Hostimil (III)

předchozí část zde

 

III. Hostimil

 

Čajovna Hostimil ležela v zapadlé zatuchlé křivolaké uličce schované překvapivě přímo uprostřed Města. Pod svícnem je tma největší – a Ulička, známá též jako Temná, jelikož její opravdový název nebyl v mapách ani na úřadech k dohledání, toto neblahé pořekadlo potvrzovala do těch nejjemnějších detailů. Dost možná že samo to pořekadlo vzniklo právě díky tomuto svrbivému a hnisem prodranému místu – sem totiž prý světlo nikdy nezavítalo, což ale mohlo být také tím, že všichni nešťastní návštěvníci, kteří by o tom mohli podat očité svědectví, sem vždy zavítali nejdříve až po úplném setmění.

Šuškalo se, že Ulička tu stála ještě dříve, než samotné Město, že základy a sklepení zdejších pokřivených vysokých domů lemujících smradlavé kanály po jejích okrajích tvořili zbytky zdí chatrčí, které zde vystavěli ještě původní osadníci už někdy v průběhu 6. století. Vzhledem ke stupni rozkladu velké části budov a obrovské rozlehlosti na první pohled nenápadných plísní tyto fámy působily přinejmenším velice věrohodně. Nikdo o tom ale nemluvil – Zasvěcení to mezi sebou probírat nepotřebovali a nezasvěcení by jim naopak nikdy ani neuvěřili. Ostatně kdyby jste nahlédli do jakékoli mapy, Uličku by jste v ní hledali jen stěží. Geografický střed Města oficiálně tvořila zhruba 24 a půl hektarů rozlehlá navršenina budov Starého Ghetta a bývalých, nyní již z větší části obydlených věznic protkaná toliko spletitými vnitrobloky, skrytými kdesi za temnými pasážemi prorážejícími v těch nejprapodivnějších úhlech skrz na skrz masitou strukturou, v které se zdejší domy hromadily, že všechny dřívější pokusy o zmapování této nepříliš velké oblasti skončili obvykle tragickým nezdarem. A ježto většinu těchto záhadných míst tvořili příliš úzké uličky skryté pod křivými, prohýbajícími se vysokými zdmi groteskně tančících budov a temná nízká podloubí, ani nejnovější satelitní snímky nedokázaly oblast zmapovat v použitelných detailech. Vše ještě k tomu obvykle kryla silná vrstva prachu a smogu dennodenně se vznášející nad ghettem, který se valil z nespočetného množství prastarých komínů domů, stále ještě vytápěných tradičními centrálními kotli na dřevo a uhlí.

Právě kdesi v těchto neprobádaných útrobách se skrývala Ulička a někde v jejím středu se krčila naše zapadlá „čajovna“ Hostimil.

 

Jakmile do něj Jiří vstoupil, docela jako by ožil. Jako by se konečně probudil z nepříjemných snů. Všechny šrámy zmizely, pokožku měl opět zdravě narůžovělou, beze švů a hlubokých ran, nic ho nebolelo, bylo mu nádherně a lehce, břicho mu splasklo a v rukou i nohou znovu objevil jejich zapomenutou vitalitu.

Seděl ve svém oblíbeném zavšiveném nízkém křesle se zvětralým pivem v jedné ruce a smradlavým doutníkem v druhé, obklopený svými dekadentně rozjařenými, podnapilými přáteli. Ani si neuvědomoval, kdy mu to pivo donesli, nebo kdy si ho objednal, natož pak, kdy vůbec do Hostimila dorazil. Zkrátka jako by tu vždycky byl, přesně tak, jak je teď – ve svém křesle se zvětralým pivem a mlhavými vzpomínkami na okolní svět.

A náramně se bavil.

 

Hostimil! – dokonalá zašívárna, nejlepší dojezdovka i rozjezdovka (ne že by se odsud někomu někam jinam kdy chtělo) a jediná čajovna ve Městě, kde nikdy nedostanete čaj. Scházejí se tu prokletí literáti, opiáti, pseudointelektuálové i pochybné studentstvo a další individua, která mají příliš hluboko do kapes a příliš kontroverzní názory pro návštěvu tradičních městských kaváren a hospod. Jak se totiž říká: „Za málo peněz hodně punku!“ a v Hostimilovi to platí dvojnásob – pitivo tu není drahý a křesla zas hluboký jako spánek zdechlýho psa. A i k jídlu vám za pár drobáků nakonec něco udělají, většinou co zrovna dům dá.

Prostý návštěvník by se zde cítil jako ztracený turista, co z čiré zoufalosti nalezl útočiště v opiovém doupěti kdesi na dálném východě. Na velice, velice dálném východě – Celý prostor zaplňuje prastarý nábytek, zabořený v hlubokých, čímsi nacucaných kobercích, a vybavení mnohdy toliko prapodivné podstaty, že muselo být zrovna tak prapodivné už, když se jej někdo rozhodl takto vyrobit. Lidé zde za barevnými, začouzenými závěsy posedávají a polehávají na vysloužilých, zdevastovaných stavebních materiálech, rozpadajících se, zavšivených gaučích, rozkuchaných matracích či podomácku vyrobených potrhaných polštářích poházených všude možně po celé hospodě. Na jedné straně se choulí hloučky zabalených do smradlavých, štiplavých dek v temných neosvětlených boxech a v druhé části staré bledé lampy letmo osvětlují klasické vysoké hospodské stoly s velice alternativními oťukanými popelníky (bez ohledu na zákaz kouření v hospodách a restauracích po celém Městě), obestavěné zrezivělými železnými židlemi a těžkými dubovými lavicemi ze zčernalého dřeva. Ze zdí bez omítek se sápou kusy kovu a dráty od elektřiny, připomínající kořínky vyvrácených stromků, a topí se tady klasickými železnými kamny – V tuhé zimně dokonce natolik, že plameny šlehají i metr nad plotnu a zamořují celou knajpu omamujícím uzeným oparem. Nechybí tu ani starý jukebox, zastrčený kdesi v přední místnosti u baru s rozviklanými stoličkami, který nonstop valí pecky všech stylů, žánrů a historických období. Celou tu maškarádu jen matně osvětlují pohasínající žárovky bez stínidel, mnohdy spíše podobnější bledým pouličním lucernám, či vyhasínajícím hradním pochodním. A k tomu všemu kdesi na toaletách bez prkének, jejichž zdi (jako ostatně všechny jiné zdi v Hostimilovi) lemují sprosté, urážející, prorocké a apokalyptické vize a obrazce, vězí i sprchový kout se zcela funkční sprchou, plné jakési smrduté lepkavé tekutiny nepříliš podobné vodě.

– Zkrátka kvalitní psychadelický zážitek – a to i bez LSD!

A sem se Jiří moc rád vracel.

 

Když si sám sebe začal pomalu uvědomovat, muselo být už někdy kolem 2. hodiny ráno. Zdejší hospodský už totiž tradičně pouštěl německý industriální metal, jehož účelem bylo takříkajíc: „oddělit zrno od plev“ – tedy vyhnat ty méně otrlé a už jen zbytečně otálející zákazníky zabírající místo zlatému jádru štamgastů, kteří se právě rychle začínali rozvášňovat. Z jukeboxu se právě valil neuhlazený rámus Rammsteinů: „Ich will… Ich will… Ich will, dass ihr mir vertraut…“

 

– Já chci, já chci – pořád a pořád dokola, jako to povědomé životní opakování touhy – touhy po pozornosti a kontrole, které kruhovitě rezonuje ve skrytých strukturách dějin lidské společnosti. Ale tento večer a z tohoto jukeboxu jako by ta nutkavá, dotěrná informace byla jen pouhou ozvěnou odněkud jinud – něčeho méně známého – jako by plula po neslyšitelných frekvencích ze vzdálených hranic samotného kosmu.

 

Jiřího pivo, bůhví kolikáté za ten večer, už před bůhvíjakou dobou docela zvětralo, ale na stole mu stále přistávala nová a nová, aniž by si je, jako správný štamgast zlatého jádra, musel vůbec objednávat.

„Táhni!“ hekl na něj jeden z přísedících.

Jiřímu jeho tvář byla jaksi nepochopitelně povědomá – Znal ji? Ano, znal ji. Samozřejmě že ji znal! Jen si za žádnou cenu nemohl vzpomenout, komu ta tvář vlastně patří.

„Táhni! Jsi na řadě,“ linulo se z jejích úst. Celá knajpa, prosvícená bledým svitem lehce nazelenalého nádechu, byla cítit plísní a uzeninou.

Jiří opatrně ale šikovně zaklimbal svým rozostřeným zrakem na nízký stolek před sebou. Mezi ostatky rozlitých piv a rozsypaných popelníků ležela na poškrábané dubové desce překvapivě celkem úhledně navršená hromádka odrbaných karet plných šrámů, škrábanců a jizev od příliš častého užívání. Jiří odvážně napřáhl ruku a chňapl po první kartě shora – minul jen o fous, ale včas se vzpamatoval, aby si ji hned následně bezpečně a s lehkou opatrností úspěšně lízl. Doutník, který držel v téže ruce, jí zlehka opálil jeden rožek. Stihl si při tom ještě rychle odklepnout, ačkoli do popelníku se docela netrefil, a pak už kartu rychle vztáhl jejím lícem ke své. Pořádně na ni teď zaostřil a ze rtů se mu vymotal záludný úsměv. Sebejistě se rozhlédl po všech kolem stolu – seděli v jednom z malých boxů zapadlých v úzké chodbičce, které mohly pojmout od 5 až do 20 (a více) lidí, v závislosti na individuálních lidských potřebách a relativitě osobního prostoru. Kolik tu takových boxů a spletitých chodbiček bylo nevěděla snad ani místní obsluha – Hostimil jimi byl skrz na skrz protkaný, zrovna tak, jako Ulička všemi těmi svými neprobádanými zákoutími. Nejednou se stalo, že se tu někdo ztratil cestou na záchod, což mělo ten nemilí dopad, že vznikali improvizované toalety v koutcích různých menších boxíků, kam člověk už podruhé zabloudit rozhodně nechtěl.

Kolem Jiřího stolu sedělo přesně 5 – 10 lidí, možná 15 – těžko říct, když jeden vidí dvojitě (nebo trojitě) a je v tak potemnělém světle, že se před ním lidská těla vpíjejí do jednoho. Všechny je zběžně sjel svým pohledem, jako by jim chtěl dopředu naznačit svůj triumf, přesto plný obav, zda-li se ve skutečnosti nejedná o nějakou na něj ušitou habaďůru. Všechny ty tváře dobře znal. Znal je celý život – celou svou existenci… ale jeho mysl sužovalo neotřesitelné presque vu natolik úmorné, že se s ním ani naobtěžoval bojovat, a nesnažil se tedy si na dané tváře, ačkoli jejich identitu cítil takřka na jazyku, doopravdy rozvzpomenout.

– Triumfálně napřáhl ruku a švihl kartu rubem na stůl. Doutník mu v tu chvíli vyklouzl z ruky a odkutálel se kamsi do temného prostoru vedlejší místnosti.

„Beru všechno!“ radostně vykřikl a kopl do sebe zbytek svého teď už spíše ne-piva.

„Zatraceně!“ rozhořčila se povědomá tvář naproti, která možná patřila Franzi Kafkovi, ale pravděpodobně ne, „tady na – tak si je nechej!“

Kafka se natáhl a podal mu štos svých knížek, které od něj Jiří právě vítězoslavně vybojoval: Franz Kafka, Proměna a jiné povídky.

„Bylo mi ctí s vámi soupeřit, drahý kolego,“ pronesl Jiří ani ne tak ironicky, jak by chtěl, „a teď, co kdybychom si něco málo z vaší tvorby přečetli, když už ji tady máme?“ a opět vyšpulil ten svůj zlomyslný úšklebek. Na stole mu mezitím přistálo nové pivo, stejně ale bez pěny.

„No prosím! Pojďme se trochu vzdělat!“ zasmál se Kafka do etheru.

Byla to další z Jiřího oblíbených kratochvílí – předčítání vážné literatury. Byl to přesně ten druh pseudointelektuality, ve kterých se Hostimilovi návštěvníci zpravidla vyžívali, podobně jako autorská čtení amatérské poezie, či amatérská čtení poezie cizí.

Narychlo zalistoval v knížce a namátkou vybral povídku, která se mu zdála dost krátká na to, aby udělala onen kýžený dojem, ale zároveň aby neunavila a neodradila všechno to pilně naslouchající obecenstvo kolem stolu.

 

„Když vám večer připadá, že jste se neodvolatelně rozhodli zůstat doma, když jste si oblékli župan, sedíte po večeři u osvětleného stolu a chystáte se k oné práci či hře, po jejímž skončení chodíte spát, když je venku nevlídné počasí a zůstat doma je samozřejmé, když jste teď už také setrvali u stolu tak dlouho, že odchodem byste nutně vzbudili všeobecný podiv, a také na schodišti je už tma a domovní dveře jsou zamčené, a když teď přes to všechno v náhlé tísni vstanete, převléknete si kabát, okamžitě jste oblečen na vycházku, prohlásíte, že musíte odejít, což také po krátkém rozloučení učiníte, a podle toho, jak rychle jste přibouchli dveře od bytu, soudíte, jak velké rozmrzení jste za sebou zanechali, když se opět vzpamatujete na ulici, s údy, které na tu již nečekanou svobodu, jíž se jim dostalo, odpovídají obzvláštní čilostí, když pocítíte, že tímto jediným rozhodnutím jste v sobě soustředili veškerou rozhodnost, když s větší než obvyklou závažností shledáte, že máte v sobě spíš sílu než potřebu, abyste lehce uskutečnili a snesli seberychlejší změny, a když pak běžíte dlouhými ulicemi potom jste pro tento večer docela vykročili ze své rodiny, která vratce mizí v prázdnotě, kdežto vy sami se plácáte vzadu do stehen a pozvedáte se k své pravé podobě ve zcela pevném, černém obrysu. Vše ještě zesílí, navštívíte-li v tuto pozdní večerní dobu některého přítele, abyste se podíval, jak se mu daří.“

 

Jakmile Jiří dočetl, nastalo v celém hostinci zadumané ticho. Všichni jen mlčky seděli a dál lehce pokyvovali svými prázdnými hlavami, stejně jako během celého jeho přednesu. Cosi v té povídce na něj těžce zapůsobilo – pocítil onen nejasný úzkostlivý pocit, že ačkoli se to zdá být tak moc jednoduché, v jeho případě je to naprosto neproveditelné: Nemůže se prostě sebrat a odejít. NEMŮŽE – ne že by nechtěl, jen si tu možnost nedokázal plně uvědomit.

 

„To bylo celkem dobré,“ pronesl kdosi vedle Jiřího. Byl to Milan – rozhodl se, že mu bude říkat Milan, protože nemohl rozeznat, komu jinému by Milanovu tvář mohl přiřadit – Milan se svým bylinkovým čajíčkem a hubou plnou ironických mouder – Slušňák Milan, kterého všichni vždycky tolik milovali! „Ano ano, celkem dobré… teda, jakože ta povídka, ten přednes… nic moc,“ a rozchichotal se. Všichni se rozchichotali.

Jiří mu bez okolků vrazil takovou ránu, že sebou nebohý Milan jenom němě praštil na zem. Znovu už se nezvedl. Ostatní jen mlčky uznali Jiřího autoritu a dál tiše pokyvovali hlavami, snad kontemplujíce nad povahou osudu.

Nastalé ticho bylo trapné, příliš trapné, až skoro začalo hrozit, že se dnešní večerní dýchánek už brzy předčasně rozpustí, stejně jako se právě rozpouštěli Milanovi ostatky na špinavé podlaze. Jiřímu bylo jasné, že musí něco udělat. Něco ho nutilo to udělat, protože jinak by se mohl třeba i zbláznit.

„Tak povíme si ještě nějaký příběh, ne? Když už jsme v tom intelektuálním rozpoložení,“ pronesl zoufale.

Ticho ale trvalo dál, až nebezpečně dlouho – přísedící začínali být poněkud neklidní a někteří z nich už si dokonce příležitostně jedním očkem nenápadně pomrkávali na hodinky.

„Já bych pro vás jeden příběh měl,“ ozvalo se konečně odněkud z boxu naproti přes chodbičku. Ve tmě se tam choulila jakási banda vychrtlých feťáků, kteří se sem v noci zašívali požírat své houbičky.

Muž, který promluvil, byl sice vskutku velice vychrtlí, jeho tvář ale působila vyrovnaně. Silně vystouplé žíly na spáncích a prázdné zorničky jakoby zapadlé hluboko do jeho lebky napovídali, že je s největší pravděpodobností členem Kultu – podzemní neorganizované organizace s nepříliš valnou pověstí napříč celým zdejším krajem.

 

Zárodky sekty, ze které Kult údajně vyrostl, prý vyklíčily právě odkudsi z Města, přičemž kdesi v jeho centru má údajně svou největší slezinu. V poslední době počet jeho členů rapidně narůstal a jejich učení o „Jednom“ (na rozdíl od té tragikomické aféry zvané novoplatonismus) si získávalo stále více a více příznivců. Obecně se ale věřilo, že je to především kvůli snadné dostupnosti Drogy, kterou dokázali vyrábět a zpracovávat právě pouze členové tohoto Kultu a to pomocí metod sdělovaných výhradně sáhodlouhou ústní tradicí, se kterou (po dosažení určitých metafyzických stavů) se neměl žádný z členů potřebu svěřovat komukoli nezasvěcenému.

Většinu známé historie nebylo požívání této Drogy ani Kult samotný nikterak oficiálně zakázán, či jakkoli aktivně omezován. Nevědělo se sice, o co se jedná, nikdy ale nebyl zaznamenán sebemenší incident, kdy by kterýkoli člen Kultu způsobil jejím užíváním nějakou škodu sobě, nebo komukoli ve svém okolí. Až do nedávna – to začalo stále přibývat morbidních a zároveň velice obskurních úmrtí, jejichž příchod zrovna Kult jako jediný s podezřelou jistotou zcela přesně předpovídal – Vzhledem ke stále narůstajícímu počtu jeho členů, častokrát se nenápadně komíhajících kolem místa činu, a stále přibývajícím záhadným zmizením, které se pojily s narůstajícím všeobecným strachem a paranoiou, k nim tedy začala přirozeně bujet velice silná nedůvěra (ježto i zváštní okolnosti všech případů nepřipouštěli žádné více racionálnější vysvětlení).

Ale vypravěči to byli opravdu dobří, to ano. Jejich příběhy byli vždycky bizarní, a přeci působili nějak záhadně živě, nejen jako pouhé výňatky ze skutečných lidských životů, ale dokonce až jako převyprávění vašich vlastních intimních vzpomínek, o kterých jste ani nevěděli, že je někde máte uschované. A tak měli vždycky dostatek posluchačů pro uchovávání té své mysteriozní tradice.

I Jiří se jimi vždy rád nechával svést.

 

„No tak pověz, příteli – oblaž nás svou moudrostí.“ Jiří se před přísedícími vždycky choval velmi melodramaticky, aby ukryl své skutečné vzrušující nadšení.

Kultista tiše vykročil ze stínů (své kolegy nechal v jakémsi mrtvolném deliriu povalovat se na zemi ve vedlejší místnosti) do bledých zelených světel a usadil se hned vedle Jiřího, na „Milanovo“ místo. Tam, kde ještě před chvíli leželo bezvládné Milanovo tělo, zůstala už jen louže krve pomalu se vpíjející do koberce.

„Povím Vám příběh, rád, ale nemusel by se Vám líbit… obzvláště Vám, Jiří.“

Tenhle večer u Hostimila byl jiný. Něco tu nebylo v pořádku… Stejně ale, jako všechny předchozí večery… Naprosto stejně!

S Jiřím to trochu trhlo – ještě nikdy (pokud věděl) tváří v tvář s žádným členem Kultu nemluvil a teď mu jeden seděl prakticky na klíně – a znal Jiřího jméno! To mu ale nepřipadalo natolik zvláštní, jako to jméno samotné: Jiří – to bylo zvláštní. Tak známé a přece podivně jiné, nejen z jeho úst, ale tak nějak obecně.

Otřásl se. Vstal. Škubl sebou. A hned se zas posadil – Rozhodl se, že půjde na záchod, ale jeho jméno mu nedovolilo odejít – Doufal, že se od kultisty dozví, odkud se ta podivnost jeho jména vlastně bere. Věděl ale, že příběh, který teď uslyší, ať se mu bude zdát sebecizejší, bude ho znát, jako by ho už někdy slyšel, stejně jako své jméno, které ačkoli už tolikrát doopravdy slyšel, zdálo se mu teď neuvěřitelně neznámé.

„Neříkej, že nám tu začneš vyprávět o té kostře ve sklepení tady pod Hostimilem?“ obořil se Jiří troufale. „Ten příběh už dávno známe!“

„O jaké kostře?“ zaznělo někde odnikud z davu přísedících.

A Jiří si rituálně lokl piva, zapálil si nový doutník, pohodlně se opřel do křesla a bez okolků se pustil do vyprávění:

 

„Kdysi, před dávnými, dávnými časy, kdy Město bylo ještě mnohem menší, Hostimil byl pouhopouhou čajovnou, místem, kam se ubírala skutečná intelektuální elita při šálku dobrého čaje probírat politiku a nové, revoluční názory hýbající celým dřívějším světem. Prý právě v tomto křesle sedával člověk – říkejme mu Jiří, neboť jeho pravé jméno již bylo dávno zapomenuto – který ze všeho nejvíce na světě miloval… PIVO!“ zařval Jiří a opět vítězoslavně pozvedl svůj škopek. Všichni si s ním v šíleném reku začali zběsile přiťukávat a připíjet si na jeho jméno. Pak ho do sebe Jiří celé vyklopil a chopil se nového, které už mu opět leželo krásně připravené na stole, a zase se pohodlně opřel do svého křesla.

„Každopádně, Jiřího v čajovně vždycky nenáviděli – protože pil pivo a ‚rušil jejich klid‘ – a tak na něj ti místní zvrhlíci narafičili past: Jednoho večera, když se Jiří opravdu hodně moc opil, zatarasili ti hajzlové východ starými matracemi přesně tak, aby to vypadalo, že tam žádný východ není. Když byl Jiří na odchodu domů, samozřejmě ho to zmátlo a začal se potácet všude možně po těch spletitých chodbičkách, hledaje při tom bezpečný únik. A ti šmejdi se mu jenom smáli! Ve svém zmateném poletování (a všichni dobře víme, jak moc to tu dokáže být matoucí – a to i za střízliva) narazil v některé postranní místnosti za šedivou záclonou na schody do podzemí. A jelikož už opravdu nevěděl kudy dál, vydal se dolů, na cestu ke své zhoubě…. Abych to ale zkrátil: Hostimil opravdu má tajné sklepení, o kterém nevědí ani současní majitelé, a v tom sklepení je bludiště chodeb ještě spletitější, než tady nahoře. Jiří se tam samozřejmě ztratil a po několika dnech zemřel zmatením, nebo dehydratací. Jeho ostatky tam dodnes nenalezené někde tiše leží a jeho duch vraždí všechny, kteří by se odvážili si v jeho HOSPODĚ dát čaj, nebo něco jiného, než škopek pořádného PÍVA! A tak se stalo, že se Hostimil postupně proměnil z buržoazní čajovny na to správné útočiště pro Nás – skutečné intelektuály!!!“

Byla to trapná hospodská historka, kterou každý z místních už od Jiřího slyšel nejméně tisíckrát. Vždycky se ale zvedla vlna potlesku, jásání a přípitků a Jiří věřil, že má nad kultistou vyhráno. Ten ale jen povzneseně pokyvoval hlavou.

 

„Vskutku, chtěl jsem Vám vyprávět příběh o té Vaší kostře. Zmýlil jste se ale, Jiří, v tom, jak se tam ta Vaše kostra dostala… Tedy, lépe řečeno: jak se Hostimil dostal právě k této kostře.“

Kultista si těmito slovy k Jiřího rozporuplným pocitům získal jak jeho, tak pozornost celého přítomného davu.

 

„Tento příběh se odehrál před mnoha a mnoha lety, v dobách, kdy ještě žádné Město ani neexistovalo. Na jeho místě se nacházel hustý prastarý les známí po celém tehdejším kraji svým mystičnem, obestřený pověstmi a záhadnými legendami těch nejprapodivnějších původů. Možná, že jste o tom již slyšeli, protože dříve či později jsme se v onom lese ocitnuli my všichni a v jistém ontologickém slova smyslu v tomto lese stále ještě jsme, a dá-li tomu Čas, budeme tam vždycky i nadále…“

 

V kultistově vyprávění se Jiří rychle ztrácel a znovu a znovu nalézal, doprovázený silným pocitem déjà vu, kterého se nemohl nikterak zbavit.

Byl to příběh o muži, jenž se v Lese kdysi ztratil prchaje před jakýmsi neidentifikovatelným Strachem, či hnaný touhou po neuchopitelném Poznání…

 

„… Nakonec jsi narazil na hlubokou temnou jeskyni, na jejímž dně si hledal svou spásu, ale bohužel – našel jsi tam jen další záhubu…“

 

Jiří skoro cítil, jako by Kultista mluvil přímo na něj – přímo O něm…

 

„… A tam zemřel, obklopený Strachem toho nejhrozivějšího druhu. Strachem ze strachu samotného!

Jeho ostatky se poté přirozeně vpily do skály a jako kořeny hnilobně bujeli směrem vzhůru, na povrch, kde děsivou nákazou zahubily Les a posloužily jako první základy onoho prokletého kraje, kterému se dnes říká Město.

Jak už jste se sami jistě dovtípili, ne náhodou na té jeskyni vyrostl právě Hostimil…“

 

„Tak to už by stačilo!“ vybuchl náhle Jiří, aniž by si uvědomil, proč. „Jsou to pěkné pohádky a s přimhouřeným okem i pěkně vyprávěné, to ano, ale pořád to jsou jenom pohádky! Co se stalo před dávnými a dávnými lety osamělému člověku uprostřed nějakého záhadného lesa – to přeci nikdo z nás nemůže posoudit… Pokud tedy nevěří….“

 

„A to je právě Ta otázka: Vy věříte, Jiří?“

 

pokračování zde