. Spolu s realitou jsem zmizela u já. Moje tělo bylo jakoby nehmotné, cítila jsem to...
Tak započala má podivná cesta. Kráčela jsem po ní až jsem spatřila studnu. Kráčela jsem přímo k ní. Věděla jsem, co je to za studnu, a bála se, co v ní spatřím. Tušila jsem...
Konečně jsem stála u ní. Opřela jsem se rukama o její okraje a nahlédla dovnitř. Byla tam však tma a já neviděla nic, než kus holé stěny. Naklonila jsem se a ztratila rovnováhu. Pak už jsem jenom padala. Nekřičela jsem a ani jsem se nesnažila zachytit. Věděla jsem, že to je marné. Prostě jsem se nechala unášet. Padala jsem dolů na dno studny, ale má tahle studna vůbec nějaké? Žádné jsem nezahlédla a nevidím jej ani teď...
Když už jsem měla pocit, že nikdy nedopadnu, byla jsem tam. Byla jsem na dně. Toho jsem se obávala. Dopadla jsem a voda jen zašplouchala. Vynořila jsem se z pod hladiny a nabrala vzduch do plic. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Celé to tu bylo tak nějak zvláštní a... a děsivé. Stěna studny byly ledové a špinavé. Místy na ní byla i plíseň. Ale to se nedala kupodivu říct o vodě. Bylo až k nevíře, že voda byla tak křišťálově čistá a průzračná. A dokonce v ní plavaly i rybky...
Překvapilo mně to tolik, až jsem se polekala. Plavaly tu rybky. Jedny byly černé a druhé zlaté. Ty černé se na mně dívali nepřátelsky či dokonce nenávistně. Pár jich na mně zaútočilo, ale jejich snaha přišla nazmar. Mé tělo totiž bylo nehmotné. Jen skrze mně propluly, jako bych nebyla nic víc než pára... Také tu byly ty zlaté rybky. Ty se tvářily přátelsky a narozdíl od černých byly veselé, ale zdaleka ne všechny... Některé byly smutné. Chtěla jsem na ně promluvit, abych je rozveselila a utěšila, když tu náhle...
„... Co se to děje?“ Zeptala jsem se polekaně. Najednou se vše začalo hýbat a měnit svou podobu. Voda se vypařila, stěny se začaly vzdalovat a rybky také mizely Měnily se v černé stíny a ty nyní pluly vzduchem a ztrácely se do neznáma. Dno pode mnou zmizelo a já opět začala padat. Znovu jsem padala. Tentokrát jsem dostala opravdový strach a měla jsem co dělat, abych nepropadla panice. I nyní se mi zdálo, že padám neskutečně dlouho a že nikdy nedopadnu a i nyní jsem dopadla…
Ale už ne do vody. Dopadla jsem na tvrdou zem. Bolestí jsem usykla, ale naštěstí se mi jinak nic nestalo. Rychle jsem se postavila a rozhlížela se na všechny strany. Byla tu tma, občas se někde mihlo světlo, ale jinak tu byla tma tmoucí. Měla jsem strach. Chvíli jsem čekala, co se bude dít dál, ale nic se nedělo. Váhavě jsem zavolala: „Je tu někdo?“. Odpověď se dostavila v zápětí…
Ze všech stran se ke mně začaly přibližovat stíny. Nadávaly mi, smály se, naříkaly, utěšovaly. Byla to děsivá kakofonie hlasů, která se odrážela v nekonečnu jako ozvěna. Ty hlasy pronikaly do každičké částečky mého těla jako bodající nože. Ta muka! Zabije mně to!
Klesla jsem v bolestech na zem. Po tvářích mi tekly slzy a hlava mi třeštila. Rvala jsem si vlasy a křičela. Ale nepomáhalo to. Snažila jsem se zacpat si uši, ale ty hlasy byly stále se mou. Byly uvnitř mé hlavy. V mém nitru! Cítila jsem to!
Hlavu jsem skrývala v dlaních, abych nic z toho neviděla, ale když jsem se znovu podívala, by stíny tam stále byly! Stále kolem mně kroužily jako supy nad svou mrtvou kořistí. Nemohla jsem to už vydržet…
Vstala jsem ze země a dala se na zběsilý útěk. V dáli jsem zahlédla světlo, které jako jediné nemizelo. Utíkala jsem k němu. Stíny mně pronásledovaly a ta děsivá a bolestná kakofonie jejich hlasů na mne stále dorážela a mučila mne. Utíkala jsem stále dál, zrychlila jsem kdykoliv se ke mne nějaký z těch stínů víc přiblížil. Moje tempo bylo vražedné. Srdce by mi mohlo uvnitř těla puknout. Neustále jsem však utíkala dál. To světlo mě zachrání, musí. Je to má jediná naděje!
Pomalu se začalo zvětšovat, a já nakonec rozpoznala, že je to taky stín, ale bílý. Byla to bytost, která mně měla zachránit. Nešla mi však vstříc, když jsem se k ní přiblížila odplula ode mně! Běžela jsem stále za ní a volala na ní. Prosila jsem o pomoc. Jenže mně odmítala. Padla jsem na kolena a propadla beznaději. Srdce mi bolestně bušilo v hrudi a pro slzy jsem už ani neviděla. Žal a beznaděj mně ovládly a já se tomu už ani nesnažila bránit. Stíny mně obklopovaly a jejich hlasy na mně opět dorážely. Přála jsem si zemřít. Toužila jsem po smrti, která se však nedostavovala. Vzdala jsem se tedy svého posledního kousku cti a upřela zrak na ten bílý stín.
„Prosím, pomoz mi. Už to nemohu snášet… Zachraň mně přece! Nebo mne pošli do pekel, hlavně ať už to skončí!“
Zem se pode mnou roztrhla a já se zřítila dolů po strmém svahu. Pod sebou jsem cítila žár ohně, který musel být ze samotného pekla. Zachytila jsem se ostrého kamení a zůstala viset na té pekelné stěně. Pohlédla jsem vzhůru…
Několik stínů se ke mně snažilo přiblížit a podat mi pomocnou ruku, dá-li se to tak říct. Ale ano, někteří se mi opravdu snažili pomoct. A já najednou pochopila, že to jsou ty mé rybky ve studni. Moje zlaté rybky!
Snažily se mi pomoci, ale nemohly. Kdykoliv se ke mně jeden z těch stínů přiblížil, kameny, jichž jsem se držela se začaly drolit a já spadla níž, a blíž k ohni pod sebou…
Stále jsem se blížila ohni. Neviděla jsem sice pod sebou dno té propasti, byla zahalena tmou, ale věděla jsem, že není příliš daleko. Jeden ze stínů, na mně promluvil. Možná jsem ten hlas i znala, nevím. Řekl mi:
„Musíš vydržet! Nevzdávej to, určitě přijde a zachrání tě…“
Snažila jsem se tomu věřit. ale jakkoli by moje víra byla pevná, už jsem dál nemohla. Tělo mi vypovědělo službu a já se pustila. Dopadla o několik metrů níž. Dopadla jsem na jakýsi výběžek stěny a tam zůstala ležet. Očima jsem slepě zírala nahoru. Cítila jsem, že život ze mne pomalu vyprchával během toho pádu. Opustily mne téměř všechny síly. Byla jsem strašně slabá, ale žila jsem. To bylo hlavní. Nezbylo mi, než čekat a doufat. Tak kdy už mne přijdeš zachránit?!