V úvodu, abych se Vám všem přiznal, se mi vůbec nechtělo tento choulostivý referát napsat. Ale lpím na hesle „Pravda vítězí“, i když vlastně (kdo se má všech pravd dopočítat) nevím, která to je. Takže jí bude lépe posuzovat, jako otevřenou sebereflexi našeho spolku „Geist aus Teplitz“ k lidskému klopýtnutí. Posuďte sami!

Toho pátku navečer za stolem legendární restaurace Slávia, dopil můj přítel Bronislav Oranž svůj třetí budvárek. Vypjal svůj subtilní zátylek a hlasitě si odříhnul. Zakalenýma očima, tolik připomínající průhled do zašle ořaseného akvária se procedil nepřítomným pohledem skrze mne, až kamsi do hlouby lokálu.

„Fakticky už jsem, Jardo, z těch drmolejců na našem baráku, ale úplně blbej! Přece netrpím nato tohleto-jak se tomu říká?“

Chvíli si zalistoval v hlavě ve svém rozplizlém slovníku, až konečně vítězně lusknul prsty a živě zacinkal. „Na přeludy a ty-halucinace, přece!“

„Mám postel u okna, tak to z venku jasně slyším. Kolikrát se vůbec nevyspím! Tuhle u mě byla Verča, aby mě přikryla.“ komentoval Broňa se strojenou důležitostí.

„No víš! Ta hezká holka nazrzlá z „Benešáku!“ Naproti našemu domu, co dříve dělala v tom knihkupectví přece.“ formálně jsem přikývl, ačkoliv jsem jí neznal.

„I ta, drmolení za okny zaslechla. Ale jak to okno otevřeš - ticho! Ani nehlesnou. Rozumíš? Zkrátka, dělají, jakoby nic.“ zhluboka se nadechl a mávl k právě míjejícímu číšníkovi dlaní se čtyřmi vztyčenými prsty. Tradičně signalizoval, že si objednává čtvrtý, tedy už poslední budvárek.

„Kdyby jim bylo alespoň rozumět. Mluví ti němčinou, ale takovou, jako v Německu mluví Korejec. Takovým tím ušišlaným akcentem. Navíc tím italským zběsilým tempem. No hrozný, člověče.“

„Nevím, Broňo, jaký akcent má německý Korejec v italském tempu, ale umím si představit, jaký akcent máš asi ty, po těchto pivech, které doma ještě „zazdíš“ několika fernety. O vidinách nemluvě!“ „Tak to si mě naštval, Drboto!“ odtažitě se pojednou distancoval od mého jména.

„Jestli ty, b e j v a l e j kamaráde, mě nechceš pomoct, tak jdi s tím svým spolkem k šípku!“

Zadíval jsem se na jeho zdrcenou tvář a pozvolna ve mně počalo klíčit semeno důvěry i pochopení. „A hele, zrovna na tom vašem domě se renovuje fasáda a stojí tam lešení. Mhm. Víš co, Broňo? Já promluvím s mojí kolegyní Felícií Akurátovou, která je u nás specialistkou přes šifry, jazyky a nářečí. Třeba už  pozítří spolu k tobě přijdeme po dvacáté hodině a o drmolejcích jí podrobně povyprávíš. Nakonec! Fasádníci už budou mít po směně a je možné oknem vylézt na lešení, kde se můžeme pokusit se sochami promluvit tváří v tvář. Co myslíš, kamaráde?“

Broňa horlivě přikývl. Uchopil svůj půllitr a mocným lokem v něm utopil svůj široký úsměv.

 

Felície je zkrátka třída! Ujala se záhady jako vždy s horlivou iniciativou. Jen odmítla přímou účast, což posmutněle odůvodnila strachem a závratěmi, které má z výšek.

„Předsedo, ujměte se toho, spolu s Kombuchou Propanem Butánem. Nic bych za to nedala, že ta drmolejština má souvislosti s jazykem Indů. Případně, s jeho početnými dialekty a nářečími. Pomohu vám! Ještě dnes proběhnu všechny archivy, nastuduji vše, co má souvislosti s tím domem na Benešově náměstí. Zítra vás, předsedo, budu informovat.“

Nezbývá, nežli znova dodat. Felície je zkrátka třída!!

 

Druhý den ráno jsem si s namotivovaným kolegou Kombuchou Propanem Butánem vyslechl Felíciiny materiály:

„Majitel domu a otcem soch byl zámožný měšťan Karl Lipke. Sochu jinocha zpodobňuje jeho syna Ludwiga a vedle něho stojící dívku dceru Gitu (jejichž počáteční iniciály jsou ve štukové rozetě na fasádě.) Osudově spolu žili v hříchu smilstva! Plodem hříchu se stal novorozený synek Otto, kterého taky nechal majitel domu zvěčnit, ale z hněvu jej nechal umístit nad portál jeho druhého domu v Jankovcově ulici č. 1413. Už tehdy pokročile těhotná dcera spolu s bratrem již nemohly snést obecného pohoršení a otcova příkoří. Uprchli do Benátek, později dále až na Korsiku, kde jejich stopa mizí. Otci později přitížilo svědomí! Pro svoji útěchu je nechal na objednávku v Drážďanech alespoň vysochat v jejich podobě, ve stavební huti, Saským mistrem Liebehoffem. K. Lipke sice byl katolík, ale vyznával i okultizmus a astrologii. Dokonce údajně dobře zaplatil šarlatánce a vědmě Alel Pričope z Dubí, která by sochám vložila dar řeči, aby si s nimi v depresi opuštěný otec mohl rozprávět. Pričope ale zřejmě částí byla diletantkou a částí podvodnicí. Ačkoliv Lipke z balkonu později do soch „hučel“ dlouhé hodiny, tak obě ani nepíply! Začal si ze zoufalství notně přihýbat ze džberů piva a z balkonu drmolil tak naléhavě, až jednoho dne mu Gitta drmolejsky odpověděla! Rozjásaný a podnapilý Lipke vylezl na zábradlí balkonu, aby lépe mohl komunikovat. Zavrávoral, a zřítil se dolů na dlažbu náměstí, kde na místě skonal!

Od té doby prý drmolejci Gita a Ludwig k sobě často drmolí naučená slova. Vlastně mám pochybnosti, pane Drboto, že oni sami smysl vyřčených slov chápají. Jsou jen a pouze statickou hmotou, bez krve a citu. Je nepravděpodobné, že nad idiockými nezvratnými lidskými chybami, by mohl ustrnout i kámen!

Tak mnoho zdaru, předsedo, jděte s Kombuchou Propanem Butánem do toho!“

 

Za dva dny mě s nedočkavým Kombuchou, přivítal Broňa Oranž ve svém bytě. Ubíhajícím časem, při rozlitém fernetu v obřinkaných skleničkách, hostitel zvedl zápěstí a významně poklepal prsty na náramkové hodinky. "Je třiadvacátá hodina, kamarádi!" Utichli jsme a zhasli světlo. Za okny už bylo slyšet hlasité nesouvislé brebentění.

„To jsme začátek propásli, oni už mluví.“ zvolal jsem překvapeně.

Kombucha Propan Bután vyrazil nedočkavě k oknu. Opatrně jej otevřel a vysoukal se ven na lešení, já s Broňou, jej následoval. Přistoupili jsme k Ludwigovi za úplného ticha, které snad jen narušoval zvuk zpozdile projíždějícího trolejbusu a zurčení vody z nedaleké kašny. Zblízka jsme zkoumali figuru sochy, ozařenou z náměstí matně vyžilým světlem ramp. Kombucha Propan Bután se před sochou rozkročil a palci ji třel spánky hlavy. Cosi tlumeně říkal, ale sošný Ludwig se jen potutelně usmíval. Bezvýsledně jsme se přesunuli ke Gitě. Ale chování Konbuchy se úplně změnilo. Bylo naprosto zřejmé, že se s ním něco děje! Váhavě se strnulým zrakem k ní přistoupil. Pohladil jí po tváři a udiveně prohlásil.

„Tho je prekvapivka! Tho je moje Motla bývala, co krasny ma chlupaki běhaki.“

K našemu údivu se sesunul na zem. Zkřížil nohy a ruce... pohroužil se do meditování! Spolu s Broňou jsme zírali střídavě na meditativně rozkolíbaného kolegu a na nohy Gity, na kterých vůbec nebylo patrné, že by měla „chlupaki běhaki.“ Broňa pro jistotu, ji s váhavou diskrétností přejel dlaní po poodhaleném lýtku. Pokrčil rameny a prohlásil. „Chlupy žádný, je to jasná depilace!“

Půlhodinu jsme rozpačitě stáli vedle dřepícího kolegy a bylo nám jasné, že akce ustrnula na mrtvém bodě. Jemně jsem se dotkl Kombuchovo paže a sykl. „Končíme příteli, je čas odejít!“

On v očích nic, jen bělmo. Posunkem dal najevo, že zde má ještě meditační povinnost. Zmateně jsme se spolu s Broňou přesunuli oknem zpět do obýváku, kde jsme spolu z lahve rozlili poslední dvě louže fernetu.

„To bude na dlouho a zřejmě až do rána!“ zarozumoval Broňa a ospale zívl. Když jsme dopili, poděkoval jsem, a dal se na odchod domů.

 

Počínaje tímto dnem nabraly věci kolem Kombuchy, rychlého, pro něho tragického spádu! Na druhý den se u jeho bytu už  nikdo nedozvonil. Asi po noční meditaci  vyspává?

Odpoledne jsem se vydal do Slavie za Broňou Oranžem - a právě včas! Zvedal k výčepnímu dlaň se vztyčenými čtyřmi prsty.  Jeho proplachování vnitřností budvárkem spělo ku konci.

„No, to si mi přivedl odborníka, to ti povím!“ odpověděl místo pozdravu.

„ Člověče, toho Inda ráno našli zedníci spát v truhlíku na maltu, stočeného jako fakíra! To mi tedy povídej! Jak se tam mohl nacpat?“

„To víš, Indové. Už od malička to trénují a svinují se do kbelíka na vodu“ prohlásil jsem na Kombuchovo obhajobu.

On ale sám nebyl téměř k vidění. S nikým nekomunikoval a pitomě se tvářil. A to mně už mělo varovat! Přestal chodit na schůze spolku a začaly se po městě šířit podivné zvěsti. Vše ještě umocnili fasádníci, kteří si povšimli, že socha Gity zázračně pozvedla ruku (jakoby od sebe někoho odporoučela) a Ludwig, zřejmě ze žárlivosti ztratil úsměv. Mračí se!                                              

Lešení už zmizelo. Sochy se bělí čistotou a fasáda příjemně osvěžovala náměstí svojí jahodovou barvou. Zvěsti a údajnosti ale s lešením nezmizely! Před odstraněním lešení si tajně Kombucha k soše Gitě nainstaloval vysílačku. Poté seděl po nocích u kašny na lavičce a drmolil meditace k  domnělé Nahati Basmati. Přes den vzhlížel vzhůru dalekohledem tak upjatě, až na něho zavolala jakási nájemnice domu Městskou policii v domnění, že jí samotnou úchylně šmíruje za oknem. Dvojnici tak bezmezně propadal, že zhotoveným prakem střílel želatinovými gumovými medvídky JOJO po holubech, kteří na sochu Gity sedali a káleli jí po těle. Několikráte jsem si přisedl vedle něho na lavičku a pokoušel s ním rozmlouvat. Marně! Jen zbožně pohlédl střídavě na mě a vzhůru na Gitu. Stiskl mi ruku a mumlal, že moc děkuje!? Stal se podivínem a neuměl - vlastně ani nechtěl, si to svoje podivínství sám přiznat.

Akurátová zarytě mlčí! Je zřejmě názoru, že za Kombuchu a zpackané bádání jsem jako předseda plně odpovědný! Chodí chladně kolem a přehlíží mě, jako voliče po volbách. A to není vše, protože ještě mě čeká nepříjemná pointa. Kombucha Propan Bután se skrytě zúčastnil intenzivního horolezeckého rychlokurzu v Hrbolech u Vyškova. To jen proto, aby se dokázal ze střechy slanit po průčelí domu. V maskovaném oblečení, dál vyměnil už vybité baterie vysílačky, umístěné ve výklenku své modly Gity. Obnovil to meditativní propojení! Ta pošetilost se mu díky diskrétní tmě nakonec zdařila. Ale zřejmě už toho času psychicky nalomeného kolegu v této nejméně vhodné chvíli totálně opustil rozum! Další náš kolega ze spolku, J. Hopdopole, se dokonce přiklání k názoru, že mu samotná Gita nadrmolila nějakou darebnost. Zkrátka se na laně houpal sem a tam, když poté šokovaný Broňa zavolal hasiče a policii. Kombucha začal mlžit a imitoval ptáka tím, že mával pažemi a vrkáním zřejmě napodoboval holuba. Naštěstí vše trvalo jen velmi krátce a během čtyřiceti minut jej hasiči stáhli po výsuvném žebříku do bezpečí. Jako výkonný předseda jsem se cítil povinován za našeho nešťastného kolegu orodovat na policii, kde skleslý Kombucha čekal se svěšenou hlavou na svůj ortel. Tázal jsem se bodrého policisty, který na počítači cosi sepisoval. Na moji otázku, zdali Kombucha nebude potřebovat advokáta, mě odvětil.

„Heleďte! Stačí jen, když nám konečně přestane tvrdit, že letěl k nějaké Nahati Basmati a zdůrazňovat, že je opravdu naprosto čistotný holub.“ Poklepal několikrát na klávesnici počítače a dodal.

„To z nás ten muž dělá úplný pitomce? Holubi přece v noci nelétají!“

 

Tak, konečně spěji ke konci svoji kritické sebereflexe o naší výjimečně nezdařilé akci s pomateným koncem Kombuchy. Jako optimista věřím, že opět nastartuje svůj mozek  k standardnímu „normálu“ a odejde z Psychiatrického ústavu v  dobré kondici.

Chybami se člověk mučí – ale, i učí. Pod modrožlutým praporem města a erbem useknuté hlavy sv. Jana Křtitele na talíři, budeme jednou i MY, schopný úplně všeho. Držte nám palce! Nemáme to jednoduché, občané. Ale jsme tady a musí se s námi počítat. Jednou podáme volební kandidaturu a Vaší pomocí vystřídají místní dobroduchové, zloduchy ve Sněmovně!

 

                                                     S pozdravem J. Drbota

                                                                a spolek

                                                         "Geist aus Teplitz."

                                                                                                                                                                                       „Ge