Skanaus

Pěkný #Hanniween vám všem ;-) O seriálu.

Skanaus

 Bedelia ucítila pronikavou bolest v zátylku. Jen dočista krátké bodnutí. Už věděla, jaký pocit zanechá ostrá ocel pronikající kůží. Toho, kdo ji napadl, však neviděla. Jen cítila, jak se z duté jehly vyhrnula neznámá tekutina přímo do jejího těla. Útočník stiskl její ramena a nedovolil ohlédnout se, dokud se jí nezatočila hlava. Kolena povolila a Bedelia padala k zemi. Přes zamžený zrak ještě zachytila štěněčí pohled muže, který ji pokládal na měkký koberec. Měl zakrvácené šaty i tvář a rozcuchané vlasy plné zbytků nějakých rostlin. Pak ztratila vědomí.

°°°°

Probouzela se pomalu. První, co ucítila, byla vůně. Ostrý pach citrusů. A pečeně; jako právě připravená Hannibalem. Ale ten tady nemohl být. Včera večer přece zemřel. Spolu s Willem utonuli v hlubokých vodách oceánu. Policie sice ještě hledá těla, ale prý nemohli ten pád přežít. Vysoký útes a ostré kameny pod ním. Jenže Hannibal měl vždycky tendenci lidi překvapovat. Možná, možná prostě nezemřeli oba...

Jak omámení ustupovalo, vrátila se bolest. Nebo její ozvěna... Zvláštní tupý pocit v levé noze. Konečně otevřela oči, zvedla svěšenou hlavu. Připadala jí neuvěřitelně těžká, stejně jako vlastní víčka. Bylo to jiné, než když se tenkrát omámila sama. Pak se Bedelia konečně rozhlédla.

Už nebyla tam, kde ji útočník napadl. Probudila se ve své jídelně. Mnohem víc jí však pro dnešek připomínala jeden z honosných domů, jaké Hannibal vždy miloval. Jako byl i ten ve Florencii, v němž spolu strávili nezapomenutelnou část života. Také si tam řekli sbohem a Hannibal slíbil, že se jednou vrátí, aby ji snědl. I Will to slíbil, když se mu chystal umožnit útěk. Omlouval to dopadením ještě horšího vraha. Nejhorší lži jsou ty, které říkáme sami sobě. A Hannibal tenkrát ještě nevěděl, že ho láska k Willovi bude stát život... Nebo – jen téměř stát?

Při té vzpomínce ji zamrazilo. Znovu ucítila vůni pečeně a zaslechla tiché tóny klasické hudby. Johann Sebastian Bach, nejspíš. Byla oblečená jako do opery, v jedněch ze svých nejlepších šatů. Tmavě modrá barva podobná noční obloze a velmi hluboký výstřih, který však ve skutečnosti nic neodhaluje – jen dává tušit. Místnost se utápěla v kmitavém světle plamenů svící. Bedelia seděla u dlouhého dřevěného stolu. Už věděla, že před ní leží něco chutného, ale zároveň velmi znepokojivého. Sledovala provoněný kouř, který se nad tím vlnil. Po dlouhé chvíli konečně zvedla nejisté ruce a sevřela hranu stolu. Teprve pak se na jídlo před sebou odvážila podívat.

Bála se sáhnout do míst, kde v noze cítila bolest. Ale ani nemusela. Věděla, že už žádnou nohu nemá. Před ní leželo další velkolepé dílo kulinářského umění. To, co jí dnešní hostitel v bezvědomí vzal, spočívalo uprostřed stolu. Jasně zelené listy, v nichž bylo maso obaleno, připomínaly mladé motýly. Ještě neschopné letu, ale dost krásné, aby někomu vzali dech. Za dobu, co znala Hannibala, již několik podobných hostin zažila. Do teď však vždy pouze z pozice hosta.

Na okamžik celá zbledla, posedla ji panika. Nejraději by utekla nebo volala o pomoc. Kdyby ale mohla utéct, jistě by teď byla přivázaná; jestliže ještě mohla křičet, nikdo by ji stejně nevyslechl. Udělalo se jí mdlo, ale dokázala nepozvracet stůl. Vlastně to celou dobu čekala, že takhle nějak skončí... Ale mělo to být rukou Hannibala! Konečně si vzpomněla na tvář, kterou viděla, než ztratila vědomí a potměšile se usmála. Krotký beránek štvaný vlkem snad podlehl jeho kouzlu, když se nad nimi zavřela voda? Nebo byl takový vždy a v přetvářce jenom marně toužil stát se někým jiným?

Podívala se lépe na vše, co měla před sebou. Několik podnosů, jejichž obsahem se člověk mohl nasytit málem pouhým pohledem. Jídlo ji už teď nezajímalo. Důležité byly prázdné stříbrné talíře přichystané nejen pro ni, ale i pro ostatní strávníky. Ti měli teprve přijít. Ke každému z nachystaných míst náležely také sklenice s bílým vínem. A stříbrné příbory s gravírovanou rukojetí.

Zvedla ruku, aby jednu z vidliček skryla v roztřesené dlani. Po pravé straně místnosti ji děsily vysoké dveře. Byly zavřené a dostatečně masivní na to, aby neslyšela nic, co se dělo za nimi. Potom poklesla klika, panty tiše zavrzaly. Jediným rychlým škubnutím strhla ruku a ukryla ji pod stůl. Tou druhou si ještě upravila vlasy, vytřela jedinou slzu z koutku oka. I přes zrychlený dech se snažila vypadat klidně, nad věcí, jako vždy. Nedopřeje nikomu, aby ji zlomil. A nevzdá se života bez boje!

Muž, který vstoupil do místnosti, se již nepodobal tomu, jenž ji uspal. Byl oděný v novém saku a čisté košili. Kudrnaté vlasy, nyní čisté a upravené, orámovaly jeho nezvykle klidnou tvář. Už nekrvácel. Jediná viditelná zranění mu zbyla v obličeji a na odraných kloubech rukou. Na skráni pod levým okem měl vážnější ránu – hlubokou, ale pečlivě zašitou. Byla si však jistá, že do nemocnice nešel. Dveře za sebou obezřetně zavřel, jako by chránily ještě větší tajemství.

Bedelia se na něj podívala způsobem, jakým už tolikrát dřív, když spolu mluvili o Hannibalovi. Myslela si, že ho zná, ale teď ji spíš děsil. Přesto stále klidným podmanivým hlasem se ho zeptala:

„Tohle nejste vy. Proč to děláte, Wille?“ On k ní pomalu přišel blíž, kulhal. Přitom se ponuře usmíval.

„Kvůli Hannibalovi.“ Prosté přiznání. Mohla to přece tušit, kvůli komu jinému by tenhle čestný muž sešel z cesty, na níž se celá léta usilovně snažil udržet? Mohl odolat nebo podlehnout, ale jedině Hannibalovi. Žádný z desítek vrahů, do nichž se ve službách FBI vciťoval, nedokázal podlomit Willovo odhodlání zůstat čistý. Nepodlehnout temnému hlasu někde hluboko v sobě. Ale s Hannibalem to bylo jiné. Viděl ve Willovi šanci namísto prokletí. S odhodláním sobě vlastním hrál na temnou strunu v něm. A i když se tomu vzpíral, tohle pochopení se Willovi vlastně líbilo.

Bedelia se v duchu usmála. S Hannibalem to přece bylo vždy jiné, sama to poznala. Sama pro něj zabíjela... Teď však musela Willa zastavit, pokud chtěla přežít. Musela věřit, že má tu moc. Nakonec, Hannibal zemřel a Will tu zůstal sám – tápe, ztratil směr.

„Vím, že vám chybí, Wille. Ale nezapomínejte, kdo ve skutečnosti jste. Nenechte ho, aby vás i po smrti ničil.“ Vrať se, Wille, vrať se na cestu, kterou jsi pro něj opustil. A nech mě odejít! Sklonil se k ní tak blízko, že ho mohla svou vidličkou bodnout přímo do krku. Možná by měla štěstí, dokázala by trefit tepnu, zabít ho...

„Nechybí mi.“ Will to zašeptal způsobem, který nepřipouštěl pochyby. Nejprve pohlédl Bedelii přímo do očí, načež stočil zrak ke dveřím. Zatajila dech a podívala se tam také. Otevřely se. Vešel jimi přízrak. Mrtvý muž obživl přímo před jejíma očima. Hannibal vstoupil do místnosti. Bedelii poskočilo srdce v hrudi. Tak on žije? Oni oba?

Ovšemže! Byla tak hloupá, když nepoznala jeho dokonalé stehy na Willově tváři! Chvíli jí připadalo, že omdlí. Nemohla říct, že Hannibala vidí ráda. Ale byla teď šťastnější, když v tom oceánu nezemřel. Přece toho spolu tolik prožili... Znovu koutkem oka zahlédla dnešní hlavní chod a najednou jí to všechno připadlo absurdně komické. Policie se honí za přízraky mrtvých těl, zatímco ona vítá zpět svého vraha.

Jako vždy byl oblečený do nejlepší společnosti. Tvář měl sice nezvykle bledou, ale seděl v ní hrdý výraz. Shlížel na Willa, jak se sklání nad Bedeliinou naservírovanou nohou, a nedokázal skrýt potěšení, které při tom pociťoval. Stávalo se jen málokdy, aby Hannibal neuhlídal vlastní pocity. Popravdě se to nestávalo vůbec. Ale Will na něj měl podobně osudový vliv, jako Hannibal na Willa. Když zůstávali spolu, nedokázali být sami sebou. Oba se stávali někým jiným a přece skutečnějším, než kdy předtím...

„Víš, je to dárek – na uvítanou v novém životě. A taky omluva.“ Will dobře rozpoznal pochopení, které změnilo její netečný výraz. Bedelia to věděla už dávno. A on teď mnohem lépe rozuměl jejím minulým otázkám.

Když se jí zeptal, jestli je do něj Hannibal zamilovaný a Badelia se pak zeptala Willa, jestli po Hannibalovi touží, odpověď byla vlastně stejná. Will si to jenom tenkrát nedokázal připustit. Přitom byl jejich zvláštně nepopsatelný vztah dávno za hranicí běžných intimností, které si vyměňují milenci. Stál úplně mimo tu škálu, přitom však dost blízko ní, takže Willa dřív mátl a děsil. Potřeboval zemřít, aby to pochopil. Padnout až na dno a z něj teprve vstát. Vyklubat se z kukly, která ho předtím svazovala, oschnout a letět ke slunci. Možná se z něj nestal motýl, ale můra. Můra, která se jednou spálí o světlo, k němuž je přitahována. Jenomže cesta, po níž předtím kráčel, Willa přivedla na hranu útesu...

Badelia ho upřeně sledovala, jak o tom všem přemýšlí. Vlastně ji měl docela rád – oni oba. Ale dnes pro ni příběh skončí, když už se dozvěděla úplně všechno. Tak to má být, je to tak správně. Nový život se vždy rodil v krvi žen. Oba dnes přinesou oběti, aby si dokázali odpustit; a znovu věřit. Will se napřímil, vyšel Hannibalovi v ústrety. Snažil se zůstat vážným, i když to vlastně byla jen taková jejich hra. Přišel až k němu a zeptal se s lehkým úšklebkem:

„Přijmeš mé pozvání na večeři? Slibuju, že to bylo naposled, co jsem se tě pokoušel zabít.“ Hannibal přimhouřil oči, chřípí se mu roztáhlo, jak začichal.

„Musím přiznat, že to voní znamenitě.“ Přikývl Willovi na souhlas. Společně se vrátili k Bedelii, která k nim nyní vzhlížela s naprostým smířením. Pomalu zvedla ruku s vidličkou a položila ji bez jediného zaváhání zpět na stůl. Přisedli k ní, každý z jedné strany stolu. Když ji Hannibal míjel, zlehka se dotkl jejího holého zátylku. Dokázala neucuknout i přes chlad, který z toho doteku sálal. Hleděla strnule před sebe. Věděla, že všichni v této místnosti dnes přijali svůj nový osud, v nějž nikdy nedoufali. A i když je to nakonec pravděpodobně zničí, teď byli spokojení. Hannibal s Willem na ni společně pohlédli, usmáli se. Ona jim úsměv oplatila.

„Bon appétit.“