Černá nebo červená

Černá nebo červená

      Viky si o sobě vždy myslel, že je úplně normální člověk, který chodí do práce, stará se o rodinu, má rád přírodu a kumšt, pije střídmě pivo k jídlu a kouří levné cigaretky. Mezi přáteli platil za nenápadného, milého společníka, který se nijak nelišil, nepovyšoval a nevytahoval a pokud nebyl přímo vyzván, nijak se neprojevoval. Dá se říci, že proto byl oblíben. Byl to můj dobrý kamarád a důvěřoval mi. Svěřil se, jak u sebe objevil zvláštní vlastnosti a schopnosti.

         Jednou popíjel v Malostranské kavárně svou kávu s přáteli, kteří se pustili do debaty o nadpřirozených věcech a vlastnostech některých lidí. Vyprávělo se o tom, kdo co přečetl, nebo slyšel a hodnotilo se, jestli to je možné, nebo to byl podvod. Nikdo neměl přímé zkušenosti s magií, nebo duchařením. Jeden z přítomných přišel s nápadem, zkusit hádat karty. Karty k dispozici byly, vrchní Pepa byl za nemalý poplatek ochotný je přinést. Mělo se hádat, jestli je na obrácené straně karty barva červená nebo černá. Dá se říci, že téměř polovina pokusů byla úspěšná. Není se co divit, rozhodování bylo vymezeno jen na dvě možnosti, takže je jasné, že mohlo být dosaženo poloviční úspěšnosti. Pravda, někomu vycházel pokus lépe, ale jinému zase hůře. Byl také vyzván Viky, aby uhodl barvu karty. Nepřemýšlel o výsledku dlouho. Jen nad kartou na stole přidržel dlaň poněkud déle. Chvíli se nic nedělo. Zamyslel se nad možnostmi. Jsou jen dvě. Buď uhodne a bude to náhoda, nebo neuhodne a bude to – také náhoda. Chvíli než svůj tip vynesl, ucítil na dlani jakýsi závan tepla. Přejelo mu to dlaň, lehce, jako když foukne. Určitá zkušenost mu napovídala, že teplo je všude značeno červeně, příkladně na baterii v koupelně, oheň, jako zdroj tepla, je červený, hasiči mají červená auta. Zvědavým pohledům, které na něho byly upřeny, svůj tip s jistotou řekl. Je tam barva červená. Někdo rychle kartu obrátil, a byla tam červená osma. Pro přítomné to byla samozřejmě náhoda, jako při předchozích pokusech. Pro něho nikoliv, jasně cítil teplý závan. Barva nemohla být černá. Černá je smutek, bol, žal, chlad, smrt. Smrt je vždy studená. Rychle následoval další pokus. Opět závan tepla. Ohlásil barvu červenou. Po otočení se ukázala červená. Po třetím pokusu, který opět vyšel na červenou, jsme začali být zvědavější a očekávali, kdy se splete, a odhad nevyjde.  Při další kartě dost dlouho váhal. Nebyl si zcela jistý, jestli opět ucítí lehký závan tepla, nebo jestli zůstává dlaň necitlivá. Dokonce měl pocit opačného směru, že dlaň naopak teplo vydává. Zkusil hádat a trochu nejistě oznámil barvu černou. Karty se rychle někdo uchopil. Zvědavost rostla. Bum. Byla to černá desítka. Dokonce i další karta s černým králem vyšla po oznámení barvy. Viky se začal potit a bylo mu najednou nevolno. Řekl, že se mu točí hlava a svaly na rukou ochabovaly. Odmítl další pokusy.  Pokračovali jsme my ostatní. Další hádání bylo jako před tím, jen padesátiprocentní. Někdo více, někdo méně úspěšný. Přece jen nám to nedalo a přemluvili jsme Vikyho, aby se pokusit znovu hádat. Bylo vidět, že únavu setřásl a již zklidněný znovu položil dlaň nad revers karty. Odhad byl úspěšný, cítil jemný závan, lehký dotyk tepla. Byl to červený spodek. Pociťoval, že chvíle přemýšlení, jestli ucítí teplý závan, nebo spíše dlaň bude teplo vyzařovat, ho stojí určitou námahu. Cítil tep ve spáncích, vnímal tlukot srdce, přesto pokus nevzdával. Měl úpornou snahu vycítit ten rozdíl, červená, nebo černá. Další pokusy byly správné. Byli jsme poprvé svědky něčeho podobného a všichni chtěli vědět, jak to dělá. Připadal nám tajemný, protože trik nechtěl prozradit. Jenže, jak jim to mohl prozradit, když sám nevěděl, co mu způsobuje ten pocit tepla, který vnímá u červené barvy, zatímco u černé cítí, že teplo z dlaně vychází. Protože nám nedokázal říci, jak to dělá, nutili jsme Vikyho ke stálému opakování, až nám rezolutně řekl dost. Všechny jeho pokusy byly úspěšné. Při rozloučení se na něho dívali podezřívavě a jeden mu při podání ruky řekl, ahoj šarlatáne. Ta přezdívka mu již zůstala.

         Sám byl na pochybách o svých záhadných vlastnostech a přiznal se mi, že se bál podobné pokusy provádět doma. Snad aby si ověřil, jestli to funguje i jinde než v Malostranské kavárně. Ne, raději to nezkoušel. Jak si v duchu přehrával to hádání barvy, které muselo být spojeno s něčím mimořádným, protože ostatním se nedařilo, uvědomoval si trochu jinou příhodu. Bylo zajímavé, kolikrát se mu prý stalo, že zpozoroval u žen, které procházely kolem něho, jak se jim zvrtla noha v kotníku a ony trochu poklesly v kroku. Nic závažného, jen lehké podvrknutí, které dalším krokem vyrovnaly a šly dál. Trochu se rozpomínal, že ta podvrknutí intenzivně vnímal. Dokonce o zlomek vteřiny dříve, než se to stalo.

        Nevěnoval tomu vůbec žádnou pozornost, ale po příběhu s kartami začínal tušit, že je asi citlivější a vnímavější na některé události kolem sebe. Dával si od té doby bedlivý pozor na ženy procházející kolem něho, ale i na ženy jdoucí po druhém chodníku, stejným směrem, nebo proti němu. Nikdy se to nestalo u žen, které jen postávaly. Jen u žen, které šly. Určitě nepředpokládal, že by podvrknutí způsoboval jakousi silou vůle. Když se zahledí na ženu a pomyslí si, teď si podvrkneš nohu, že se jí to stane. Nikoliv, tak tomu nebylo. Přesto k tomu docházelo. Šlo spíše o to, že on to věděl o zlomek vteřiny dříve, než se to ženě stalo. Nebylo to vždy, ani často. Před těmi pokusy s kartami si to jen pamatoval. Teď se toho začal bát. Nejhorší bylo, že se to vyskytovalo stále.  Zneklidňovalo ho to a raději se na ženy, které byly v blízkosti, nedíval. Bylo období, kdy se tím nemusel zabývat, protože se mu nic podobného nepřihodilo. Přišlo to najednou, nečekaně a některý den i vícekrát. Uvědomil si také, že se pocit dostavuje jen u žen středního věku. U dívek, nebo starších žen to nikdy neviděl. Bylo lhostejné, na jakém místě ženy pozoroval. Na ulici běžně, ale i v pasáži, v nádražní hale, v obchodním domě. Ani časově nebylo jeho pozorování vymezeno. Stávalo se to ráno, přes den, večer i v noci. Podvrknutí se vyskytovalo u obou  nohou, levé i pravé. Nerozhodovala ani kvalita země, jestli to byla hladká rovina, nebo hrbolatý chodník s výmoly.

            Nikomu se s tím raději nesvěřil, protože bylo dost na tom, že mu říkali šarlatáne od doby zkoušení barvy karet. To musel pravidelně při posezení u kávy předvádět stále. Chtěl trochu přijít těm vlastnostem na kloub. Nevěděl nic chytřejšího, než si opatřit příslušnou literaturu. Ostatně pracoval tehdy jako zástupce firmy nabízející bylinné přípravky, masti, čaje, přípravky aromaterapie a masážní gely. Začal  se zasvěcovat do tajů orientální medicíny a esoteriky. Rozšiřoval svoje vědomosti o léčivých bylinách, jejich složení a působení. Svoji činnost dealera firmy vyrábějící přírodní kosmetiku a bylinné doplňky stravy a další rostlinné přípravky si doplňoval o další zkušenosti při přesvědčování sebe i lékárníků, prodejen Zeleného zdraví, Melisy, Urtiky, o vynikajících vlastnostech čajů, mastí, kapek, sirupů, gelů a aromatických olejů. Spojení přírodních produktů s jejich praktickým užíváním a léčebnými postupy bylinkářů bylo překvapivé.

           Tak se dočetl, jak se naučit vnímat a cítit Matku Zemi skrze stromy. Princip to byl úplně jednoduchý, ale někdy nesnadno splnitelný. Především musel být člověk bos. Asi kvůli lepšímu kontaktu, přes nepříjemné píchání, narušující soustředění. Těsné přimknutí dlaní jedné ruky nad hlavou a druhé dole, nejdříve čelem, následně zády ke kmeni, bylo také snadné. Ani dýchání nečinilo problémy. Jenže, jak se rozhodnout, který strom je nejvhodnější. Možná dub, který je symbolem síly, zdraví a dlouhověkosti, nebo jasan, co působí proti chmurám a depresi. Třeba jabloň, symbol moudrosti, lásky, poznání dobra a zla, nebo švestka poskytující ochranu díky velkému množství energie. Proto se z ní asi také vyrábí slivovice. Není strom, jako strom. Například není doporučován topol, nebo osika, ty prý naopak berou energii z nás. Vůbec největší problém spočíval pro mě v tom, jak nějaký strom vůbec poznat. V době růstu plodů to bylo dobré. Poznat jablko od hrušky se dalo snadno. Ovšem rozpoznat javor od buku, to bylo již nad jeho schopnosti. Někdy nepomáhala ani encyklopedie dřevin, kde byly obrázky listů a plodů.

      Také si opatřil kameny. S kameny to není snadné. Jedna z možností je navštívit obchod, kde vám dokonce poradí nákup podle znamení zvěrokruhu. Viky byl lev, ochotná prodavačka mu doporučila s určitostí velký výběr. Drahými kameny pro znamení Lva prý jsou třeba achát, beryl zlatý, citrín, fluorit, granát a ještě mnoho dalších, hlavně drahých. Zjistil, že za tuto sbírku by musel zaplatit větší část ze své výplaty. Navštívil tedy další podobný obchod, kde byl již výběr menší, ale stejně ještě finančně náročný. Zaujal ho zejména kámen tygří oko. Spojení tygra se lvem se mu nezdálo vhodné, až jeho oko spočinulo na křišťálu. Křišťál, ano to je správný kámen. Ke křišťálu se váží ty pravé vlastnosti. Je to nejsilnější zesilovač energie na této planetě. Pohlcuje jí, ukládá, uvolňuje a reguluje a rovněž jí odblokovává. Pro Lva, pro kterého je energie hnacím motorem pro uskutečnění všech svým plánů a cílů, je křišťál výborný pomocník. Také se říká, čistý, jasný, průzračný, pravdivý. Pomyslel si, že se jeho vzývání Matky Země pomocí energie křišťálu ještě zesílí a dosáhne lépe na splnění svých přání.

          Přišla doba dovolených a jako každý rok s rodinou stanovali v autokempu U Skalníků ve Stráži nad Nežárkou. Kempování si zde velmi oblíbili. Autokemp "U Skalníků" se nacházel v klidném prostředí u řeky Nežárky, 2 km od Stráže nad Nežárkou v Jižních Čechách. Nejlépe se tam dařilo rodinám s dětmi, seniorům s vnoučaty, dalo se tam věnovat cykloturistice i pěší turistice. Byla zde hezká místa pro houbaření, sběr lesních plodů, hlavně borůvek. Jezdili sem rybáři, kteří byli vždy ráno první v umývárně, a když se snídalo, oni již seděli u vody. Vůbec tu bylo dobře pro všechny, kdo si chtějí v klidném prostředí odpočinout. Po celý den byla otevřena společenská místnost s krbem, televizí, vybavená lednicemi, mrazákem a kuchyňkou s vařičem, mikrovlnnou troubou, rychlovarnou konvicí.

           Nedaleko za Stráží pod Nežárkou ve směru na Třeboň je v lese veliká pískovna, kde je nádherné koupání s přístupem do vody jak na pláži u moře. Celá rodina využila příjemného teplého až parného dne k osvěžení a po obědě odjela. Aby nemuseli vše schovávat, zavírat stany a zamykat kufry, ujal se Viky hlídání. I okolní stany zůstaly opuštěné, jen u stanů o něco výše si povídaly dvě maminky s malými dětmi. Byl rád, že má klid a může se soustředit na čtení. Zul si tenisky, usadil se pohodlně na skládací židli a začetl se do kapitoly o uzemňování a centrování. Podle širokého popisu tohoto cvičení se mělo dostavit uklidnění mysli, uvědomění energetických toků v těle a mít tak tělesnou energii pod kontrolu. Měl se dostavit pocit rovnováhy, s nasloucháním hlasů bohů. Přečetl si to raději ještě jednou, protože jsem zatím žádnou rovnováhu nepociťoval. Také pochyboval, že by na něho promluvili nějací bohové.

          Uklidnil ho trochu až další text, který nabádal k vytrvalosti, protože jen opakování je cestou k moudrosti a úspěchu. Dobře, pomyslel si, nespěchej, a chceš-li naslouchat hlasům bohů, musíš získat napřed vnitřní rovnováhu. Začal volně dýchat, pomalu, rozvážně a zhluboka. Snažil se dýchat pravidelně, automaticky. Při výdechu ho měly opouštět všechny starosti a úzkosti přes chodidla. Zrovna si na žádné starosti nemohl vzpomenout, ale myslel, že to jde samo od sebe. Při nádechu měl chodidly čerpat novou energii. Šlo o to čerpat výživu z Matky Země. Získanou sílu měl soustřeďovat ve svém středu kolem hrudi a vést ji až do hlavy. Byl trpělivý, ale něco přece jen nefungovalo. Rozhodně vůbec nepostřehl, že by měl kolem hlavy zářivý oblak. Na konec cvičení měl vyslat přebytečnou sílu ze svého těla do země. Začal se plně soustřeďovat na vyslání energie přes bosé nohy, ale mimo šimrajícího pocitu trávy nic necítil. Pomyslel si, že není asi dobře uzemněn. Odložil tedy knihu, sehnul se a dotkl se země i rukama. V duchu si říkal Matko Země, dej mi sílu a zdraví. To asi neměl dělat.

            V ten moment se ozval svištivý zvuk, zakončený hukotem a nad ním se zkroutily hliníkové trubky sluneční stříšky a srolované plátno s napínacími šňůrami leželo vedle na hromadě.

           Byl to mžik, strašný poryv. Kolem bylo vše v pořádku i ručník visící na šňůrce u stanu visel nehybně dál. Pomalu se zvedl a udiveně hleděl na tu spoušť. Jen ticho, ani vánek, horký vzduch bez hnutí, nebe bez mráčku. Zkoušel tyčky narovnat, ale bez úspěchu. Byly nejen zkroucené, ale i prasklé. Plátěný přístřešek potrhaný v úchytech na šňůrky. Uklidil zbytky přístřešku do vaku a čekal raději opodál od stanu, pro případ, že by se Matka Země znovu chtěla kontaktovat, aby nezbourala celý stan.

         Jeho obavy byly zbytečné. Když se večer vrátila rodina, ani zpočátku nepostřehli, že se něco stalo. Pak si všimli, že u stanu chybí sluneční stříška. Jeho vylíčení události nevěřili, dokud jim zbytky stříšky neukázal ve vaku. Dívali se na něho podezřívavě a zeť zkontroloval zásoby piva a slivovice. Musel na všechny dýchnout, jestli nezboural přístřešek v opilosti. Stejně jeho vyprávění nevěřili. Pobyt v kempu končil. Sbalili stany a odjížděli. Cestou za Jindřichovým Hradcem se obloha zatáhla černými, obrovskými mraky a přišla bouřka. Bouřka je slabé slovo. Byl to úplný uragán s kroupami a vichrem. Po parném dni se příroda vyřádila. Od té doby na veškeré vzývání Matky Země zanevřel, ale křišťálový kamínek v kapse nosí dál. Podvrknuté nohy krásných žen vídává stále a hádání červené barvy předvádí u kávy v Malostranské kavárně k pobavení a dokonce k sázkám pro své přátele také. Přírodu a Matku Zemi je neradno pokoušet.