Vyšší moc

Elena necítila svoje tělo. Vlastně si vůbec neuvědomovala, kde je, a jak se sem dostala. Ale kam? Kde to ve skutečnosti je? Byla si jistá jen jedním- tohle je absolutní konec, definitivní tečka za tím, co bylo, bude, nebo je. Ta strašná pravda se na ní vrhala ze všech koutů její mysli, všude v té temnotě existovalo pouze jedno slovo, pojem, název…smrt. Ale jak to, že o tom ví, že o tom může uvažovat, že přemýšlí, že si uvědomuje svůj vlastní konec? Proč křičí hrůzou a nikdo jí neslyší? Proč se tak bojí, i když neví čeho? Na nevyřčené otázky nemohou být odpovědi.
Náhle něco uslyšela. Ten hlas byl vzdálený celé věčnosti., ale přeci ho slyšela docela jasně.
„ Probuď se, “ zněl příkaz. Elena neváhala, nemusela na to vlastně vynaložit žádnou námahu- její tělo se samo vzneslo. I když, byla to ona? Vypadalo to spíše jako nějaký tmavý stín, jako šedá mlha, skrz kterou by každý mohl bez povšimnutí projít a ucítil by jen slabý záchvěv chladu.
„ Otevři oči. “
Elena poslechla. Byla v nějaké matně osvětlené místnosti; ostatně, nebylo by ani pro koho svítit…bezvládná těla všude okolo působila tak poklidně, až z toho mrazilo. Vládlo zde mrtvolné ticho. Každý nádech by byl slyšitelný, tady už však nikdo nedýchá, nikdo není naživu.
Na studených nemocničních lůžkách pod bílou plachtou a s identifikačním číslem uvázaným kolem nohy tu ležely stovky lidí. Číslo 8233 patřilo mladé dívce s dlouhými hnědými vlasy, které se ještě zdravě leskly, když pleť už byla křídově bílá. Kdyby mohla otevřít své temné modré oči a lehce se pousmát, možná by se mnozí ptali, proč zrovna ona musela zemřít. Elena se nevěřícně dívala na své vlastní tělo. Zakryla si ústa, aby nemohla křičet, přestože věděla, že jí nikdo nemůže slyšet. Chtěla utéct pryč, ale něco jako kdyby jí přikázalo zůstat na místě. Opatrně natáhla ruku a dotkla se své tváře. Byl to ten nejzvláštnější a zároveň nejděsivější pocit, jako ve zlém snu, jenže toto byla skutečnost, které Elena nemohla uvěřit.
Silou vůle se přinutila udělat krok zpátky, ale narazila do jiného železného lůžka,a tím nevědomky odkryla kousek plachty, jež bylo pokryto mrtvé tělo číslo 8234. Mohla teď vidět velmi světlé krátké vlasy, které si její bratr nikdy nečesal, a špičatý nos, který oba zdědili po otci. Eleny se zmocnila opravdová panika.
„ Simone, Simone! “ křičela, avšak její bratr stále nehybně ležel a Elena skoro nepochybovala o tom, že už navždy také bude.
Uvědomila si, v jak absurdní situaci se teď nachází. Na jedné vlastní nehybné tělo, na druhé mrtvý brat a ještě tu také byla ona sama mezi tím vším v nějaké zatuchlé márnici.
Náhle se v tmavém rohu místnosti něco pohlo. Elena se rychle skrčila. N tomto místě by se přeci nemělo nic hýbat, a když ano, je to nanejvýš podezřelé.
„ Vím, že jsi tu. “
Byl to ten samý hlas, který jí přikázal probudit se, ale už vůbec nebyl vzdálený, vycházel z bezprostřední blízkosti. Elena se napřímila; stála tváří v tvář vysokému muži s přísným pohledem a nepřirozené bílou pletí, která kontrastovala s černým oblečením.
„ Konečně se tedy setkáváme. “ Rty se mu zkřivily v nepřirozený úsměv. Elena nebyla schopna slova, a tak jen mlčky stála v naději, že se najednou propadne do úplně jiného světa, co nejdál od své a bratrovy mrtvoly a od toho podivného člověka…i když, je to vůbec člověk? Už si nebyla jistá ničím.
Bylo jí odporné se něho stále nevěřícně dívat, odvrátila se tedy a pomalu přistoupila k Simonovu lůžku.
Zvláštně poklidný výraz v bratrově tváři jí dodal trochu odvahy. Vyslovila tedy tu otázku, která už dlouho visela ve vzduchu: „ Co má tohle všechno znamenat? A kdo vlastně jste? “ Hlas se jí mírně třásl, ale byla si jistá, že ji ten muž slyšel, přestože stál na druhém konci márnice. Trochu popošel k ostatním bezvládným tělům. Jeho oči těkaly z jednoho na druhého; podivně se usmíval jakoby měl snad ze smrti všech těch lidí radost
Eleně přejel mráz po zádech, když se zastavil u nějaké postarší ženy a tiše pronesl: „ Na tebe tak dojde. “ Ale co by se jí ještě mohlo stát, když už je mrtvá?
„ Jsem Sérvin. “ řekl bezvýrazným hlasem a pomalu se přibližoval k Eleně. Ta udělala pár kroků zpět až se dotkla chladné a vlhké zdi. Nebylo kam utéct. Vyschlo jí v ústech, třásla se zimou a hlavně strachem.
Nyní už byl tak blízko, že mohla rozpoznat jeho prošedivělé vlasy, úzkou tvář a malé přísné oči, které jakoby jí přikazovaly: zůstaň na místě a poslouchej. Sérvin chvíli Elenu pozoroval, pak se obrátil a začal se rozhlížet kolem sebe.
„ Nemýlím- li se, měl by tu být ještě někde pan bratr…” pronesl téměř konverzačním tonem, pro Elenu to však znamenalo něco jako náhlé procitnutí z hlubokého spánku.
Rychle se napřímila a v mžiku stála u bratrova lůžka tváří v tvář tomu podivnému stvoření. „ Simona se ani nedotknete! “ V jediné sekundě si uvědomila, že Simon je jeden z mála lidí, ne- li jediný, na kterém jí kdy záleželo, jen to nedokázala dát dostatečně najevo. Možná až teď, na samém konci všeho, nastal ten správný okamžik.
Servina tento náhlý vzdor trochu zaskočil, nedal to však na sobě nijak znát. A najednou to tu bylo znova. Sérvin se na ni upřeně zadíval a přestože vůbec nehnul ústy, jasně slyšela jeho hlas ve své hlavě: „ Ty tady teď nerozkazuješ. “
„ Ustup, nechci to opakovat dvakrát. “ řekl už nahlas a Elena měla pocit, že tu není žádné “buď anebo” . Je to jeho vůle, jasný příkaz a zdálo se nemožné ho nesplnit. Na kratičký zlomek sekundy ovládl její mysl a jí nezbývalo nic jiného, než se podřídit.
Přitisknutá k chladné zdi bezmyšlenkovitě pozorovala Sérvina , který s velmi soustředěným výrazem přistoupil k bratrově posteli. Dva prsty lehce položil na Simonovo čelo a přitom ho propaloval pohledem. Eleně bylo jasné, co asi teď zní v jeho hlavě. Otevři oči, probuď se, poslouchej moje rozkaz, …neměla tušení, co s nimi tento muž zamýšlí, nicméně bylo zřejmé, že to nedělá poprvé.
Sérvin zatím vcelku bez zájmu pozoroval Simonovo vznášející se tělo. Náhle se obrátil k Eleně a zamyšleně si ji prohlížel.
„ V tomhle asi normálně nechodíte slečno, Carrsonová, nebo se pletu? “
Elenu ve všem tom zděšení ani nenapadlo zajímat se, co má na sobě. Nestačila si uvědomit, že by teoreticky na sobě ani nic mít neměla, je přece v márnici a tady jsou snad všichni lidé pod pokrývkami nazí!
„ Bože můj…” vydechla tiše při pohledu na své oblíbené dlouhé bílé šaty. Byly celé zakrvácené, špinavé a z velké části také potrhané; i celé její tělo bylo samá modřina a šrám.
„ Jak…” Svou otázku už však nedokončila. Vedle ní konečně stál trochu pobledlý a očividně zmatený Simon.
„ Takže už vás tu mám konečně pohromadě. “ řekl spokojeně Sérvin .
Elena při těch slovech chytla Simona za ruku a začala se trochu třást. Nikdy v životě se ničeho nebála, ale teď- jakkoliv to zní směšně- myslela, že z toho nesnesitelného strachu umře…