Vše, co zde píši je seriozní věcí! Fakta prověřuje náš místní spolek jevistů a přátel „Geist aus Teplitz. Taktéž i já jménem svým k veřejnosti v plné úctě Jaroslav Drbota, jakožto spolkem jmenovaný jeho předseda. Vše, to historicky převratné se událo v krátkém sledu asi takto.

Sedím odpoledne u Lázní Beethoven na lavičce, začtený do knihy Jaroslava Haška „Dobrý voják Švejk.“ Sedím tam ještě se svým úsměvem na rtech a občas – no tomu se přece neubráním, vyprsknu v hlasitý smích.

Jde kolem mě Arab v bílé sutaně, zastaví se a se zájmem nahlíží do mé knihy. Přestanu si číst a stáhnu úsměv z koutků úst. Podezíravě si prohlížím usmívajícího se orientálce, který ke mně nečekaně promluvil plynulou češtinou.

„No to je bezvadné. Dobrý den pane! Vy si tady pročítáte životní příběhy mého praděda Shejka. To je počteníčko, co?

Narovnal jsem si záda a pootočil hlavu za přítomným „novočtencem“, který se mezitím stačil přesunout za moje záda a nahlížel tam s tichým chichotáním do knihy. Odkašlal jsem si právě zaskočenou slinu.

„Tedy, dobrý den pane, ale to jste se určitě spletl! V tomto románu jde o životní příběhy Josefa Švejka!“

Tedˇ se Arab chvatně přesunul opět přede mne. Rozhodil do široka pažemi a plácl se jimi do stehen.

„Oho, to vy jste v hlubokém omylu! Dovolte, abych se představil. Jsem Jazzairi Ali Shejk“

Nadzvedl jsem se a podal Shejkovi ruku.

„Těší mě, já jsem Drbota – Jaroslav Drbota“

„Ale ale, další Jaroslav? Jen si povšimněte té shody! To je náhoda, co?“

Podivil se Shejk a bez okolků se ke mně posadil. Dal se živě do řeči, ze které vyplynulo…

 

Jeho praděd se opravdu jmenoval Josef Shejk. Žil v Praze a všechny tyto události v tomto veledíle knihy jsou jím – více či méně, prožité osobně. Takže v holé skutečnosti se nejedná o románového hrdinu Švejka, ale Shejka!!

Díval jsem se na Araba alias Jazzairiho Aliho Shejka s údivem a nevěřícně kroutil hlavou. Tajemně se zatvářil a rozhlédl se kolem sebe, zdali snad někdo nenaslouchá a pravil.

„Ale pane, to hlavní přijde teď! Vůbec není známo, že tento román nenapsal Jaroslav Hašek, ale ve skutečnosti Jára Cimrman!

Vyskočil jsem z lavičky a hlasitě zaprotestoval.

„No, to snad… no, to snad nemyslíte vážně? Co je to za blud? Vždyť vy byste tím popřel samotné základy naší literární vědy!“

„Věda, věda – nevěda!“ sypalo se z Araba.

„Zkrátka to tak je a hotovo! Vždyť já jsem toho sám fyzickým pokrevním důkazem,“

Zadíval se na špičku své nohy vyčnívající ze sutany. S námahou se ohnul a zavázal tkaničku své sportovní „ botasky“ a poté se hlasitě nadýchl, jakoby se právě vynořil z vody. Tichým hlasem dál rozplétal fantaskní sít jejich rodových událostí, které ovlivňoval dokonce i jejich rodinný přítel Cimrman! To právě on měl onoho večera ve vinárně „U pavouka“ svoji popisnou a zajímavou přednášku o životě blech u literárních kritiků. Byl zde seznámen s postarším obchodníkem se psi firmy „Pep a štěk“ Josefem Shejkem. Během jejich společného velmi podnětného posezení, oba vypili několik čtvrtek vína Mělnického Vavřince, a jeho praděd Shejk převyprávěl Cimrmanovi jeho životní osudy. Jára zcela ohromen a inspirativně osloven literární múzou horlivě zaznamenával do zápisníku poznámky. Nakonec při odchodu z vinárny se Shejka zeptal, zdali může z jeho memoárů napsat světový románový bestseller? On se jen pousmál, že když za něho zaplatí jeho útratu, tak souhlasí. Jára se poté bez okolků dal horlivě do psaní a monumentální rukopis humoristického díla byl po pěti měsících na světě pod názvem „Osudy českého bejka, Pepi Shejka.“

Cimrmana tížil nedostatek peněz a k tomu jej tlačil čas k plánované cestě do Ameriky. Hodlal se tam zúčastnit závodu (a samozřejmě zvítězit) běhu po schodišti až na vrchol Chicagského mrakodrapu „Big leg“, ale jako průkopník novátorským stylem! Poslední zbývající tři patra vyběhnout způsobem pozpátku a s pěti kilogramy brambor v proutěném košíku na hlavě. Však k tomuto bohulibému vlasteneckému činu se mu peněz na dalekou cestu nedostávalo! V časové tísni jej napadla spásná myšlenka! Nabídnout rukopis románu k prodeji svému dobrému příteli Jaroslavu Haškovi, pravidelně do židle zakořeněnému štamgastovi v hospodě „U Hiršů.“ Ten jeho tlustý fascikl s díky přijal a doma prostudoval. Za dva dny se spolu s Cimrmanem v hospodě sešli. Hašek prohlásil, že zájem o rukopis má a po nezbytné licitaci o ceně si oba plácli. Čtyři zlaté a čtyři krejcary s tím, že Cimrman prodává dílo skoro za facku a podmínkou, že román nevyjde bez jeho autorského svolení knižně! Hašek nato přikývl a kolegu ubezpečil, že jen vybrané nejzajímavější pasáže z románu prosadí v redakci do novin jeho zaměstnavatele.

Ústní dohodu tedy uzavřeli, aniž by tušili, že to (na ta ústa) bude mít jednou historický dopad!!

 

Po čase se Jára Cimrman jako hrdina objevil opět v Praze se suverénním Americkým vítězstvím v kapse! Při jedné z jeho zdravotních procházek směrem do vinárny právě míjel výlohu nakladatele Melantricha a tam s překvapením objevil výtisk podloudně vydané knihy „Osudy dobrého vojáka Švejka.“ Ne! Ani kamufláž titulu nemohla bystrého Járu oklamat!

Celý tím pobouřený se jal Haška ihned vyhledat, aby si nechal od něho vysvětlit tento jím neautorizovaný plagiát!

Dověděl se u Hiršů, že Hašek nedávno odcestoval do lázeňských Teplic, kde se hodlá podrobit termální lázeňské kůře a je tam zabydlený v budově „Steinbad.“ Neváhal ani vteřinu a hned na druhý den se vlakem do Teplic rozjel.

Recepční mu v lázeňském domě oznámil, že her Hassek je právě nepřítomen, ale za drobný tringelt mu vyzradil, že host pravidelně navštěvuje restaurant na Franze Jozef platz „Schiefe Ecke“ s  výtečným Plzeňským pivem. Jára znal Teplice dobře, protože zde též v minulosti jako lázeňský host pobýval. Restaurant na náměstí vyhledal a do něho vešel. I přes hustý dým z doutníků a cigár Haška brzy objevil u stolu, vesele debatujícího se dvěma muži podobného tělesného vzezření a červenými nosy.

Posadil se ke stolu na volnou židli, kde si s překvapeným Haškem ostře promluvil! Výměna jejich názorů byla tak emotivní a hlasitá, že probíhala před postupně zmatečně se vylidňujícím lokálem dobrou půlhodinu. Odešel dokonce i poslední znechucený host, nahluchlý a otrlý Turek z nedaleké pražírny kávy se slovy. „Tak tohle už i pro mne je silná káva!“

Nakonec je oba dva neslavně musel vypakovat hostinský Seichter. Hašek nechtěl přiznat vinu a prohlásil, že celé dílo od Cimrmana poctivě odkoupil a pozměnit název, jména i děj bylo už jen jeho záležitostí! Tenkrát o nějaké té podmínce nevydat dílo knižně, vůbec (po onych několika deci kmínky a pivech) nic neví. Cimrman se ale jen tak nedal! Jak spolu šli hašteříce se ulicemi, vyzval pojednou a trochu unáhleně Haška k souboji na šavle! Vzápětí si ale uvědomil, že je to pitomost, že už dnes šavle nefrčí - a stejně oba ani žádné nemají. Vyzval rozpačitého odpůrce Haška, že se spolu odeberou někam poprat do ústraní – třeba už teď blízkého parčíku za hotelem „Imperiál.“

Když konečně stanuli na místě, zloba už jimi tolik nelomcovala. Zejména Hašek by vše nejraději ututlal a smetl se stolu! Navrhoval Cimrmanovi alternativu, že s ohledem k jejich pokročilému věku a postavení, zvolit souboj poněkud humánnější! Že se spolu navzájem budou fackovat tak dlouho až jeden z nich prozře a prohlásí, že ten druhý je v právu!

Facky svištěly vzduchem dobrou čtvrt hodinu - a něčí právo, stále nikde! Oba dva už zcela vysíleni s odulými nosy i tvářemi ustali. Dohodli se z objektivní příčiny oboustranného pocitu žízně na remize. Při této příležitosti právě zde a v tuto chvíli, Cimrman prohlásil svůj slavný citát ve světové premiéře.

„Právo nesytí chudého, ale bohatého člověka. A bohatý porcuje práva tolik, kolik se mu jen vejde do jeho nestoudné huby!“

Hašek souhlasně pokýval hlavou, plácnul kolegu přátelsky po zádech a filozoficky dodal.

„Že tu jedinou a všelidovou pravdu si spolu půjdou vyslechnout ke komisaři Vacátkovi, až konečně objeví ten její originál!“

 

 

Tak. Já tu ještě pořád sedím s Jazzairim Ali Shejkem a hltám každičké jeho slovo. Shejk zívnul na šero, které už kolem nás netrpělivě našlapovalo a pomalu si navlékalo černé pyžamo.

„Tak vidíte, pane Drboto, nic není tak, jak je zde oficiálně prezentováno! Je jen dílem našeho rodinného osudu, že po rozpadu Rakouska – Uherska děd odjel nadobro z Čech s cirkusem „Zbierski“, a zakotvil po roční cestovní anabázi v Orientu. Dožil se úctyhodných devadesáti devíti let. Díky obchodnímu talentu se zvířaty získal bohatství a váženost, to až takovou, že se tam u nás stalo zavedeným označovat váženou arabskou elitu hrdým titulem Shejk. V Čechách se stal jen parodickou figurkou a vykupitelem českých národních mindráků.

A vidíte, přesto jsem zatoužil podívat se do dalekých Teplic. Už kvůli tomu, že právě tady je i několik zchátralých objektů, o které se s alibisticky „úzkostlivým“ lpěním na dikci zákonů město – de facto, nechce ani moc zajímat! Ale díky tomu zřejmě ani netušíte, se můžou právě Teplice stát středoevropským útočištěm duchů! No opravdu, věřte mi! Ukážu vám zcela konkrétní duchy. Prošel jsem ty vaše opuštěná a malebná schátraliště v ulicích: Alejní, Kupské, Zemské, Mlýnské a jiné. Taky nedostavěné letní kino Na Letné, které se už po mnoho let dívá jen samo na sebe a na svůj tragikomický „program“ chátrání. Ale to, co jsem zejména hledal, jsem našel…“

„ U Červeného kostela!“ vyhrkl jsem hlasitě.

„Výborně, pane Dobroto. Uhádl jste! Víte co, jdeme tam?“

Rychlým krokem jsem následoval Shejka směrem na náměstí Svobody, kde jak jsem se dovtípil, měl zaparkovaný vůz.

Přijeli jsme do cíle ke krásnému zchátralému skansenu duchů, bývalé výstavní restaurace „Imperiál“

„Každý sudý týden se tu prý ozývají zvuky těch inkriminovaných legendárních facek, kterými se právě zde častovali Cimrman s Haškem“

Prohlásil nostalgicky Shejk. Vystoupili jsme z vozu a spolu vešli rozbitými dveřmi do „skansenu.“ Všude panovala tma. Pod nohama skřípotem úpěly střepy skla a byl cítit zatuchlý zápach. Přes všechnu tu okolní nedůstojnost jsme oba ztichli a bedlivě naslouchali, zdali se něco ozve? Po deseti minutách jsem Shejkovi pošeptal do ucha.

„Co když sem přijdou na obchůzku policajti?“

„No, vy tady ve městě bydlíte, měl byste zdejší poměry znát! Ale i kdyby. Na veškeré duchy žádný zákon na světě neexistuje.“

„Ale duchové chodí až po půlnoci!“ Nepřestával jsem klást šťouravé otázky i proto, že v okolním napětí a zápachu jsem se vůbec necítil v pohodě.

„Vydržte, člověče v klidu a nebuďte nervózní!“

Neuběhlo ani pět minut a cosi se ozvalo! Napřed skučení a nesrozumitelné hlasy. A potom? A potom takové jakési tleskání!

„No a už je to tady, slyšíte příteli?“

„Jo slyším!“ řekl jsem rozechvěle.

Zvuky zesilovaly, až jsme se s obavami začali ošívat a přitiskli se k sobě.

„Nejdeme už pryč?“ prohodil jsem s předstíranou dávkou ležérnosti.

„Hm, asi jo.“ ozvala se odpověď v podobném tónu.

Oba dva jsme už ale s neskrývaným chvatem opustili dům a doklopýtali zpět k autu. Posadili jsme se dovnitř a skrze okna se dívali na vybydlenou budovu, ze které se ozývaly těžko definovatelné zvuky.

„Tak co jsem vám říkal: Hašek, Cimrman, duchové?!“ pokýval veledůležitě Shejk hlavou.

Shejkovo dějinné znalosti našeho města byly až neuvěřitelné a vypovídající! Samotné Teplice znal jako svoje sportovní botasky. Už jsem se těšil, až vše aktuálně prožité budu vyprávět v našem spolku. Jak obohatím mapu teplických duchařských lokalit novými poznatky. Možná se s novou historickou „kausou“ Cimrman kontra Hašek, dopisem podělím i s některým Cimrmanologem – třeba Zdeňkem Svěrákem?

Byl už pokročilý čas! Rozloučil jsem se vřele se Shejkem. Vzájemně si vyměnili telefonní čísla a já jemu slíbil, že o něm napíši knihu, až to někdy budu umět. Ale světový bestseler ať raději nečeká. Nikdy nebudu literární genius, jakým býval všeuměl Jára Cimrman. S dojetím mi stiskl ruku a požádal mne, bude-li se někdy opět aktivně hlasovat o výstavbě mešity, abych byl pro!

No, tedy přislíbil jsem Shejkovi spolupráci s vědomím, že se stanu ve své rodině a okolí kacířem. V nejhorším budu muset emigrovat na Saharu!

Rozešli jsme se. Po několika desítkách metrů jsem se ještě otočil, abych mu pokynul. Ale jeho bílá sutana zasvítila jen v diskrétní tmě.

 

Na druhý den jsem u nás v trafice zakoupil místní regionální noviny, kde byl na druhé straně foto snímek – a hle, zrovna schátraliště „Imperiál“! Pod ním připojený komentář, že nějací neznámí vandalové a zloději barevných kovů, vytrhali v nočních hodinách olověné vodovodní potrubí v celém jeho objektu. Celé přízemí bylo následně zaplavené vodou, která se valila až ven do ulice! Policie na upozornění občanů spolu s vodaři ihned na místo dorazila. A pátrá…!

Tak žádní duchové, ale ty hlasy patřily zlodějům? A ty zdánlivé zvuky facek nepatřily duchům Haška a Cimrmana, ale zřejmě cákající a unikající vodě?!

Doma jsem před nadcházející schůzí našeho spirituálního spolku veškeré nové poznatky urovnal a shrnul na papír. Zjistil jsem pozoruhodnou věc a nezvratný fakt, že historická kauza souboje facek může směle vstoupit – nejméně, do evropských dějin a poopravit oba vědecko - literární pohledy na osobnost obou jejich aktérů.

„Jestli autorem Švejka alias Shejka je Hašek či Cimrman, nechám skromně kompetentnějším badatelům.

Ale že oba dva se v Teplicích setkali a za pravdu i právo se zde fackovali, si my Tepličané, jako další místní turistickou senzaci, nenecháme zapřít a hrdě se k ní budeme hlásit!

V zájmu místních schátralištˇ vyzývám tímto Magistrát, aby se již nevyčerpával marnými boji s paragrafy a neztrácel energii za jejich zvelebení. Ale naopak! Schátraliště by mohli navrhnout za kulturní památku, třeba jako potenciální zříceniny a to nejméně do doby, kdy se v nich opravdu (a jen vědeckými metodami) nezvratně prokáže, že jsou prosty všech duchů!“

 

„A teď mi dovolte přátelé, abych i já nakonec přispěl trochou do vědeckého mlýna cenným postřehem, důkazem, i nezvratitelným faktem do kauzy Cimrman kontra Hašek.

Cožpak se neříká v Čechách „koupil to za facku“

Tak vážení… a teď mi to vyvraťte!!“     

 

 

                                                          Váš J.Drbota a spolek „Geist aus Teplitz.“