Ano! Jsme stále zde a jsme rádi, že s našimi poznatky spolku „Geist aus Teplitz“ se můžeme nadále vyjadřovat ke společenskému dění naší drahé tzv. Malé Paříže i k politickému dění v naší vlasti vůbec. Netřeba být skromným! Skromnost není etickým kodexem našeho spolku a týmová efektivní činnost nás k tomu opravňuje.

Církevní restituce a finanční vyrovnání! To je téma, které opět rozpohybovalo veřejné mínění v Česku. I náš spolek „Geist aus Teplitz“ se rozhodl v této věci aktivně angažovat – s pomocí Boží. Hledaly jsme podmět kde začít? A ejhle! Inspirovala nás otázka naší členky Felície Akurátové. „Jak by se k tomu postavil náš velký Čech a svědomí církve, mistr Jan Hus? Což takhle zkonfrontovat jeho názory s názory současných dalších představitelů unitárních církví? Anebo – to je ale nápad! Hned s čelním představitelem a největším hlasatelem finančních vyrovnání, kardinálem Dukou.“

Jak ale ta propastná staletí mezi nimi překlenout? Není to jen přání z říše science fiction? Pro někoho snad ano, ale pro nás ne!!

Jsme ve spolku odborníci a zkušenosti nám velí jak na to! Přes duchy – samozřejmě! Máme přece skanzeny našich městských schátrališt, kterých nám na štěstí utěšeně neubývá. Ano! Jaké jiné příhodnější, nežli opuštěný kostel v bývalém majetku církve Československé Husitské „Bartholomeus“ v Českobratrské ulici. Šli jsme na to systematicky a s mravenčí prací – jak u nás bývá zvykem. Oslovili jsme telefonicky faráře církve Československé Husitské, Křížalku, zdali od kostela nevlastní ještě klíč? Farář chvíli s odpovědí váhal (zřejmě se mu nezdál náš cizácký název spolku?) Ale po chvíli jsme seriozním vystupováním získali jeho důvěru a pozval nás devátého listopadového dne k besedě do fary v Českobratrské ulici. Dostavil jsem se na určené místo doprovázen kolegou ze spolku ing. Jaroslavem Poletuchou, již předem domluvených osm hodin ráno. Uvítal nás dehydrovaně vyhlížející muž, čtyřicátník, v černé seprané sutaně. Vysvětlili jsme požadavek a všechny naše představy spolupráce.

„Dobře tedy – budiž! Máme štěstí, že náhradní klíč vlastním a mám povolen do kostela přístup. Ale musím vám, Bratři oponovat. Kostel je zcela prost přítomnosti duchů! Naposledy jsem zde zahlédl ducha krejčího Korbela, známého místního opilce. To tuším bylo před jedenácti lety a jen náhodou, protože celou noc nasával zbytků piva z kelímků po fotbalovém utkání na Městském stadionu. Byl tak pod lidský obraz, že si popletl cestu na svůj domovský hřbitov a ulehl zde v sakristii!“Farář se na okamžik odmlčel. Já s kolegou čekal v rozjímání nad řečeným, až se Křížalka opět rozpovídá.

„Když budete diskrétní, tak bych ale pro vás něco měl!“

Opět se zamyslel – jako kdyby chtěl účelově přidat věci na důležitosti, než do té napjaté pauzy konečně udeřila jeho slova.

„Měl bych pro váš spolek možného spojence, kterého byste mohli kontaktovat. Předem vám nic stoprocentně neslibuji. Ale za jistých podmínek by to myslím mohlo vyjít!“

„Za jakých podmínek, kdo to vlastně je? Známe ho, či nikoliv?“

„Je to Anděl. Sjednám vám schůzku s Andělem!“

Podívali jsme se překvapeně s Poletuchou na sebe.

„Tak to je nečekané!“ vzdychl jsem okouzleně.

„Bude nejlépe, když Anděla – mimochodem, jmenuje se Růžín, do celé té záležitosti podrobně zasvětím. Nakonec. Jeho náklonnost si můžete získat i vy!“

„A to čím?“ vpadl faráři do řeči Poletucha.

„No to máte asi tak. Růžín, tedy Anděl k smrti rád…“, farář se zarazil a omluvně dodal.

„Co to povídám. K smrti!? Anděl, vlastně nebesky, rád švestkové knedlíky. Pozor! Ne sypané mákem, skořicí, tvarohem, ale strouhaným perníkem! Když schůzku zdárně smluvím, za tepla v kastrůlku alespoň čtyři knedlíky mu přinesete?“ horlivě jsme přikývli k souhlasu.

„Fonetickému přenosu rozpravy Jana Husa a kardinála Duky v presbytáři kostela by již nic nemělo stát v cestě.“

„No, to nebude žádný problém!“ zvolal jsem nevázaně a tak hlasitě, až to s farářem trhlo.

„Moje žena – dodal Poletucha, jich navaří třeba padesát. Umí vařit jedna báseň.“

„Tak přátelé. Dvanáctého listopadu přilétne do kostela se džbánkem Anděl, pro čerstvou dávku slazené vanilkové vody. Tu mu týden, co týden, připravuji skrze naše dlouholeté přátelství. Promluvím s ním!“

Po vřelém stisku ruky jsme se rozloučili a vyšli ven z domu do setmělé ulice.

„Co myslíš, kolego? Snad by vše mohlo klapnout“

Ing. Poletucha si vyhrnul do zátylku límec kabátu a vytrčil vítězně paži vzhůru.

„No jistě! O tom vůbec nepochybujte!“

 

 

Vše klaplo a nadešel den „D!“

Všichni tři s rozsvícenými baterkami jsme zvolna kráčeli strmým chodníkem vedoucím k portálu kostela. Farář držel v ruce velký svazek klíčů. Klíčem tím největším otevřel včleněné dveře, zabudované ve vratech vstupu do kostela.

Přivítalo nás přítmí a tleskot křídel jakéhosi vyrušeného, zřejmě zde uhnízděného ptáka.

„To není Anděl Růžín“, prohlásil s tlumeným smíchem Křížalka, když viděl, jak to v nás úlekem hrklo. Zavřel jsem opatrně dveře. A spolu potom všichni kráčeli rozlehlou, zcela vyprázdněnou střední lodí kostela, bez lavic, bez kousku mobiliáře. Po stěnách pozůstatky omšelých dekorací, z bývalých extra originálních světských pokusů komerčních akcí. Konečně jsme došli do presbytáře a usadili se do dřevěných římských seslí. Poletucha si baterkou posvítil na ciferník náramkových hodinek a tiše k nám promluvil.

„Anděl zde bude za pět minut!“

Farář Křížalka tiše přikývl. Postavil litrovou láhev s obsahem vanilkové vody hned vedle předem připravené plastové tašky s knedlíky. Seděli jsme v tom zpovědním triu potichu asi tři minuty a potom to začalo!

Jako by někdo cvakl bleskem fotoaparátu. Okolní vzduch se pohnul a tichem zaševelil let křídel. U vytržení jsme zírali, jak se na tři metry od nás z hůry snesl neveliký Anděl se zašpičatělými křídly! Oděný byl v tenkém modravém organtýnu – košilce, splývající až na zem a několikrát omotanou sněhově bílou, šifonovou šálou kolem krku. Pleť měl pobledlou a o to více kontrastovala v  jeho obličeji dětsky sytě růžová malebná ústa a pomněnkově modré oči.  V ouškách drobounké náušnice tvaru srdíček s modravým třpytivým kamínkem. Nejpozoruhodnější ale bylo jeho temeno hlavy, kde zlatisté vlasy byly sčesány do mohutného kohouta, takzvaného číro.

Stanul bosýma nohama na dlažbě podlahy. Za zády stáhl svá křídla do pohotovostního režimu. Ohnul se a položil na podlahu svůj prázdný hnědý džbánek. Neznámá energie mne spolu s Poletuchou zvedla ze seslí a stoje se dívaly, jak si nás anděl Růžín láskyplně těma pomněnkovýma očima prohlíží. Křížalka klečel na podlaze a tlumeně se modlil. Po chvíli se zvedl a v náznaku nás posvětil křížem.

„Kdy mu mám dát ty knedlíky?“ špitl Poletucha k faráři.

„Sečkejte chvilku!“

Následně se zamyslel a oficiálním tónem a latinou cosi Andělovi tlumočil. Latinu neovládám. Jen jsem zaregistroval mě povědomý ekvivalent slova „prunus“ švestka a „cibus“, což značí pokrm. Ostatně. Při těchto slovech bylo vidět, jak Růžín zpozorněl a pookřál. Zadíval se na tašku s ukrytým „cibusem“ a kývl hlavou našim směrem.

„Dejte pomalu tašku k levé straně jeho nohou! Ostatní již nechte na Andělově vůli!“

Poletucha tašku opatrně přisunul a ustoupil nazpět. Anděl popadl tašku a zmizel v mohutném vyřezávaném šatníku, kde měli sloužící farníci odložený ornát. Dál se nic nedělo!

Zadíval jsem se na faráře, který mně očima vyzval k trpělivosti. Počal zvolna přelívat z lahve vanilkovou vodu do džbánku, který zůstal opuštěný stát na podlaze. Od směru šatníku se ozvalo klepnutí poklice o hrnec i hlasité mlaskání. Přišlo mi to být legračním. Zadíval jsem se s úsměvem na Poletuchu, který svůj úsměv zakrýval dlaní a pronesl něco nesrozumitelného ve smyslu: „Ale že mu chutná, co?“

Zapnul jsem svůj diktafon a čekal, až se Anděl nají a konečně zprostředkuje dotyčný rozhovor.

 

A hle, už to znenadání začalo! Z klenby stropu se k nám ozval hlas modlitby. Zdrávas budˇ Maria a zakončena Amen.

„To je arcibiskup Pražský a Kardinál Duka při modlitbě i rozjímání.“ řekl farář a opět se posadil do sesle. Nastala chvíle ticha. Bylo jen dál slyšet úporné mlaskání anděla, do doby, než se ozval jako s pomyslného reproduktoru hlas rozjímání Kardinála.

„Dej mi Bože síly, abych jen dobře činil a chyb se vyvaroval! Abych i pro církvi svatou ku prospěchu konal. K věčné slávě Boží v odvaze teď nezakolísal. Papež, ať sjednotí své požadavky s mými o navrácení církevních majetků, zcizeného poválečnou nenávistnou ideologií KSČ a jejími třídními přisluhovači. Též dej Bože, ať Papež ve Vatikánu naslouchá zajisté odborných posudků a mudrosloví své hikasterie. Dá průchod spravedlivým požadavkům Českých církví o navrácení movitého a nemovitého majetku, který jim vždy historicky patřil.“

Do Kardinálova rozjímání se pojednou vmísil jiný hlas poznamenaný staroslovanštinou.

„Vůli Čechů, zejména jich sirotků – jak vidu, ni v tomto staletí není vyslyšeno? Jsem upomenut, abych jako bratr váš zpravil svůj úsudek z nebeské posmrtné kazatelny. No budíš. Děj se vůle Boží! Můj jazyk však nebude škrobený a loužen v medu. Mamon patří jen Bohu, bratře Kardinále Duko! Nejen chtíč a moc jsou pro kazatele řídícím se slovem Božím nesmiřitelným protivenstvím. Vábničkou pro jeho ovečky je i zlo z hamižnosti po penězích, dál jen kupící hlad po bezuzdnosti!“

„Církev je ale služebník Boží. Církev je ku prospěchu obce. A obec má spravovat světské chrámy, fary, kláštery. A co samotný klérus? Také musí sytit své žaludky! K tomu je zapotřebí majetku a peněz.“ namítl Kardinál.

„Slovo Boží – monsignore, není říhání naditého pupku! Není služba skučet, co jsem pozbyl. Ale v pravdě říci, jak jsem nabyl. Což nevíš, což neznáš? Jaká to neskonalá malost, vykoupit hřích hříchem! V handl dávat vůli Boží, za nestoudné odpustky? Či řkni! Což nekořistila rekatolizace po Bílé hoře na bratrských církvích ostatních? Po mém kázání v Betlémské kapli, nechtěla církev slyšet plamenný hlas prostého lidu, který vzplál v městě Pražském. Dohořel v Kostnici v můj popel a vhozen byl v hluchý Rýn! Proto tvá slova, ctihodnosti, vzdalují se pravdě a vzdalují se Kristu, vzdalují se lidu-což jedním jest! Neb všichni jedné barvy krve jsou a dýší stejný aerus post hominum memoriam. * Ostatně, jak veškeré Boží pozemské tvorstvo. Proto záhodno, aby tázal se lid, jež spraven jest zaplatit kopy peněz vyrovnání. Proč vyrovnat s církví by se měl i nevěřící, nebo mladý, ve zcela jiné době? Spousta slov, které tvoří spoustu otázek – pro hluché?!“ Kardinál Duka využil chvilky Husova nadechnutí a vpadl mu chvatně do řeči.

„Nekážeš pravdu, mistře Jene, že nejsme již prospěšní obci. Peněz je potřeba investovat do atraktivit náboženství i pomoci internetu a širokého vzdělání katechizmu. To je taky prostředek, jak přivést mladé lidi k víře. Nejen do nemovitostí tedy zapotřebí peněz – nemyslíš?“

Nastala opět chvilka ticha. Bylo jen slyšet zvuky Anděla, který lžící vyškraboval kastrůlek. Farář nehnutě se skloněnou hlavou naslouchal. Já pohledem zavadil o Poletuchu, který mně odpověděl jen pokrčením ramen.

„Jaký to máte jen svět klamuplný, ctihodný kardinále!“ hořce pronesl Jan Hus.

„Slova „žíti v pravdě“, jste rozdrobili. Ano, pravda vítězí, ale která se dnes hodí církvím? Pravda je jen jedna! Z jednoho svědomí. Z jedné odpovědnosti. Z jedné a nezištné lásky k Bohu.“

„Zadrž Huse! Tedˇ opravdu kážeš jako kacíř a sám se pravdě vzdaluješ!“ ostře reagoval kardinál.

„Jen Bůh zná pravdu a usoudí! Byl jsem k tvému rozjímání přizván, jako patron Koruny České, abych kázal z vůle Boží, svůj vhled. Přít se mne nepřísluší! Protože zde již nejsem přítomen a nenesu k lidu žádnou odpovědnost.

Řknu jen slovo poslední. Církev může existovat i bez majetku a peněz. Ale přestane existovat, když ztratí u Boha důvěru a u lidu smyslu! Finis! A teď se bratře – důstojnosti, spolu pomodleme!“

 

Dál už byl slyšet jen šepot jejich modlitby a pohroužil se do ní i farář Křížalka. Vypnul jsem diktafon a spolu s Ing. Poletuchou jsme čekali, až modlitba bude ukončena. Po pěti minutách opravdu tak nastalo a farář namáhavě vstal ze země. Ze skříně vystoupil Anděl a baculatými prstíky si pečlivě upravil číro. Farář k němu ještě cosi latinou zadrmolil, načeš Růžín v odpovědi zakoulel slastně očima. Otřel si hřbetem své ruky umouněná ústa od perníku. Mile se na nás pousmál a z dáli požehnal! Pojednou rozepjal svá křídla, odrazil se od dláždění a vzlétnul. V tom vzletu ještě stačil uchopit svůj džbánek vanilkové vody. Během jeho několika mocných mávnutí křídel rozvířil okolní vzduch. Vznesl se! Prolétl dveřmi presbytáře do střední lodě kostela, kde dál zmizel kdesi v přítmí pod klenbou.

„Nuže pánové, jste spokojeni?“ zeptal se farář. Zalovil v šatní skříni, odkud vytáhl kastrůlek vyprázdněný tak, že vypadal jako dočista umytý. Vřele jsme Křížalkovi poděkovali.

Vykročili už dál z kostela ven a nedočkavě zamířili k našemu sídlu spolku v Hedvábné ulici. Natěšeni si v klidu přehrát rozhovor z diktafonu a zhodnotit výsledek průzkumu.

Připravili si kávu a usedli nedočkavě ke stolu. Zapnul jsem diktafon. K našemu úděsu se ale nic neozvalo! Posunul jsem záznam vpřed a beznadějně zjistil, že autentický záznam tam není! Oba jsme na sebe zdrceně pohlédli.

„Jak je to jenom možné?“ řekl jsem a zapnul nahrávání.

„Jedna, dva, tři.“ a opět posun zpět. A ejhle! Záznam počítání tam byl!

Zavolal jsem v zápětí mobilem farářovi Křížalkovi. Po chvilce vyzvánění se konečně ozval. Vysvětlil jsem mu výslednou blamáž. Ale farář jen spustil smích!

„Cožpak jste si opravdu mysleli, že z takového duchovního rozjímání lze pořídit záznam? Můžete to třeba nazvat, Ochranou Božích a církevních zájmů.‘ Apropo. Mohl by z toho být národní skandál! O ten církev nestojí. Psát si ale o tom můžete – zdali vám, ten rozhovor někdo uvěří? To teda opravdu nevím! Stejně tak nevím o žádném zprostředkovaném Andělovi Růžínovi. Pochopte mně, prosím! Nashledanou.

 

„Nemáme toho, za ty výtečné knedlíky nějak málo?“ pravil ironicky inženýr. Zahloubal jsem se, ale potom se spokojeně zatvářil.

„Vše tady při čerstvé paměti sepíšeme, aby to bylo co nejpřesnější a nejvýstižnější. Naštěstí jsme u toho byly – příteli, oba dva. Tak se dáme směle do toho!“

 

„Toto autentické popisné dílko je seriozní a přesný popis rozhovoru. Nic není vymyšlené! Náš spolek „Geist aus Teplitz“ je připraven o tématu uspořádat sofistikované semináře. Jsme si plně vědomi, že naší upřímnou výpověď skutečnosti, budou brát někteří věřící i nevěřící nelibě. Jen doufáme, že se jako daňový poplatníci a většinový potomci Husitských Kališníků, postavíte k nápravě křivd čelem! Neupálíte nás příkladně a paradoxně, jako postmoderní kacíře.

„Tak třeba zase někdy… S Pánem Bohem!“                                      

 

Váš J. Drbota, a spolek „Geist aus Teplitz.“         

                                                                                                                         

                                                                                                                           (*Vzduch, co světem stojí)