Vánoční trhy

   Tak jako spousta dalších rodin se i ta naše vydala na tradiční vánoční trhy na výstaviště. Mně se příliš nechtělo, měl jsem ještě spousty učení na poslední zkoušku, ale mamka trvala na tom, abychom šli všichni.

   Od té doby, co od nás táta odešel, žijeme mamka, já a moje sedmiletá sestra Viktorka sami. Vypomáhám mámě, jak jen mohu, od vyzvedávání malé ze školky, přes vaření a úklid, až po skromné příspěvky na nájem z brigád. Vyžijeme jen tak tak, ale nestěžujeme si.

   Ten den jsme se tedy vydali společně na vánoční trhy.

   Jakmile jsme vstoupili do stovkami lidí vyhřátého prostoru, naskytl se nám pohled na záplavy stánků s nejrůznějšími drobnostmi, blbůstkami, ozdobami, vykrajovátky na perníky a samozřejmě cukrovím. Byl tam hrozně vydýchaný vzduch.

   Chvíli jsme šli společně od stánku ke stánku a až příliš pomalým tempem. Jakmile jsme byli tak ve čtvrtině, Viktorka se začala nudit. Zprvu byla nadšená všemi světélky, vůněmi a krásnými věcmi okolo, ale už toho měla dost.

   Prvně se začala loudat, poté kňourat, a když nezabralo ani to, přešla pozvolna do tahání za ruku a neustálého ptaní, kdy už si konečně půjdeme sednout, že ji bolí nožičky.

   Věděl jsem, že si mamka potřebuje odpočinout, když je pořád v jednom kole a sem se moc těšila. Nabídnul jsem se tedy, že si s malou půjdeme sednout.

   „Nebudeme daleko, jen tam u těch stolků. Dáme si třeba horkou čokoládu a pak k nám přijdeš.“ sám jsem byl vděčný, že si budu moci sednout.

   Mamka chvíli váhala, ovšem nějaký čas pro sebe by více než ocenila, byla už dost unavená, takže nakonec souhlasila.

   „Tak dobře, ale měj zapnutý telefon, a kdyby cokoli, musíš mi dát hned vědět.“

   „Jasně.“ potvrdil jsem ještě rychle, protože Viktorka už mě táhla pryč.

   „Tak poď, Míšo, je tu hrozný vedro!“ zabrblala naštvaně a pokračovala ke kavárně.

**********

   Chvíli jsme byli všichni spokojení – Viktorka si v křesle popíjela čokoládu a já měl alespoň chvíli čas odpovědět přítelkyni na zprávy. Pak se však něco stalo.

   Má sestřička začala z ničeho nic najednou hrozně kašlat, pořád více a více. Dusila se.

   V mžiku jsem byl na nohou a stihl ji zachytit tak akorát před tím, než se skácela k zemi. Oči měla vyvrácené dozadu, dýchala, ale byla v bezvědomí.

   Opatrně jsem ji položil na zem a dovolával se pomoci od ostatních lidí, jenže nikdo se ani nehnul. V uzavřeném prostoru byl veliký hluk, takže si nás málokdo všiml, ale ti co ano, neudělali nic. Pár jedinců maximálně vytáhlo mobily, nikdo však nedbal na moje prosby, aby pomohl.

   „Pomozte jí někdo! No tak! Prosím!“

   Bezmocně jsem se rozhlížel okolo, a když se stále nic nedělo, vzal jsem sestru do náručí a vyběhl pro pomoc mezi proudy lidí opodál. Jenže opět jsme se žádné pomoci nedočkali. Nechápal jsem to. Jako by nás druzí ani neviděli, nebo záměrně ignorovali.

   Můj mozek byl úplně otupělý strachem o sestru, nikdy jsem nic podobného nezažil a vůbec nevěděl, co dělat. Zpanikařil jsem.

   Pak se moje nohy najednou sami rozhýbaly, aniž bych vůbec věděl kam. Prostě mne sami nesly a já mohl jen doufat, držet se zoufalé naděje, že se všechno nějak spraví.

   Ani ne za pár vteřin, ale mně to připadalo jako dlouhé minuty, jsem prudce zastavil u jednoho stánku s esoterickým a okultním zbožím. Paní prodavačka ověšená nejrůznějšími přívěsky a korálky vypadala dost divně, nicméně evidentně věděla, co dělat.

   Jako jediná z přihlížejících rychle vyběhla, Viktorku položila na zem a nějakým kyvadlem jí začala mávat nad hlavou. Pak k ní se zavřenýma přiložila ruce a chvíli jen tak seděla. Bylo to dost zvláštní.
Náhle se pak Viktorka prudce nadechla. Probrala se!

   Pomalu otevřela oči, ještě několikrát se již v klidu nadechla a posadila. Mezi tím se kolem nás utvořil slušný hlouček čumilů, který se postupně rozpouštěl.

   Nemohl jsem tomu uvěřit a ani se nestačil divit, co se zrovna stalo. Svíral jsem sestru v objetí a pořád ji uklidňoval, že už je vše v pořádku.

   Nějak se mezi přihlížejícími objevila mamka a vzala Viktorku do náručí místo mě. Měla oči plné obav a nechápala, co se stalo.

   Jakmile se vše trochu uklidnilo, pokoušel jsem se jí celou situaci vysvětlit – jak se najednou rozkašlala, pak omdlela a já se nemohl dovolat u nikoho pomoci.

   Chtěl jsem ještě poděkovat té zvláštní ženě, co sestru nakonec zachránila, ale nikde jsem ji neviděl. Jakmile jsme se vrátili na místo, kde stál onen stánek, bylo místo již vyklizené.

   Když jsem se dotázal nějakého pána se stánkem hned vedle, tvrdil, že o ženské s okultními věcmi nic neví a prý je tohle místo už od rána neobsazené. Někdo to údajně na poslední chvíli odřekl…