SMRTONOSNÁ TOUHA

Seděla smutně u stolu a netrpělivě čekala. Čekala, kdy zavolá.
Strávili spolu jedno krásné odpoledne, kdy jí pozval na kávu. Při rozloučení slíbil, že zavolá a stále nic.

Toužila opět slyšet jeho laskavý hlas, dívat se do jeho upřímných očích, ve kterých viděla víc, než jen kamarádský pohled.

I ona cítila, že k němu cítí víc, než ke kamarádovi.

Tak nyní seděla a bojovala se svou touhou. Věděla, že jí podlehnout nesmí, aby neublížila jinému člověku.
ON byl totiž ženatý.

Tak to prostě má být, aby to bylo správné a hotovo ! Už se nesmí vidět.

Opakovala si pořád dokola:

"Nesmíš, nesmíš, nesmíš!"

Uplynul měsíc, stále se neozýval a ona se již smířila s myšlenkou, že by se ještě někdy měli vidět.

V tom zazvonil telefon a volal ON!

Bojovala s odhodláním, že telefon nezvedne, nesmí, ale zvědavost zvítězila a ona nesměle zvedla sluchátko.
Jak věděla, že je to on si vysvětlit nedokázala, ale věděla.

Jeho hlas jí opět učaroval a zase v tom lítala.

Pozval jí na výlet a ona ochotně souhlasila. Nemohla se dočkat dne, kdy se měli sejít.

Přijel pro ní luxusním autem a odvezl na krásnou chatu uprostřed lesa.
Cítila se s ním, jako v nebi.

Byl milý, něžný, z jeho očí sálala láska, jeho slova zněla, jako krásná pohádka.

Zcela uchvácená jeho přítomností nevnímala nic, pouze jeho.

Milování bylo tak nadpozemsky nádherné a něžné, jaké ještě nikdy nezažila.
Usnula v jeho náručí, jako princezna.

Ráno otevřela oči a hledala ty jeho, ale co to?

Kde to je?

Byla v jakési ponuré místnosti, která vypadala, jako sklep.
Vyděšená chtěla vstát, ale nešlo to. Byla přivázaná provazem k jakési pryčně.
Nechápala.

Vyděšeně se začala rozhlížet po místnosti a s hrůzou spatřila kolem sebe další pryčny s přivázanými, již tlejícími mrtvolami dívek.

Začala zoufale křičet a zrak jí sklouzl na dveře.

Na nich byl velkými písmeny nápis krví:

JINAK BYCH SE VÁS, VY ŠTĚNICE, NIKDY NEZBAVIL. SBOHEM.