Hostimil (IV)

předchozí část zde

IV. Droga

Jiří čekal, až se jej na To kultista konečně zeptá.

„Vy věříte, Jiří?“

„No tak mě přesvědčte.“

Kultista tiše vstal, kývl na Jiřího, jako by v té místnosti byli jenom oni dva, a odebral se přes chodbičku zpátky do temnoty, ke svým kultovním kolegům.

A Jiří opravdu zůstal sám. Všichni kolem se buďto někam rozutekli, anebo se chechtali, smáli se a vyprávěli si nejrůznější veselé historky, stěžovali na život a neúprosnou tíhu Času, anebo si mezi sebou jen předčítali svou lacinou, či neautorskou poezii. Jiří už docela ztratil jejich pozornost.

Začal být zoufalý. Vůbec tam nezapadal a cítil, jak se mu všichni vzdalují daleko, do cizích sfér, kde s nimi ztrácí možnost kontaktu a porozumění. Jako by náhle vystřízlivěl, sám, v davu opilecké zhýralosti.

Zoufale se Tam chtěl vrátit, protože jedině Tam, v tom světě mezi nimi, bez vědomí vlastní zbytečnosti a marnosti všeho počínání – jedině tam se cítil bezpečně. Jedině tam se cítil být někým – anebo dokonce BÝT vůbec.

Pivo už nepomáhalo, klopil do sebe jedno za druhým a důkladně je prokládal dávkami zdejší slavné domácí ořechovky vyrobené z bůhvíčeho – Vše jím ale jen prosáklo, jako by už neměl žádné dno, žádné tělo ani vnitřnosti, jako cedníkem – děravými ostatky kdysi lidského těla.

Musel sáhnout k mnohem drastičtějším prostředkům – musel následovat kultistu do vedlejší místnosti a dožadovat se toho, co jeho tělo právě nutně potřebovalo – maximálního vytržení z „reality“.

„Opravdu chcete znát pravdu?“ zeptal se kultista. Jiří se ani nevěděl jak náhle ocitl tváří v tvář přímo proti němu ve vedlejší místnosti, obklopený jeho zfetovanými kolegy pohrouženými v bezvědomém éterickém vytržení. Napřáhl k Jiřími ruku a rozevřel dlaň – v ní třímal malou žlutou houbičku – Drogu, na jejímž užívání postavil Kult celou svou existenci. Drogu, která prý odkrývá skrytá mozková zákoutí a rozšiřuje naše vědomí nad hranice těch nejvzdálenějších metafyzických mezí. Drogu, s jejíž pomocí prý lze pochopit samotnou podstatu lidské existence vůbec. – Pro Jiřího to byl příslib majestátního tripu!

„Ano!… Pravdu? Kdo by nechtěl znát pravdu!… Jakou pravdu?“ Jiří se nemohl dočkat, až se sjede.

„Těžko se o tom mluví,“ pronesl s nemalým zklamáním kultista, „po pozření Pravdy se naše vědomí rozšíří daleko nad rámec našeho běžného chápání… ale po vyprchání jejích účinků se dveře opět zavřou, hodiny rozběhnou, a omezená lidská mysl a její chabé pojmové uvažování už není s to jasně vypovědět, čeho byla ještě před okamžikem bezprostředním svědkem...“

„Tak jak si pak můžete být jistí, že je to Pravda?“

„To, že o Tom nedokážeme vypovídat, neznamená, že To neznáme… stejně jako je většina lidských rozhodnutí vedená intuicí, která je Pravdě mnohem blíže, než pouhá prázdná racionalita, tak i Pravda samotná zůstává člověku známá i po té, co ji jednou odhalí, a to i přes to, že ji nedokáže jasně verbalizovat.“

„To ale můžu ‚pochopit‘ jedině, když si dám tu drogu… ne?“

„Správně...“

„No tak sem s ní!“

„… Ale pamatujte: Co se jednou dozvíte, ponese se s vámi celou vaší existenci i dlouho po té, co se dveře uzavřou – nebudete jen vědět, o Co že se jedná...“

To už ale Jiří polykal malou žlutou houbičku, která už při kontaktu se slinami začala rapidně vylučovat své parazitické bakterie do těla.

„Omluvte mě,“ pronesl zvesela Jiří, „půjdu se dál bavit se svými přáteli.“

„Ale ovšem,“ řekl kultista a polkl druhou houbičku, kterou vytáhl odněkud z kapsy, „a brzy zase na viděnou,“ a ulehl zpátky do kroužku mezi ostatní.

pokračování zde