Tramvaj

   Měli jste někdy „den blbec“? Den, kdy vám ujížděly všechny dopravní prostředky, šéfová se špatně vyspala a ještě jste si třeba zapomněli klíče od domu? Tak přesně takový den měla Eliška - mladá studentka posledního ročníku střední školy, které se normálně všechno daří, ovšem dnes jí ujel autobus, vzala si špatné sešity a ještě si včera zapomněla nabít mobil, takže dnes jí doslova chcípl v ruce hned po zapnutí.         Prostě den jako z reklamy na štěstí…

   Každopádně nyní již po namáhavých osmi hodinách sezení na zadku konečně mířila domů, spěchala, jelikož se měla sejít s Kristýnou, její nejlepší kamarádkou ze základky. Alespoň tohle ji dnes drželo nad vodou.

   Seděla v tramvaji, která se odpoledním zacpaným městem ploužila až neskutečně pomalu. Neměla, co dělat, když si knížky do školy nebere a telefon nezapne, tak alespoň koukala z okna a vzpomínala. Pomaleji než kdyby šla pěšky, projížděla uličkami, kterými jako malá chodívala se svojí babičkou.
   Nejdříve vždy zamířily do samoobsluhy, poté na poštu a nakonec, když bylo teplo, si koupily ledňáka, sedly do parku a užívaly si krás pěkného dne.
   Babička před několika měsíci zemřela a Elišce se po ní hrozně stýskalo, měla ji opravdu moc ráda.

   Z nostalgických myšlenek ji dostalo prudké trhnutí a náhlé zvýšení rychlosti, ovšem ani ne za deset vteřin místo boření do sedačky zase sletěla na zem, protože řidič prudce zabrzdil.
   V duchu si krátce zanadávala, jak někdo může jezdit tak blbě, sebrala svůj spadený batoh ze země a jen co se otevřely dveře, trskem vystřelila na protější zastávku, kde již stál navazující spoj.

   Cesta nebyla tak jednoduchá, kvůli přítomnému zábradlí oddělující jednotlivá nástupiště musela prvně vyběhnout ven na přechod, pak se o sto osmdesát stupňů otočit a běžet zase zpět. Vzdušnou čarou by to bylo sotva deset metrů, takhle se trasa minimálně pětkrát protáhla.

   Dál kmitala nohama, co jí síly stačily, těžký batoh přitom poskakoval na zádech a rozpuštěné vlasy jí vlály ve větru, připadala si úplně jako v nějakém americkém filmu.

   I přes nemalou vzdálenost však doběhla včas a trochu udýchaná již stála u tramvaje a mačkala tlačítko pro otevření dveří. Už už chtěla nastoupit, jenže těsně před málem nastálou srážkou si všimla, že se vlastně nic nestalo. Dál tedy mačkala tlačítko, prvně jednou, dvakrát a pak zběsile několikrát za sebou, dveře se však ne a ne pohnout.         Přeběhla tedy o vagon dál a zkusila další, ale zase nic, nechtěly se nechat přesvědčit.

   Vteřinu na to zazněl známý pištivý zvuk ohlašující odjezd a celá souprava se pomalu začala rozjíždět. Chudák Eliška ještě kus běžela, zkoušela tlačítko znovu mačkat, mávala na řidiče, ťukala na lidi sedící uvnitř, ale vůbec nikdo si jí nevšímal. Nezbývalo jí tedy nic jiného, než se zastavit a sledovat postupně se vzdalující vagony.

   Celá naštvaná si sedla na nedalekou lavičku, třískla batohem o zem a v hlavě si přehrávala svoji situaci. Měla se za pár minut sejít s kamarádkou, přičemž jí nemá jak dát vědět, co se stalo, takže si bude myslet, že na ni zapomněla, anebo hůř – že ji ignoruje a schválně nečte a neodpovídá na zprávy.

   „No bezva!“ shrnula to v jedné větě.

**********

   Následujících dvacet minut tupě hleděla před sebe a přemýšlela o nespravedlnosti světa. Mohla jít do nějakého nedalekého obchodu koupit si něco k jídlu či nějakou blbůstku jen tak pro radost, jenže Eliška už neměla náladu na nic.

   Přijela další tramvaj, dívka tentokrát již bez problémů nastoupila, usadila se a opět zírala z okna, tentokrát se jí naskýtal pohled na pestrobarevnou podzimní krajinu.

   Cesta ubíhala, vše bylo v pořádku, najednou však začala souprava zastavovat. Touto trasou jezdila dobré čtyři roky, takže vážně dobře věděla, že zrovna tady žádná zastávka není, ani navzdory tomu zpomalování nepřestalo.

   Začala se zmateně rozhlížet kolem, stejně tak všichni ostatní cestující. Několik předlouhých vteřin se vůbec nic nedělo, když do všudypřítomného bzukotu pasažérů promluvil z reproduktorů hlas:

   „Prosíme všechny cestující o strpení, na lince číslo osm, směr Osová – Mifkova, nastala dopravní havárie, tento spoj bude nahrazen autobusovou linkou číslo padesát pět z autobusové zastávky Líšeňská. Děkujeme, že využíváte městskou hromadnou dopravu města Brna.“

   A přesně v tom okamžiku, kdy hlas ztichnul, spatřila Eliška skrz okénko stoupající hutný dým a červeno-modře blikající světla sanitek. Do posledních vagonů tramvaje, stojící jen několik metrů od té její, nabouralo jedoucí auto. Uvědomila si, že kdyby se ty dveře u dřívějšího spoje otevřely a ona do něj nastoupila, mohla by teď být mrtvá…

---------------------------------------------

Co myslíte, byla to jenom náhoda? Nebo snad Elišku mohl zachránit duch zesnulé babičky, na kterou zrovna vzpomínala? Stalo se vám někdy něco podobného? Napište do komentářů.